Ponorka

Byla to obrovská krabice, velká, ale placatá, takže se k ničemu nehodila. Tedy na kusy a do sběru. Po pár řezech se ale náhle pod rukama složila a byl tu tunel. Pak tunel s dveřmi, krabice s dveřmi, domeček. A najednou tu byla ponorka. - Jé tati, ponorka! A už měla dvířka, na dvířkách petlici, přibyl poklop, přibylo kormidlo hloubkové i směrové, každé pěkně vyřezané z kartonu. Taky dva opravdové periskopy s opravdovými zrcátky omotané kovově lesklou páskou. Proč dva? Pro dva kluky. Lezli mi pod rukama, pomáhali, překáželi, pusy nezavřeli. - Tati, tati, bude umět lítat? A bude mít okno? A bude bojová? Že v ní dneska budeme spát?! Metry lepící pásky, kilometr nebo dva provázků, ztupené všechny nůžky v domě, kilo Pattexu, drátky, suché zipy a krabice fixů na omalování. - Nezdá se ti, že se nám nějak ztrácí obývák? namítalas. - Když do pokoje se nevejde, bránil jsem náš výtvor. - A nebudeme muset topit v celém domě, když si kluci hrají tady... a chtějí tam i spát. - To ji tu chceš nechat až do podzimu? - Jo, tati, jo! Sedíme zmáčknutí v krabici ponorce a plujeme do Afriky. Vidět slony a cestou pozdravit velryby. Starší plavčík programuje na utržené klávesnici, kudy se dáme, zasunuje disketu s hlasitým cvaknutím do čtecí jednotky Centrálního mozku, mladší zapisuje centropenkou do oblepené mapy z babiččiných střihů - spletí čař námořních cest. Volíme tajné kódy na kalkulačkách přilepených na stěnách, sledujeme kompasy, kormidelními koly, pečlivě vyřezanými z bílého kartonu, máváme ploutvemi kormidel, přepínáme páky a spínače ze starých lamp. - Kapitáne, poklop uzavřít! Plavčíku, zaplavit komory! Malé ruce bojují s velkým vodovodním ventilem zapatexovaným deseti vrstvami v trojité stěně. - Tati, foťák, vyfoť nás! A tak si tu chvíli pamatuji - zachycenou na fotce i v paměti. Jako hřejivý ostrov chvíle rozprostřené kolem hřejivě načervenalé fotografie jako my kolem krbu a ponorky. Jak se díváš na nás tři a usmíváš se, trochu potěšeně, trochu nejistě... - Tati, ještě musí lítat, to si slíbil! - Nestačí, že má poklop a otočné dělo na přídi? - A nemohl by tady oknem jezdit vláček? - Vláček v ponorce? No jasně! Nu, to létání jsem opravdu slíbil. Křídla měla být skládací a mávací. - Naše ponorka bude všeživelná! Když má okna, nemůže být nic dalšího problém. Beru teď připravená křídla a hážu je do ohně. Přežila dokonce i zimu, na chodbě pod schody se pro ni našlo přesné místo, jen přišla o ty krásné pohyblivé ploutve kormidel. Zato se tam téměř přiblížila stádiu elektrifikace a vevnitř to začalo vypadat jako v útrobách urychlovače. Nakonec přihazuji do plamenů i kartonová kola. Měla se točit a mít táhla jako parní lokomotiva. - Nezdá se ti, že jsi v té krabici víc než kluci? To byla pravda. Tak trochu jsem jim ji ukradl. Možná byla od začátku víc moje. Tátův klukovský sen. O dokonalé skrýši. Teď sedím uvnitř s nožem v ruce, oheň hoří, dům je prázdný, cizí, plný ozvěny, vystěhovaný a připravený na prodej. Sem dovnitř zatím nic z toho nemůže. Probírám skříňky z krabic od dětských bot, lodní deník s podmořskou příšerou vymalovanou pětiletou rukou. - Uzavřít poklop, zatěsnit okna, zakódovat, vložit příkazy, zaplavit komory, nastavit kurz! Zavřít oči... Jako by to byl stroj času. Kolébá mě v hloubce, mimo svět, mimo čas... Schovat se před tím, co přichází, co přišlo... A pak řežu a trhám a pálím, je to zase jen krabice, poslední co tu ještě zbývá. Krabice od sauny. Měla tě zahřát, sauna. V tom velkém, studeném domě ti bylo stále chladno. Ale nebylo to domem. Nakonec nepomohlo, ani když jsme se přestěhovali. Už bylo pozdě. Znovu se dívám na fotku. Ano, jak se vlastně díváš? Jako bys věděla? Vědělas to už tehdy? Co přijde, co bude? Jak si hraju s našimi dětmi... bez tebe? Oheň je tak vysoký, že mi přijde vynadat sousedka, ale já nemám sílu jí to říct. Jako bych se styděl, že mám v ruce příliš velký trumf na její mečivý hlas. Nakonec dobře, že mě vytrhla ze snění. Přiklopím kartony kusem skříně, aby nepoletovaly a jdu zavolat. Tohle je hotové.

---