Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJirka
Autor
Igor
Jirka
Zde musím dát prostor Jirkovi. Jirka byl notorický sebevrah. Sebevraždil se vždy a výhradně demonstrativně a to pořezáním na předloktích. Doma žil jenom s matkou, která mu zakazovala brát léky a tak Jirka pobýval většinu svého života v ústavech. Pokud se týče jeho diagnózy, byl Jirka po celý čas v těžké depresi. Já jsem sice také trpěl depresí, ale to, co jsem viděl u Jirky bylo neuvěřitelné. V ústavu byl už pátý měsíc v jednom kuse a jeho deprese nepovolovala. Nedokázal se vzchopit na žádnou jinou činnost, než jenom ležet, balit cigarety a kouřit. Když dokouřil, vrátil se do pokoje a bezvládně sebou praštil o postel. Pak v této poloze setrval snad celou hodinu, pak se zvedl, ubalil a kouřil. Když jsem ho viděl, přemýšlel jsem o tom, že je Jirka vlastně už dávno mrtvý a to co tady provádí s tím kouřením, je už jenom takový nějaký posmrtný rituál. Byl to bručoun doslova a do písmene. Když jsem mu něco řekl nebo se ho na něco zeptal, nikdy ani v nejmenším nereagoval. Nehnul ani brvou. Choval se podobně jako Petr, o kterém napíšu později.
O Jirkovi jsem toho vlastně moc nezjistil. Vím jenom, že v jednom kuse chodil za sestřičkami, že je mu příšerně špatně. Dostával vydatně léků, ale hlavně sedativ, aby nemyslel zase na sebevraždu. Někdy navečer se Jirka zvedl z postele a říkal něco v tom smyslu, že chce koupit od Vlastimila pistoli. Potom ho s tímto přáním obtěžoval dost často. Bylo strašně smutné a depresívní ho pozorovat. Ještě v zimě si koupil běžky a sršel elánem, potom se v něm něco zlomilo a nebyl schopen pomalu ani pohybu.
Jirka byl rozvedený. Žena ho nechala na holičkách, když to nejméně potřeboval. A tak za ním nechodil na návštěvu nikdo. Jirka byl ztělesněním deprese samé. Už jenom jeho krhavý pohled a zarostlá tvář mluvily za všechno. Už jenom jeho bytí, jeho existence mi neuvěřitelně zhoršovaly můj stav a bořil jsem se stále více do neštěstí. Při našich večerních rozmluvách na pokoji byl Jirka schopen vydat ze sebe jenom něco jako skřeky. Potom jsem Jirku zase a zase potkával při svých dalších pobytech v ústavech a nemocnicích.