Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDedo
Autor
K3
Dedo
Byla to výzva. A také trochu sázka, zdolat ho.
Lomnický štít 1973
Vzpínal se před nim, jako kdyby se chtěl předvést v celé kráse. Ze Skalnatého plesa už to nejde jinak než lanovkou, protože nahoru nevede značená cesta. Po svých pouze v doprovodu horského vůdce.
Honzu zaujalo množství stezek, klikatících se jak stružky po tváři stékajících slz. Znamenalo to tedy, že se tam přeci dá vylézt. Bylo to lákavé, ale měl respekt. Přece jen, obyčejný kluk v sedraných džínách a botaskách. Bez výbavy.
Rozhodli dva Poláci, kteří navzdory ohromným krosnám lanovku ignorovali.
Vůbec se nerozmýšleli a pokračovali k vrcholu. To byla vhozená rukavice. Když oni s krosnami, proč ne on bez krosny?
Pustil se za nimi. První čtvrthodinka byla ještě snadná. Potom to začínalo být opravdu příkré a záhy ztratil pojem o čase. Pozdě pochopil, že si vybral příliš veliké sousto.
Dolů se otočil jedinkrát. Víckrát to nezkoušel, nechtěl znovu zažít ten děs. Bylo mu jasné, že teď už se nemůže vrátit. Pro člověka, který trpí závratěmi, hory nejsou. Hloubka ho strhává a někdo hodně zlý mu našeptává: „Pusť se. Skoč. Neboj se a skoč.“
Proč se do toho vždycky pouští znovu?
Věděl, že z toho průšvihu vede pouze jedna cesta. Vzhůru. Neohlížet se, soustředit se a stoupat stále výš.
Tak činil. Vytrvale. Ale tím se dostával do stále zapeklitější situace.
Navíc se zatáhlo a spustil se jemný déšť. Skála se stala nebezpečně kluzkou. Zahřmělo. Přidala se hustá mlha. Neviděl víc než pár metrů před sebe. Nebývale se ochladilo. Do deště se začal míchat sníh.
„Sakra!“
Mlha pod nohama mu tolik nevadila. Budila falešný dojem měkké podušky a bezpečí. Propast pod ní se nepokoušel ani domyslet. Krkavec varoval znepokojivým hlasem. Honzovi se zdálo, že ho doprovází.
Polské turisty dávno ztratil ze zorného pole.
Slyšel nekonečné vrnění lanovky.
Dál stoupal jak se dalo. Mlčky. Soustředil se na to vyšplhat na vrchol. Dočká se vůbec? Netroufal si ani pomyslet jakého konce.
Konečně se z mlhy vynořily obrysy kovového zábradlí. Zachvátilo ho vzrušení. Z posledních zbytků sil ho přelezl a svalil se na kamennou plošinu. Šťastný, že se mu to podařilo.
Chvíli si odpočinul a podíval se zpátky pod zábradlí. Pár metrů a dál bezedná propast vyplněná mlhou. Zamrazilo ho. Zpět musí lanovkou. Pivo, kafe, lanovka. Na nic lepšího nepřišel. Víc si nepřál zažít nic špatného.
Vydal se ke stanici požádat o jízdenku.
Ale se zlou se otázal.
„Máš smůlu, hochu!“ vyjel na něho zřízenec. „Když jsi vylezl sem, musíš stejně zpátky!“
Nečekaná reakce zapůsobila jako dobře mířená rána.
„Jak to!“ stejně hlasitě vykřikl Honza. „Na skálu mě už nedostanete! Chápete? Zabil bych se!“ A potichu, skoro prosebně dodal: „Zaplatím si. Dole ve Skalnatém plese čekají kamarádi. Nevěřili, že to dokážu.“
„Ty mi nerozumíš, lanovky jsou obsazené.“
„Ale to přece není možné,“ zbledl.
„Ze Skalnatého plesa se prodávají jenom zpáteční.“
„Toho jsem si opravdu nevšiml, nedokážu to slézt.“
„Za to ja nemůžu,“ trval na svém zřízenec. „Na to jsi měl myslet dřív.“
Trochu se zarazil a smířlivým hlasem připustil: „Když počkáš na konec směny, pustím tě s nákladem. To je jediná možnost.“
„Děkuji, jsem vám vděčný,“ spadl Honzovi kámen ze srdce. „Kdy to asi bude?“
„Jezdíme do šesti.“
„Jsou ale tři. Mám čekat další tři hodiny?“
„Když chceš lanovkou, jinou možnost nemáš. Nejsi první, ani poslední, který takhle dopadl.“
„Dobře, počkám.“
Rozmrzele se otočil a vydal se na obhlídku podle zábradlí. Mlha se kupodivu rozplývala. Déšť ustal. Opět začalo svítit a hřát slunce. Za chvíli se téměř vyjasnilo. Mohl sledovat tu krásu všude kolem.
Obešel vrchol několikrát dokola a pak zavítal do nevelké restaurace. Všechny stoly byly obsazené. Jenom u malého stolku pro dvě osoby bylo proti starému muži volné místo. Ten se krčil za novinami a na zeptání jenom cosi zabručel a lhostejně pokrčil rameny. Teprve když přišla obsluha a zaplatil dopitou kávu, si přísedícího blíže prohlédl. Usmáli se na sebe. Honza si objednal pivo a mezitím prohodili pár vět.
„Říkáš, že jsi sem vylezl sám a bez průvodce?“ se zájmem se vyptával muž.
„Jo, a tím pádem jsem se tu zazdil.“
„Tak to jsi měl veliké štěstí. Náš Dedo je příliš hrdý na to, než aby po sobě nechal kdekoho beztrestně šlapat. Když mi nevěříš, zajdi se podívat k Popradskému plesu na cintorín. Je plný takových lehkomyslných kluků. Víckrát ho nepokoušej. Dobře jsi udělal, že jsi dal na pud sebezáchovy.“
Sotva to dořekl, rozloučil se a odešel.
Honza se za ním zaraženě díval. Chtěl se zvednout. Rychle vstal, ale opět dosedl. Nakonec se přeci zvedl a vyšel ven. Opřelo se do něj slunce a oslepilo ho. Muž se mu mezitím ztratil a tak se vrátil k zábradlí a prohlížel horské štíty a propasti kolem dokola.
Tentokrát je viděl jinak než obvykle.
Ucítil příliv zvláštní inspirativní energie. Stále intenzivnější. Vpíjel ji mocně všemi smysly do sebe. Víc a víc.
Náhle dostal nápad, kterak si nečekaně nabytý čas zkrátit. Vešel zase do restaurace. Napil se a přemýšlel. Pak požádal servírku o fixy a o propisovačku.
„Na co, prosím vás?“ podivila se a zavrtěla hlavou, ale odešla a jeho přání splnila.
„Přikreslím vám něco na tácek.“
Zavrtěla hlavou ale odběhla, aby jeho přání splnila.
Koukal na kulatou nepotištěnou stranu a v tom na ní rychle, jedním tahem, nakreslil trojlístek. Přesně tak veliký, aby jim tácek zaplnil. Záhy do každého lístku napsal hezkým písmem verš.
„Co tomu říkáte?“
Servírka se v rychlosti zastavila a podívala se.
„Co je to za verše?“
„Haiku. Japonská potrava duše. Minimalistický způsob poezie.“
„Vy jste básník?“ podivila se.
„Ale ne, jen příležitostně si, z dlouhé chvíle, zapisuji slova která se mi líbí.“
„Počkejte, hned se vrátím.“
Odběhla někam ke kuchyni. Brzy se vrátila.
„Můžete se mnou na moment?“
Honza vstal a následoval ji.
Do kanceláře k vedoucí.
Pozdravili se.
„Mně se váš tácek moc líbí,“ oslovila ho a navrhla mu: „Viděla bych jich takhle vyzdobených víc. Co vy na to? I hostům by se určitě líbily. Jak dlouho se zdržíte?“
„Asi až do večera. Můžete jich přinést třeba padesát.“
„Padesát? Děláte si legraci?“
„Zkusím to.“
Když se domluvili, vrátil se a za chvíli se před ním objevil celý štos tácků. A on kreslil a psal. Spoustu krásných slůvek. Znovu získanou energii vracel do pivních tácků verši vetkanými v trojlístcích, aby je jimi oživil a vdechl jim podobu roslin, zvířat a hor. Zahltila ho touha o tom všem kolem se podělit. Trvalo mu to celé dvě hodiny.
Potom je servírka odnesla ukázat do kanceláře.
Zpátky přišla sama vedoucí.
„Podívejte, co vám mám povídat, jsou opravdu krásné. Hosté si je budou chtít určitě kupovat na památku. To nemůžeme chtít zadarmo. Ještě máte hodinu. Musíte mít hlad. Donesu vám za to večeři.“
Měla pravdu. Honza si to ve své horlivosti uvědomil až teď. Rád souhlasil.
Když se najedl, srdečně se s nimi rozloučil a zamířil k lanovce. Nejradši by tu zůstal, zalíbilo se mu tu. Zrovna nakládali prázdné kontejnery a várnice pro nové zásoby.
„Jdete akorát,“ uvítal ho zřízenec a Honza si všiml, že je to ten záhadný muž z restaurace.
„To jste vy?“
„Ano. Je nás tu několik, ale tohle jsem právě já. Dnes tu jsem už dost dlouho. Jestli chceš dolů, tak si nastup, jinak budeš muset čekat do zítřka.“
„Ani za nic,“ nelenil Honza a se smíchem nastoupil spolu s ním.
„Jedeme!“ zavelel muž na obsluhu.
Lanovka zavrávorala, se skřípotem se odlepila ze stanice a začala se pomalu snášet do volného prostoru.
Dál bylo slyšet její pravidelné vrčení, které pouze jednou přerušil známý hlas:
„Víš, vzali mě sem jako brigádníka, ale zůstal jsem. Dedo mi zkrátka nedá spát. Když se do něj v noci opře vítr, poslouchám jeho píseň.“
-
žlutá lanovka
kočička tiše přede -
hory ožily
24 názorů
Líbí se mi ten moment, kdy kluk vyleze nahoru, myslí si, že to zvládl a je u cíle, a dozví se, že zpátky ho lanovkou nevezmou. Ještě lepší, že je to na základě vlastní zkušenosti.:) Ta druhá část, jak se toulá nahoře a je v restauraci apod., mi přišla taková víc roztěkaná a bezcílná, asi i míň věrohodná - že by v takovém momentě psal haiku, že by z toho byl personál takhle nadšený, že by nepoznal toho zřízence? Taky to nějak divně přeskakuje z tykání do vykání a z familiernosti do odstupu.
Ta haiku na konci je pěkná.
Duke, co se týče hory, závrať, počasí, všechno kolem lanovky, tak to skutečně bylo, zpátky nebrali nikoho. Nám bylo osmnáct let, vlastně ještě kluci. Přidal jsem tam jen to, co se dělo v hospodě a máš pravdu, je to šílemej, nepravděpodobnej nápad, kterej ale není nemožnej. To je ta moje fantazie, přidaná hodnota, jakkoli šílená, ale bez které by to nebyla povídka. Děkuju za přečtení a komentář:).
pro mě taková milá fabulace, kdy chování hlavního hrdiny je poněkud zvláštní: s odvahou zvládne zdolat vrchol, i když má závrať, bez průvodce; pak si není schopen prosadit jízdu dolů, nechá si tykat od zřízence, pak kreslí na lístky haiku, což je úsměvné, moc to nekoresponduje s tím, co zrovna udělal, po takovým výkonu si člověk dá spíš pivo a odpočívá, než aby měl kapacitu na to kreativně vytvářet poezii v kvantech..
Četl jsem s napětím a cením si popis rozhodnutí vydržet a překonat ten drsný pocit z výšky. Sympatická je vsuvka tvorby haiku. Jel jsem tam lanovkou a nafotil nídherné záběry. Bylo slunečno a vidět až na letiště. Kolem zábradlí sníh. Přemýšlel jsem, jak nahoru po svých. Příběh mě nadchl a tipuji.
Od začátku mě to baví číst a ačkoli očekávám, že s by se to mohlo zvrhnout v nějaké drama, mě pak nadchne onen náboj, který text předává čténáři zhruba od poloviny až do samého konce. Tip a pomýšlím i na výběr, ale ten dnešní už mám vyčerpaný, tak snad... P.S. kdo je autorem se dozvídám až po dopsání komentáře.
Jardo, děkuju. Jesti jste slezli z Lomničáku, tak to cením. Nevím, co mám opravit, ať koukám, nevím co?
gabi tá istá
19. 08. 2019tip od Slovenky :)
Vytvořils ze svého zážitku podníceného bláznivým nápadem pěkný příběh. Dobře se mi četl, tím spíš, žes mi jím znovu připomněl mé podobné dobrodružství o jednadvacet let dřív, v roce 1952. Tehdy však nebyla kabina žlutá, ale červená. Taky nás s kamarádem jako nadbytečné nemohli vzít dolů lanovkou, tak jsme zas stejnou krkolomnou "cestou" sešplhali.
(Oprav si: Neohlížet se, soustředit se a stoupat stále víš.)
Moc hezký příběh kluka s poetickou duší a touhou pokořit horu. Poěšilo. T.
Karle, hodně mne bavilo číst... je to poutavě napsáno a s tím haiku naprosto skvělý nápad!
Jedna připomínka -
Proč se vždycky nechá zlákat. - tady to místo působí, jako by se nechal hrdina zlákat ke skoku dolů... a tak bych doplnila např.
...zlákat k nepředloženým rozhodnutím?
dievče, ja su hrozně rád, že se ti líbí. Je to tak trochu o mě. Vylezl jsem tam. Slovensko a Slováky jsem měl vžycky rád, tak alespoň malá odplata:).