DENÍK (9)

57 ]

Jak jsem si naplánoval, dneska kolem deváté ranní jsem dorazil do Opavy.

Sice s nějakým tím zpožděníčkem, poněvadž ihned na samém začátku, vždyť hned z nejprvnější první stanice, vyjel vlak z Těšína později o 30 minut.

Jak jsem pořídil, popíšu rozsáhleji zítra, jistých zisků jsem dosáhl, například jsem tamní svatou Bernadetu překotil iponem na bok, abych její soše opět vyfotil dno.

Jenomže takovýmto judistickým postupem jsem se vlastně dostal dovnitř do sádrového těla, pod sukni jak do nějakého kornoutu, potažmo rohu hojnosti.

Popřípadě: vybaví se vám lepší obraz účelu vagíny?

Žádnou značku výrobce jsem opět nezahlídnul, tahle jednotlivost mi stále zůstává neznámá, byť obesílám muzea porcelánu a keramiky po celých severních a jižních Čechách, odkud už určitě brzy dorazím i sem na Moravu.

Závrt dovnitř sádrového těla ukazuje technologii, doplňuje případnému zájemci povědomí o postupu při manufakturním lití figurálních soch.

Tělo světice takto zespoda dovnitř nahlíženo mi ovšem připomíná i amplión, jakousi ozvučnici, trychtýř, trombu gramofonové trouby.

Ani se takovým asociacím nedivím, vždyť jen za malou chvíli zde cosi rozvíjejího zahlásím – a nebude to například rozšiřující informace o dalších 5 minut se zvětšujícím vlakovém zpoždění.

58 ]

Nejdříve jsem tedy předvedl, jakými rozmanitými metodami se pokouším ztéci pevnost zdejšího veřejného nezájmu.

KDE SE TU ZA 1. REPUBLIKY VYRÁBĚLI ZAHRADNÍ SRNEČCI A TRPASLÍCI?

Tento inzerát zaslaný prostřednictvím fejsbuku panu Čumbovi, aby jej šířil, jsem zveřejnil ihned ráno, mám dojem, že ještě před pátou.

V kole druhém pojednám o jistém doktoru Štěpánovi, olomouckém archiváři, který mi předvčera poslal rozsáhlý e-mail na téma choryňské klášterní lurdy, v němž sice nebylo obsaženo nic bezprostředně se vztahujícího k tématu tamní sošky svaté Bernadety. Ale mnohé tam uvízlé informace by si zasloužily publikaci prostřednictvím nějakého odborného článku.

Od roku 1897 (8!!!) totiž nic takového v tuzemsku nevyšlo.

Sám jsem mínil, že až mi samému dojdou moje vlastní události použitelné k popisu, celý tento e-mail zveřejním tady zde na blogu – ale nestane se, poněvadž jsem si cestou z Opavy zase nazpátek hodinku před polednem uvědomil, že z tohoto textu mailu pana doktora Štěpána mohu udělat základ příští webové stránky 3. o zpodobování svaté Bernadety, nebo o čem vlastně pojednávají ty 2 úvodní moje weby už umístěné na Síti.

Tak jsem dotyčnou recenci odeslal doktoru Štěpánovi a poté odejel do Opavy.

Když jsem se vrátil zpátky, čekala na mne v bunkru paměti noutbuku tahleta rozvíjející odpověď.

Co se týče svaté Bernadety, mohu to potvrdit. V Dolním Újezdě u Lipníka nad Bečvou v kostele sv. Havla se nachází pod kůrem lurdská jeskyňka a zde je Panna Maria i se sv. Bernadetou. Tento řekněme boční oltář s dřevěnou mensou je využíván k modlitbám po zpovědi.

Hezký den přeje

PhDr. Jan Štěpán, Ph.D.

zástupce vedoucí

A co se týče souvisejícího obrázku jinde nezmiňovaného objektu v zaslaného mi ihned v příloze: vlastně se jedná o cosi zdánlivě samozřejmého.

Jako každý správný paradigm shift má od začátku být.

Poněvadž kdo neví, jej jako stav i potenciál nevidí, jak tu kdesi bylo mnou už popsáno.

Proto jsem, aby viděli, původní obrázek zvětšil, aby bylo zřejmé, co je tu ono tak zásadní, že posunuje věc o náhlý krok dopředu.

Pokud vám připadá, že nic, tak já vás odkážu na bosé nohy klečící svaté Bernadety, atribut přesný, jak byl tenkrát v únoru roku 1858 na samém začátku zázraku.

Poněvadž se opět jedná o raritu, a vlastně první mnou viděné takové zpodobení prostřednictvím sochy, vyrazím do toho Újezda hned v neděli ve 4:40 ráno, abych stihnul mši, která začíná v 9:00 na samém počátku dopoledne, a ještě před jejím začátkem nafotografoval, co by následně v příspěvcích po celý příští (z mé strany hladový) týden bylo zde možno rozvíjet.

Že není co jíst, neznamená, že není co myslet.

59 ]

Jak známo, na pismak.cz je možné měsičně vložit pouze 5 textů, já jsem tam už těchhle deníkových zápisků vsunul za pouhých prvních pár dnů srpna již 2. Z nich poslední končící číslem 49., poněvadž 1 takovýto můj obsahuje 7 dílčích kousků, 7 jakoby dnů, to jest týden – když už se jedná o ten deník, takový něco jako kalendář, že ano...

Takže píšu vlastně do foroty, tam na ty příští dny, když z hladu nebudu mít na psaní už chuť.

A tedy jen budu na pismak vkládat už teď vprostřed srpna nachystané, abych neměl ze své povinnosti, jak se říká, až do smrti absence.

Pokud někdo předchozímu nerozumí, jako třeba ostravští krajští státní zástupci by ne, přidám tedy pro ilustraci příklad, že dneska míním zapsat v příštích hodinách blogy 3.

Za 1 den splním normu za 3 dny.

Dejme tomu až zážijově budoucí.

Stachanovec, úderník.

A teď se vrátím na sám začátek celého tohoto blogu, k vůbec 1. jeho zápisku, poněvadž mám dojem, že tenkrát někdy na konci června jsem v něm určitě popisoval jakousi příhodu související s divadelní hrou s názvem Pasačka z Lúrd, autorství nějakého pana Macouna.

Dodnes mi ji žádný Pražák či Pražanda nenafotili v knihovně Divadelního ústavu v Celetné.

Kterých ovšem bývá plná Letná, a pro mne úplně zbytečně rozesetých po rozlehlé pláni, poněvadž mi by více přispělo, kdyby jeden každý z těch jejich statisíců nafotil v Celetné cestou na ten jejich sraz z té pana Macouna hry aspoň písmenko.

Poněvadž jsem zvyklý žít život plný dramaturgických oblouků, musím se dneska vrátit po jednom takovém k samému začátku, poněvadž se jedním včera 8. 8. došlým e-mailem naplnilo jedno takové spojení.

Mail mi přišel od archivářky rajhradského biskupského archivu paní Koláčkové, a byl v něm kromě jiného i odkaz na webové stránky dubňanského kostela, toho uvnitř s lurdou onehdy v neděli mnou navštívenou. No, a že na těch stránkách mají k dispozici naskénovanou farní kroniku, v níž by třeba o vzniku té lurdy samé mohlo něco být.

Zatím jsem nenašel.

Nacházelo se tam ovšem jiné, tedy jediný zatím důkaz o veřejném provozování Macounovy hry – třebaže v sále dubňanské hospody, přesto souborem křesťanský aktivistů.

Dokonce s výtěžkem ze vstupného věnovaným na výstavbu nebo zřizování té lurdy, vše zapsáno v roce 1937 na straně 284 na zápisky opravdu velmi hodně řídké dubňanské farní kroniky.

Dotyčný citát z ní jsem ihned poslal na adresu paní doktorky Hantákové, knihovnice Divadelního ústavu, třeba ji taková zmínka o provozování potěší.

Pro všechny ty, kteří docházívají na Letnou prázdni intektuálního benzínu, by mohl předchozí větou celý 1. dnešní zápisek skončil.

Ne však pro mne, ho, ho, ho!

Kdepak šlus!

Pokud si všimnete pečlivosti, s jakou bylo popsáno to herecké obsazení inscenace hry tenkrát, neunikne vám snad, že jsou (a dneska by být pro úřední zákaz nemohlo) ke každé osobě přidána i data jejího narození.

Což pro mne znamená teprve až tady začátek zajímavého filmu.

Ti původní herci jsou sice mrtví, ale museli zůstat zapsáni podnes na deskách náhrobků dubňanského hřbitova, v matrice obecního úřadu, na policejních přihláškách ve fondech hodonínského okresního archivu.

Jaké si potom po představení odžili životy, tyhle místní celebrity s warholovskou slávou jednoho či dvou divadelních předvedení, jaké vzpomínky po sobě zanechali u svých potomků?

Jakož i třeba na fotografiích, ať již třeba jenom svatebních, nebo v případných článcích v dobových předválečných okresních novinách.

Neexistuje náhodou kronika tohoto divadelního spolku?

I kdyby ne, údajů po nich přesto zůstalo zachováno dosti, jakož i možná dodnes jejich příbuzných, třeba kdesi v Dubňanech dodnes leží zachován i původní exemplář té hry – jenomže souvisejícího zfilmovatelného výsledku nelze v této genocidně zločinné zemi dosáhnout, neboť pro ty ony 2 bolševické zákony na ochranu osobních údajů platné zhruba od roku 2000, nelze vstoupit do matrik a podobných zdrojů.

Poněvadž zejména tu musí být úředním zákazem zachována tajnost rodového a rodinného původu všech těch předáků současného zdejšího genocidně zločinného státu.

A pro ně bych měl psát, nebo dokonce točit, filmy?

Přece nejsem kolaborant jako jiní přímí famáčtí spolužáci, jako třeba Hřebejk, Zelenka, a spol.

60 ]

Tento zápisek už snad bude kratší, vizuálně bezvousý, ostatně, nemám toho nijak příliš, co bych na téma následujícího nápadu vykládal.

Mám za sebou 2 webové stránky o svaté Bernadetě obsahující každá jeden příklad praradigm shiftu.

Přede mnou je takovýto úkol třetí – nechtěl jsem však spěchat, aby výsledek nebyl pořád stejný jako už předtím ty 2.

Takže jsem okouněl, představoval si, a bylo jasné, že tentokrát už použiju i texty, mám takové vhodné poslané z archivu a knihoven už 3.

Jenomže jen pouze z textu se mi to skládat nechtělo.

Takže přišlo včera, doprovázeno hned 2 rozvíjejícími nápady.

Dopoledne v Opavě cestou parkem k nádraží jsem si uvědomil, že všechny škodovky, kolik jich za těch 50 roků bylo vyrobeno, nejsou jako typy vzhledem jedna jako druhá.

A pokud byly stejně tak sériově byly vyráběny sochy svatých, je možné i je sřadit do nějaké typové množiny – a neznám-li roky jejich výroby, tak třeba podle počátečních písmen názvů míst, v nichž se nacházejí.

Jedním slovem: svého druhu vzorník.

Sloužící třeba k porovnávání podob oděvu těch jednotlivých, mechanickým procesem, zřejmě sériově vyrobených soch.

Odpoledne mi potom došla zpráva o té kostelní lurdě za Lipníkem, kvůli níž míním vyrazit hned časně ráno v neděli.

Její zaslanou fotografii ovšem použiju na úvod té příští webové stránky, s příslušným titulkem pod ní – neboť se opravdu jedná o reálný dílčí paradigm shift, který mě v mých úvahách posunul k čemusi předtím mnou zcela nečekatelnému.

Pod obrázkem a titulkem bude následovat ten vzorník asi 12 obrázků navýšku v řádcích po trojicích, tedy ukázek oděvů všech Bernadet ze soch, které jsem zatím viděl, a pro předpokládatelně brzkou smrt hladem jich už kromě té nedělní za Lipníkem neuvidím víc.

Pak budou následovat ony 3 texty, které možná, s příležitosti nějakého budoucího rozvíjejícího nápadu, nějak vizuálně přizdobím.

Nato by měla následovat ještě jedna obrázková pasáž, jakési opět summary, ale doposud nevím jaké, takže v příštích dnech domontuju až sem a budu vyčkávat, bedliv ke vnějším okolnostem, co mi přinese nějaká příští náhoda.

Zaznamenaná zde posléze v tomto Deníku předem ohlášené smrti.

61 ]

Slíbený blog dneska třetí – žádné novinky.

I když mám pocit, že jsem dneska ráno jakési rozvíjející téma třetí ještě měl – jenže zapomněl.

Na nedělní cestu za Lipník hned ráno už jsem s farářem v Dolním Újezdu domluvený, kostel se otvírá půl hodiny před mší, pro mne tedy v 8:30.

Jakož mi v mailu i slíbil, že lurdská jeskyně, ostatně jako každou neděli, bude i tentokrát před mší osvícena.

Snad ano.

Ovšem s loštickým panem farářem křestním jménem Kristiánem, velmi sympatickým původním povoláním architektem, se na termínu mé opakované návštěvě lurdy v loštickém kostele smluvit zatím nesvedeme, nejraději bych se dostavil nafotit znovu jejich svatou Bernadetu hned zítra, anebo v pondělí.

Byť budu mít v hladem vysláblých nohou o den dříve za sebou tu nedělní ranní cestu za Lipník.

Anebo opačně...

Dekuji za hezkou foto.

Mužete přijit ve středu nebo čtvrtek v 9h.

Budu na faře

Na těch pár příštích čekacích dnů mám tedy záměrem montáže www stránky náhradní prázdninový program zajištěn.

62 ]

PÁ 9:48

Já vím, není to Váš region, ale možná na porovnání - Bratislava-Rusovce

PÁ 17:56

Dobrý den! Vy jste tam byla?

Ano, dnes s dětma jsme šli kolem, tak jsem Vám udělala fitografii.

Neťukla jste si na ni, z čeho je?

Ze sádry

Obě postavy jsou hodně ošklivé

A neměla zespoda nějakou výrobní značku? Nebo po boku soklu?

To jsem se nedívala. Jenom jsem si na chvilinku odběhla od dětí.

Neudělala jste z větší blížky?

jste JI

Nedalo se blíž, byly tam mříže

No jo, mreže...

Nemáte ji, prosím, ve větším formátu, nežli jen 105 kb?

Nemám, poslala jsem to tak, jak jsem to mobilem vyfotila.

No jo, a načpak vlastně píšu ty blogy.? Dneska například třeba hned 3. Ach jo...

Achich jo.

PÁ 19:48

Kdyby se zde na blozích skutečně četlo, tak by se vědělo i to, že (kromě zcela přirozeného vznikání kamsi směřujících dialogů málem až scénářové podoby) klečící svatá Bernadeta se vztyčenou svící je další ikonografickou variantou – k jejímuž včerejšímu exempláři nemám doposud stejně úplné dvojče z prostoru Moravy a Slezska.

Což je způsobeno možná tím, že Rusovce u města Poszóny ležely v uherské části C. K. monarchie, a tak možná byly vybaveny z jiné výrobny, nežli lokality nalézající se ani ne pouhých necelých 50 kilometrů odtud západněji za hraniční řekou Moravou.

Přičemž k tomuto zpodobení se svící není možno mít výhrady, poněvadž vychází ze zcela jednoznačného historického nebo věcného faktu – v průběhu jednoho z těch stavů vytržení Bernadetiných při celkem 18 setkáních s Pannou Marií jí byla přiložena k ruce zblízka hořící svíčka, a ona žár hořícího plamene po několik minut, mám ten dojem, necítila.

Nadto plamen sám snad ani, milé zkrabatělé paní, nezanechal na její pokožce žádné popáleninové následky.

Obdobné zázraky se dějí vždy, a nemohou nás minout – vždyť hned včera by třeba stačilo, kdyby autorka dnešní vstupní fotografie paní Zuzana prostrčila ruku s mobilem co nejdále mříží a párkrát v maličko různicích se záběrových úhlech cvakla jen tak naslepo směrem k soše klečící Bernadety.

Když už nemá nastaven kalibr v o řády větších mega.

63 ]

Myšlenka je názor/postoj/způsob, který jde proti stávajícímu/aktuálně platnému společenskému konsesu; popřípadě mimo něj.

Ano, takto razantně je třeba začít hned první z dnešních plánovaných 3 blogů – poněvadž naprostá většina zdejších domorodců je si jista, že myslí, zrovna když si vybírají například ze 2 druhů sýra.

Já, bez peněz, takováto a obdobná jejich zásadní intelektuální dilemata absolvovat nemohu, přesto si neupřu, že myslet jsem nepřestal.

Výše vložený obrázek vedle sebe položených 2 fotografií obuví je o myšlení.

A nikoli jen čímsi jako pouhou ilustrací takového procesu.

Boty svaté Bernadety, zřejmě střevíce, se nacházejí v kterémsi s ní souvisejícím muzeu, a mysl rozvíjející případné podrobnosti si lze naprosto komfortně vyhledat na internetu.

Co se mě týče, dotyčný exponát, oddělený od každé haptické zkušenosti kohokoli sklem vitríny, mě vede k uvědomění si prostoty, jež vedla kohosi ke svátostnosti – obdobně jako třeba pátera Kolbeho jediný úkrok (viz můj úvodní dnešní výrok o myšlení) na pláni apelplacu vyhlazovacího koncentračního tábora.

Přes tyhle názorné hodnoty je druhý obrázek čímsi v něm obsaženým nebo z něj emanujícím ještě hodnotnější názorněji.

Předběhnu souvislost opsáním z lístečku, co jsem si na naň včera časně ráno zapsal ve vlaku na cestě za další lurdou:

Odplynutí pomalým proudem do nicoty.

Nevím, co se dělo s budapešťskými židy tenkrát, jestli je bojůvkáři, naprosto stejní jako zdejší dnešní tady v Těšíně, naházeli živé nebo zastřelené do Dunaje. V každém případě nějak z velkoměsta zmizeli.

Odplynuli řekou pomalého veletoku k moři, popřípadě rozplynuli se jako dým nad Osvětimi.

Zhruba 100 kilometrů od dnešního Těšína.

V němž si nikdo nepamatuje, a to už od války, že železnicí středem města všem na očích jezdily od Slovenska směrem k Osvětimi, viz i zmíněný příklad pátera Kolbeho, v létě roku 1944 transporty s maďarskými židy.

Mluvil jsem kdysi s jedním místním, který tehdy vyšel na kopec za městem (což bylo zakázáno), opět snad jako jeden jediný, a za letní noci viděl tenkrát o prázdninách v dálce na horizontu tamtím vyhlazovacím směrem narůžovělou záři, jak mi vykládal.

Setkání nábřeží a řeky, zdánlivé nehybnosti dvou živlů, líně sotva patrně plynoucí vody a země jak nejpevnější jistoty, z níž vzrůstáme, cosi zcela všedně samozřejmého – a zapojením ještě jedné roviny zdánlivě nehybné předmětnosti (těch stylizovaných bot a střevíců vypadajících válečně dobově) získáváme náhle ten úkrok názoru/postoje/způsobu, který já pro svůj užitek nazývám konceptuálním umění.

A právě tenhle překrok (klapetek mu říkejme) se mi v případě mé záležitost se svatou Bernadetou stále nevede.

Pořád stále nejsem schopen výsledného produktu dokládajícího či prokazujícího moje žádoucí související myšlení.

.