Ani zlomení

Projížděl tryskem, bičem máchl kočí

koně se ženou jako zběsilí

kočár se nahne – nikdo nevyskočí

jenom se ve skle lesknou něčí oči

jak poryv větru ještě zesílí

 Ta noční scéna úzkost vyvolává

brzy se totiž kočár převrátí

splašení koně

v listí leží hlava

kočí je celý

noc pak hrůzně tmavá

Koně jsou v trapu

vozka bez trati

 Na hlavu hledí, které tělo schází

na hlavu, co děs v očích netají

Kočí se dívá, všude kolem srázy

radši si lehl – teď se zvolna plazí

Uviděl dívku. Krásnou. Nezná ji

 Je celá v bílém, vlasy z písku tkané

v očích má safír, když se zahledí

možná i oheň, který prudce plane

Jde k němu blíže, sladce řekne: „Pane“

v hlase však kočí slyší náledí

 Teprve nyní s úlekem si přizná

že má meč v ruce bytost líbezná

vichr dál bouří, zanikne v něm tryzna

Kočí jen koktá, zda se madam vyzná

Ona, že ano – že je princezna

 „Jsem dcerou krále“, odměřeně dodá

„krále všech bažin a všech propastí

Přes den jsem v místní řece čirá voda

v noci pak tvář mám“ – každým slovem bodá

„Já jsem té noci totiž součástí“

 „Možná, že nemám srdce milosrdné

každého setnu, kdo sem zavítá

Zničil by všechno“ – její pohled ztvrdne

Jedno je jasné – krví nepohrdne

Kam asi dává těla zabitá?

 „Chráním kus země – jež je lidem skrytá

zemře zde každý, kdo ji odhalí

Nezkoušej utéct

pavouk lidi chytá

a koho chytí, ten se měsíc zmítá

v kómatu

skon má vskutku pomalý

 Je mi to líto“ – ještě pronést stačí

ostří si vzduchem cestu prorazí

Kočí je mrtev

v dáli zpěv zní ptačí

Umlkl vichr

dívka dolů kráčí

Meč schová v skalách

dál jde po hrázi

 Noc náhle bledne, již se rozednívá

dívka se v čirou vodu promění

unáší prkna – bujná, lačná chtivá

z kočáru už jen jedno kolo zbývá

Zde nejsou páni

ani zlomení