Probuzená

Hořím, běžím. Probuzená, unavená. Lesem kterej je tvořenej z ledu, jako tvý srdce, má múzo, ty odporná babice. Jsi jako nedělní pozdní odpoledne, kafe stydne a bábovka od babičky vsákla všechen cukrovej poprašek. A pak už jen temno.

Jsem zaseklá, kde? Zase ty lesy? Betonová džungle co mě pohltila a teď mě trhá na kusy. Jen ať trhá, jsem prázdná, jsem k ničemu. Nepotřebná. Darovala bych ti život, ale nemám sílu, nechci ti darovat něco tak rozbitýho. 

A pak jsem na vrcholku, mý milenci přicházej postupně. A já potupně přijímám můj úděl. Do každýho se zamilovat a pak bejt shozená z toho vrcholku. A zas a znova ho vyjít a opakovat. Zacyklená. Neumět se přijmout. V zrcadle vychrtlá duše s velkým zadkem. Fuj! Střepní symfonie. Mrazí mě v zátylku, když Tě zahlídnu v každým tom vostrym kousku, ty babice jedna. Buď u mě, nebo vypadni z mýho života. Tohle balancováni na pomezí dvou životů je totiž pěkně na hovno. Chci napsat nějaký nechutný klišé, Múzo, lásko.