Bradavice

Bradavice

         Našeho dědu Václava jsme milovali. Přeskočil již osmdesátku, ale byl to stále čipera. My jsme na něm žádnou chorobu neviděli, snad jen jeho prášky, které polykal a někdy je zapomínal. Také chodil na různé kontroly po doktorech. Vždy když se blížil termín nějaké prohlídky, zvážněl, seděl smutný, listoval v hromadě lékařských zpráv, které si svědomitě kopíroval a ukládal do šanonu.

         Když jsem se zmínil o tom, že kopíroval, musím ještě přidat, že děda byl fenomén. Makal na počítači ve všech programech, tisknul, skenoval, kopíroval, mejloval. Bylo to s filmováním jeho hobby. Ze všeho nejraději guglil. Jak narazil na nějaké slovo nebo výraz, kterému nerozuměl, už byl na Googlu.

         Jednou jsem přišel k dědovi do pokoje a koukám, děda vyhrnutou košili a drbe se na zádech nůžkami.

         „Co je dědo?“ řekl jsem udiveně. „Něco tě štíplo?“

         „Ále, je to hrozný, svrbí to, že se můžu zbláznit. Rukou tam nemůžu, tak se drbu nůžkama. Furt na jednom místě. Musím tam něco mít, nějakýho červa, nebo co.“

         „Že by nějakej africkej komár? Já tě poškrábu, ukaž,“ nabídl jsem mu pomoc, „ty nůžky jsou nebezpečný, vždyť se můžeš poranit.“

         „Houby,“ odmítl mě děda, „to je jediný, co mi zabírá.“

         Děda se už v poslední době drbal často. Stále na levé lopatce. Babička ho musela drásat masážní, peelingovou rukavicí, natírala mu lopatku zinkovou mastí, Indulonou, masírovala ho francovkou a pojišťovala to fenistilem.

         Děda šílel a nadával. Stěžoval si, že na tom místě ho kůže svírá, jako když tam něco tlačí. Nůžkama se vždy na nějakou dobu uklidnil. Přesvědčoval nás, že tam musí něco mít, ale když se svlékl, nic jsme tam mimo pihy, nebo bradavičky neviděli.

         Donutil babičku, aby mu to místo vyfotila na mobil. Babička udělala pro jistotu několik snímků, aby byl děda spokojen. Když to uviděl, zeptal se pro jistotu, jestli ten flíček je to, co ho tak trápí. Babička ho ujistila, že nic jiného tam není. Hned mu flíček namazala zinkovou mastí, aby se děda svrbění zbavil.

         Dědu ten obrázek neuklidnil. Stále ho zkoumal, zvětšoval a pozoroval. Vytiskl si ho a začal hledat na Googlu a na Wikipedii podobné obrázky. Hledal, až našel. Nejprve se lekl, pak velmi zesmutněl.

         „Ták, a je to vono!“ řekl rozhodně, když uviděl snímky maligního melanomu, „to furt říkáte, že tam nic není, že tam nic nemám. A je to tady!“

         Počítač, u kterého děda vydržel celý den, je dobrý pomocník, ale někdy špatný rádce. Dědovi stoupal tlak a mžily se mu oči. Dočetl se, že rakovina kůže je onemocnění, které se chytne nejdříve na povrchu. Pak prorůstá hlouběji a škodí i dalším orgánům.

         „Je to jasný, mám to už v hloubce, proto to nikdo nevidí,“ rozumoval děda, „ale já to cejtím, je to strašný, jak tam rejdí. Žádnej kosmetickej problém, je tam hajzl jeden rakovinovej zahryznutej.“

         Děda sice zvadnul a chřadl, ale začal se zabývat myšlenkami jak se vypořádat se svým odchodem. Někdy odmítal i večeřet a odbýval to bručením, že už je to stejně jedno. Kilo sem, kilo tam. Začal prohlížet a pořádat všechny složky v počítači. Pořizoval seznam disket, flešek a karet. Věnoval se inventuře všech záznamů na externím disku a mazal, odstraňoval a třídil.

         Když ho babička přistihla, že píše další závěť, rozhodla se, že to tak nenechá. Poradila se s rodinou.  Navrhli jsme jí, ať dědu přemluví, aby se nechal vyšetřit na dermatologii, prostě na kožním.

         „Dejte mi pokoj s vyšetřením,“ nechtěl děda o prohlídce ani slyšet, „mně stačilo, co jsem viděl na počítači. Ještě mně to budou připomínat, jak je to nebezpečný.“

         „Tak alespoň jdi k nějakému léčiteli,“ radil mu tatínek, „peníze na to máme. Prohlídne tě a dá nějaký preparát, alespoň na to svrbění.“

         „Na svrbění mi stačí babička s rukavicí,“ vzdoroval děda, „na to ostatní už je stejně pozdě. Je to zahryznutý pod kůží a na to už nic nepomáhá. Těm lidovejm felčarům se stejně nedá věřit.“

         Děda se postupně smiřoval se svojí vyguglovanou diagnózou a dál pracoval na uspořádání svých záležitostí, včetně závěti. Občas si nechal podrbat záda peelingovou rukavicí, většinou se držel svých nůžek. Maminka ovšem nekapitulovala a dědečka přece jen u jedné soukromé kožní ambulance objednala.

         Kupodivu dědeček maminku poslechl. Měl už závěť napsanou, počítač a všechny záznamy utříděné, vzkazy napsané. Chystal se jen na plné propuknutí jeho nemoci v posledním stadiu. Všichni jsme se těšili nadějí, že snad dědovi paní doktorka vše vysvětlí a poradí, co dělat. Na ten den měla rodina pohotovost. Dědu jsme chtěli tajně doprovázet, aby nevěděl, že jsme tam s ním, a že jsme zvědaví, jak vše dopadne.

         Děda se ráno oholil, vysprchoval, převlékl do čistého, vzal si svůj vycházkový oblek, do kapsy strčil brýle, mobil a peněženku. Ještě se po nás rozhlédl, jako by se loučil a prohlásil:

         „Nebuďte smutní, radujte se, že jste mě ukecali. Vzpomínejte na mě v dobrém!“

          Nastoupil do taxíka s maminkou a odjeli. My si pospíšili za nimi.

         V čekárně seděla maminka a řekla, že děda už je v ordinaci, ať raději odejdeme. Bylo to napínavé. Přece jen jsme měli o dědu starost. Rakovina není žádná maličkost. Přáli jsme mu všichni, aby se z toho dostal a drželi všechny palce, které jsme měli.

         Vrátili jsme se domů, aby se děda nezlobil, že jsme ho sledovali. Čekání bylo přece jen vzrušené. Dohadovali jsme se, jak to dědovi dopadne. Jestli je to opravdu tak vážné, jak nás děda přesvědčoval, nebo je to jen nějaký problém s kopřivkou, ekzémem nebo vyrážkou.

         Před polednem se děda s maminkou vrátili. Všichni jsme napjatě čekali na výsledek. Děda se ani neusmál, jen rychle zapadnul do svého pokoje.  Maminka se usmívala, bylo jí do pláče i do smíchu, ale na naše zvědavé otázky neodpověděla, jen nám dala přečíst zprávu. Ujal se toho tatínek, kterému se roztřásly ruce, jak četl, a jeho tvář se rychle roztáhla k úsměvu. Přečetl stoprocentní diagnózu dermatoložky a několikrát opakoval:

         „Seborrhoické, neboli stařecké bradavice, bradavice, bradavice!“

         Neodpustil si přece jen pár připomínek:

         „Dědek jeden splašená, je starej, tak má starou kůži. Při stárnutí kůže naskakují výrůstky a mění se na bradavice. Bodejť by ho to nesvrbělo. Ten nás ale vytočil, to vám povím!“

         Odlehlo nám všem. Chtěli jsme dědovi pogratulovat, ale do pokoje nikdo nesměl. Jen babička, která dědovi potírala lopatku syrovým bramborem a na stařeckou bradavici mu připevnila banánovou slupku. Léčení dědečka započalo.