Paní Bláža

Blažena Vyskočilová měla své ranní cesty do práce ráda. V autobuse si za těch necelých patnáct minut mohla v klidu promyslet, co ji čeká za úkoly a uspořádat si v hlavě, do čeho se po příchodu pustí nejdřív. Ale svoje kouzlo měla i zpáteční cesta. Ta jí zase dopřála čas popřemýšlet o tom, co koupí v blízkém supermarketu a co si udělá k večeři.

Žila sama a na tento život si už zvykla. Dcera se odstěhovala padesát kilometrů daleko, občas za ní jezdila.

Pracovní stereotyp ale za chvíli skončí. Od prvního příštího měsíce jde do důchodu. Skončí nejen práce, kde byla celkem spokojená a měla fajn kolegy, ale skončí i tyto ranní a odpolední cesty. Cesty tam a zase zpátky.

Paní Blažena chvíli uvažovala o tom, že prodá byt a koupí jiný v blízkosti dcery, aby ji mohla navštěvovat častěji, ale pak to zavrhla. Určitě by to nedělalo dobrotu. Zeť se k ní sice choval mile a přátelsky, ale častější kontakt s tchýní by mu asi vadil.

Jednou na zpáteční cestě z práce Blažena přemýšlela, co bude v důchodu dělat a jak teď naplní své dny. Jistě, mohla by chodit se seniory na výlety nebo se zapojit do nějaké organizace, ale ona by chtěla být něčím prospěšná, někomu pomáhat.

Vystoupila z autobusu a šla k supermarketu. Dnes musí koupit nějaké pečivo a zeleninu. S plnou taškou potom před supermarketem pohlédla na obvyklý obrázek: několik bezdomovců tu posedávalo na zídce, jeden popíjel lahvové pivo a ukusoval rohlík a k tomu nějaký levný salám. Blaženu v tu chvíli něco napadlo.

Druhý den napekla kynuté buchty s povidly a vyrazila k supermarketu. Bezdomovce tu neviděla. Byla ráda, nechtěla se s nimi potkat. Krabici s buchtami schovala za zídku pod větev mladého smrčku. Snad jim buchty budou chutnat.

Další den byla překvapena. Za zídkou našla prázdnou krabici s kusem papíru a tužkou napsaným vzkazem: DĚKUJEME. J

To ji povzbudilo. Začala vymýšlet nejen buchty, ale i slaná jídla jako zeleninové quiche, která by si bezdomovci nemuseli ohřívat a trochu se najedli.

Jednou ji jeden z nich překvapil. Seděl na zídce a čekal na ni. Byl starší, měl trochu pleš, na sobě obnošené džíny a kostkovanou flanelovou košili.

„Dobrý den. Já jsem Láďa. Pečete moc dobrý buchty,“ začal rozhovor.

„Těší mě, Blažena,“ usmála se. „To jsem ráda.“

„Víte, já nevím, jak se vám odvděčit,“ pokračoval Láďa. „Máte ráda Ježkovy písničky?“

Najednou k jejímu překvapení sáhl za popelnici a vyndal starou otlučenou kytaru.

„To je jediný, co mi po rozvodu zbylo,“ usmál se. A začal hrát „Život je jen náhoda.“ Blažena se přidala. Za chvíli přišli další dva bezdomovci a taky začali zpívat. Na Láďovi bylo vidět, že Voskovce a Wericha miluje. Citoval zpaměti některé jejich scénky i slovní hříčky. Když zjistil, že má povolenou jednu strunu, hned to komentoval, že to je špatný „napnelismus“.

Blažena se mezi nimi najednou cítila dobře. A tak se zeptala:

„Na co byste měli chuť zítra?“

„No, já bych si dal pizzu,“ zamyslel se chlapík s dlouhými vlasy a strništěm.

„Myslíte, že byste nám udělala pizzu, Blaženo?“ zeptal se Láďa. Jeho oči hezky prosily.

„To víte, že jo,“ zaradovala se.

A tak každý den nosila něco dobrého a pokaždé si hezky zazpívala. Měla z toho dobrý pocit. I teď důchodu měla každý den svou obvyklou cestu tam a zase zpátky. Jako dřív.