Oběti

Před očima se mu zjevila umývárna.

Zatuchlá, sto let stará, oprejskaná místnost lemovaná několika plastikově černýma sprchama, ve který ho Karlík s Honzou strčili pod ledovou sprchu.

Celej ten letní tábor byl jeden velkej průser. Už druhý den prohrál v ping-pongu, byl nejhorší z celého čtvrtého oddílu. Porazily ho dokonce dvě holky, Tereza a Lenka. Měly krásné dlouhé blond vlasy, vypadaly jako dvojčata. Do Terezy se zamiloval. Obě byly u toho, když ho kluci topili v kýblu, dokonce to byl nápad jedný z nich.

Jak se dal do kupy, všechno to na ně napráskal.

Řešila to policie.

Tereza odjela a trvalo mnoho let, než se s ní setkal znova.

 

Automaty rolují hrušky, dolary i melouny. Nikdy nevidíš tři stejný symboly.

Zábava se bude muset ubírat směrem k ní. K tomu hloupýmu štěňátku s blond přelivem, ze kterýho se chce zvracet. K tý, co pije ocet, protože nemá na víc, co má nehty lesklý víc, než by se slušelo na tenhle pajzl.

Kdy už ji vyhodíte z lokálu?

Vstanu.

Hostinskej po mně hodí pohledem. Vrátím mu ho a on se stáhne.

Neboj, zaplatím ti, ty skrčku.

Všichni zaplatíme.

 

Přešla hlavní.

Na rohu minula banku.

Pokračovala rovně. Nevšimla si stínu, který se vydělil z davu – považovala ho za jeden z dílů šedivé skládačky letního odpoledne.

Dohnal ji, když vstupovala do knihkupectví.  

Počkal si, až se začte do jedné z knih.

„Tuhle vám můžu doporučit,“ prohlásil.

Trhla sebou, jejich pohledy se střetly.

Ne, nepoznala ho.

„Neřeknete mi, kdo je vrah?“ ujistila se.

„Nebojte. Neměla byste chuť na šálek kávy či na skleničku bílého?“ zeptal se.

„Kávu? To ani ne. Ale bílé víno, to můžu.“

„Znám tu v patře klidnou kavárničku, co vy na to?“

„Super. Já jsem Tereza,“ podala mu ruku.

„Robert.“

Když vešli na jezdící schody, aby se svezli – stoupla si i s nově koupenou krimi o schod výš, byli teď zhruba stejně vysocí – pomyslela si, že to jde jako po drátku.

To samé si pomyslel on.

„Dvakrát Chardonnay. Je to v pořádku?“ ujistil se.

„Trefa do černého,“ vrátila mu úsměv.

 „To nosíte do práce oblek?“

„Když mám důležité jednání, jinak ne.“

Ťukli si sklenicemi.

„Tak na tykání,“ navrhla.

„Tak na tykání,“ zopakoval její slova jako nějakou mantru.

 

Světla splývají s tmou.  

Žena na chodbě máchá rukama, co to jde. Chce, aby si jí všimla ta debilní fotobuňka.

Klíč je utopený na dně. A hledat v kabelce po paměti, to je nadlidský výkon.

Když ho najde a odemkne, vejde dovnitř a jako první odkopne svoje lodě. Už takhle skoro leze po čtyřech, jak se jí motá palice a barvy se jí slévají dohromady.

Není však v bytě sama.

Smrdí hospodou a vínem.

Ze šatů vystoupí jako z tramvaje. Zakopne je pod botník. Pro dnešek stačilo. Zbaví se i ostatního oblečení.

Do obýváku nakráčí ve fialových kalhotkách.

Mine zrcadlo, do kterého div nevrazí. Ve skle se odrazí její blonďaté vlasy.

Podle odrazu v zrcadle pozná, jak se klepe. Neví, jestli je to chlastem nebo zimou. Nebo protože je to se vším v prdeli.

Protože teče voda, napustí si vanu. Dolije si do ní zbytek pěny, dá si relax a pak se uvidí, co bude (nebo spíš nebude) dál.

V tom za sebou ucítí pohyb.

Opravdu sem vešel?

Nebo jsem tolik vožralá nebo je to tímhle pitomým světlem reflektorů nad umyvadlem, který kreslí po zdech přízraky?

Na hruď jí dopadne nůž.

Jasně, ať to je se vším všudy, proletí ženě hlavou, než začne řvát.

Útočník popadne ženu za vlasy jako hadrovou panenku.

Strčí jí hlavu do vany a drží jako v kleštích.

Její snaha osvobodit se polevuje.

Vrah začne počítat vteřiny do minuty, jako tenkrát, když na dětském táboře počítali, jak dlouho kdo vydrží pod vodou.

Pak počítá dál.

 

„Dáme to víno ještě jednou?“

Nemusela odpovídat, zase se trefil.

„Mám doma flašku bílýho,“ poznamenala, když dopili.

Tereza bojovala s fotobuňkou, aby měla dost světla na odemknutí dveří. Povedlo se, vešli do chodby, která smrděla po cigaretách. V obýváku posadila Roberta do koženého křesla.

„Donesu víno,“ zamrkala na něj.

Zpod křesla vykukovala cosi fialového.

Robert nahmatal kalhotky.  Vytáhl je na světlo a přivoněl k nim, pak je schoval zpátky, kde byly.

Tereza jim nalila bílé do svátečních sklenic.

Přiťukli si. Robert do sebe nalil celou decku.

„Tak na to, že jsem tě vypátral,“ prohlásil.

„Vypátral?“ zarazila se. „Jak to myslíš?“

„Víš, já nejsem Robert. Říkám si tak, protože svoje jméno jsem začal od jisté události nenávidět. Ta událost se nazývá topení v kýblu. Myslím, že víš, kdo jsem, Terezo.“

„Víš, já nejsem Tereza.“

Polkl naprázdno.

„Co je s ní?“ vypravil ze sebe Robert.

Lenka pokrčila rameny.

Chtěl vstát.

Nešlo to. Svinstvo, co mu dala do vína, začalo úřadovat.

Nedokázal odlepit zadek od křesla. Zíral do prázdna a připadal si stejně bezmocný jako tehdy, když se mu vysmála do očí v umývárně.

Lenka vyndala z příborníku nůž.

„Kolik litrů krve máš v těle, co mysíš?“

„Nedělej to,“ prosil Robert.

„Máš pravdu,“ zasvítily jí oči, „možná bych tě měla utopit. V tom už mám praxi.“

„Nemusela jsi…,“ vykoktal se sebe.

Došla až k němu.

„Poslední práskač ze čtyřky. Toho si koukej vážit, taky je to tvoje vina, že jsem se vocitla ve cvokárně. Nebudu ti ani vykládat, co všecko tam jeden zažije.“

Přejela mu po hrdle tupou stranou nože.

Nepřestávala se usmívat.

„Jaké to asi bude, až ten nůž otočím?“

„Terezo,“ zašeptal Robert.

Všechno se mu slilo do jednoho obrazu.

---