Kreslení

Když o tom tak přemýšlím, je jídlo jednou z těch ne úplně nejbolestivějších stránek života vezdejšího. Nemá sice žádnou chuť, ale taky nebolí jako třeba injekce nebo hydroterapie.

Po obědě se mohu opět propadnout do nebytí. Vlastík šel před třemi dny domů. Dneska se přišel za námi po obědě na chvilku podívat. Říká, že není schopen doma spát. Vypadá příšerně. A ty kruhy pod očima. No, vyložená troska.

„Pořád běhám v noci k oknu, jestli už pro mě nejedou“,povídá Vlastík a já si to dokážu živě představit, protože podobné příznaky mám i já.

„Jestli už po mně nejdou“,říká Vlastimil a já se otřesu v představě, že bych měl být sám doma a neustále běhat k oknu.

Vlastík odchází. Kam? Nevím. Snad domů. Jdu si lehnout, protože potom máme kreslení na dané téma a to není jen tak. Na to se musím vyspat.

Paní psycholožka nám vždycky zadá téma a my musíme něco o tom tématu namalovat, co si jako při tom představujeme. Nebývá to zrovna jednoduché, když mně tak nejdou postavy. Doufám, že nebudu muset kreslit postavy.

Po odpoledním spánku je ještě beseda s psychologem. Téma je jasné-nepřestávat brát léky ani po propuštění z nemocnice. Pro mě je to jasné jak facka. Já léky beru stále, nepřestávám o své újmě nikdy. Beru je stále a ony stále moc nepomáhají. Ale kdo ví, jak by mi bylo bez nich? Nikdo. Asi ještě hůře.

Na besedě mlčím. Nechci na sebe upozorňovat. Slovo si bere Jirka. Zase bude rozebírat ty jeho známé problémy s matkou, která mu zakazuje brát léky. No, nemá to hoch zrovna doma lehké. Psycholožka na to mlčí. Na to se nedá nic říct, opravdu.

Jirka je v tomto směru chudák. Otce už nemá. Nemá nikoho. Je na svou nemoc sám. Než takovou domácí podporu, to raději žádnou, říkám si.

Slovo si bere Eva. Říká, že léky bere, ale stále je nemocná. I takové případy se stávají. Medicína není všemocná.

Eva říká, že již chce domů. Ale to se sem přece nehodí. Je jediná pacientka, která odtud nemůže dobrovolně odejít. Paní doktorka jí říkala včera při vizitě, že ji nepustí. A tak Eva to stále vytahuje a přetřásá. Mluví dost hlasitě. A ještě hlasitěji. Odvádějí ji pryč, do ošetřovny. Nevím, co tam s ní udělají, ale asi brzy zkrotne.

Beseda končí, probůh teď přijde na řadu to zatracené malování, jak já to jen zvládnu.

Jirka ještě pospíchá za psycholožkou. Něco se jí ptá. Asi něco ze svého domácího prostředí. Když o něm tak přemýšlím, Jirka je skutečně velký nebožák. Pokud se doma shledává s nepochopením svých problémů, ty se potom lavinovitě nabalují na sebe a strhávají Jirku s sebou do pochmurných hlubin jeho depresivní duše. Den co den Jirka na skupině vytahuje na světlo svůj problém a ještě se nenašel nikdo, kdo by mu byl schopen nějak pomoci, nějak poradit. Jeho problém mi připadá úplně absolutní. Neřešitelný. Jirkova letargie je také částečně způsobena jeho bezmocností. Bezmocný je ale v tomto případě i ošetřující personál. Jak Jirkovi poradit. Co má doma říct. Už mnohokrát mluvili psychologové i psychiatři s jeho matkou a nic to nebylo platné. Ona si stojí za svým, že všechny léky“na hlavu“ škodí a že by je Jirka neměl brát. Jak hrozné.

A tak Jirka setrvává někde mezi oběma protipóly a většinou ani neví, co má vlastně dělat. Upadá tedy do letargie a apatie. Okolní svět ho přestal zajímat.

Jdeme do kreslící dílny. Tady si máme každý vybrat kreslící potřeby, které by nejvíce vyhovovaly našemu naturelu. Já dlouho váhám a pak chytám po obyčejné tužce a pastelkách. Na vodové barvy jsem příliš slabý malíř. Usedám, abych se na chvíli pohroužil do sebe a přemýšlel, jak a hlavně co budu malovat. Sice neznám ještě téma, ale jistou osnovu bych vymyslet mohl už teď. Děsím se představy, že ostatní pacienti už budou skoro u konce se svojí výtvarnou prací a já ještě nezačnu, já nebudu vědět, co si počít, budu to já, kdo odevzdá výkres prázdný a tak na sebe upozorním v negativním smyslu.

Vedle mě si usedá Pavel. Snad se nějak poradíme. Nesmíme spolu mluvit. To je špatné. Mohl bych se případně podívat, co maluje Pavel a potom se tím inspirovat. Domluvit se s ním nemohu.

Paní psycholožka zadává téma. Hrozím se představy něčeho abstraktního, hrozím se představy, že budu nucen malovat lidské postavy. Výsledek by mě totiž mohl zařadit do kategorie ultrabláznů a to nemám zapotřebí.

„Pavle, jak to uděláme?“ ptám se blízko sedícího Pavla. Ale Pavel neodpovídá, je totiž velmi disciplinovaný a neporušil by za žádnou cenu zákaz mluvení. Ne, z něho nic nedostanu. Posledně si ještě zakrýval výkres rukou, abych na něho neviděl. Pavel je prostě podivín. Ale snad dokážu pochopit, že má zájem na tom všude vypadat co nejlépe. Já se o to také snažím, ale tohle už je extrém.

„Takže dnešní téma bude téma tří živlů. Ohně, vody a slunce.“ Říká paní psycholožka. No, sláva, oddechnu si. Myslím si totiž, že nějakou žlutou kouli nad hladinou a do toho oheň snad dokážu bez větších problémů namalovat. Pak se ale zarážím a začínám přemýšlet, co budu vlastně skutečně malovat. Musím si to rozmyslet. Zjišťuji, že to nevím. Proboha, už je to tady. Skončím na pranýři. Budou mě dávat za špatný příklad. Prodlouží mi léčbu a nebo dokonce dají na uzavřené oddělení. Ano, určitě mě přeřadí na uzavřené oddělení. Za to, že jsem nic nenamaloval. Podívám se vedle na Pavla. Ten však už horlivě cosi kreslí. A výkres si zakrývá ramenem, abych ani kousíček neviděl. Ani rožek jeho výkresu se mi nepodaří uvidět. Pavel se na mě dlouze podívá. Mlčí.

„Co mám malovat, Pavle“, ptám se ho zoufale.

„Maluj si co chceš a vůbec, já nesmím mluvit“, odvětí Pavel.

Začínám se mírně potit. Paní psycholožka chodí a nahlíží přes ramena pacientů do výkresů.

„Výborně, Barborko, jako vždycky výborně“, praví.

Zatracená Barbora, to snad není možné, moje obavy se splnily do puntíku a já odevzdám prázdný výkres! To bude ostuda.

Zvedám hlavu a dívám se na strop. A tam vidím spásnou myšlenku. Namaluji břeh s vodou a ohněm a nad tím vším se bude smát sluníčko. Strašně se divím tomu, jak mi to jde. Po vodě plují plachetnice, na břehu maluji stromy, ve všem je mír a klid. Nahlížím do ostatních výkresů. Vidím, že ostatní pacienti mají jen nějaké čmáranice. Téměř hlasitě si oddechuji. Můj výkres není zase tak špatný v porovnání s ostatními. Dokonce i ten potměšilý Pavel nemá na výkrese nic konkrétního.

Probíhá vyhodnocení výkresů. Každý výkres prý v sobě skrývá nějakou nevyrovnanost, nějaký výtvarný důkaz psychické poruchy, nějaký důkaz nevyrovnanosti a neurastenie. Já však nevidím nic. Takhle by v těch výkresech mohl hledat každý co by chtěl. A našel by to tam. Ale budiž, je to tam.

Namaloval jsem moře s plachetnicemi, břeh se stromy a nad tím vším obrovské smějící se žluté slunce, které svými paprsky zalévá celou tu scenerii. Je to téměř k neuvěření. Můj výkres je vyhodnocen jako nejlepší. A jako nejlepší bude viset na nástěnce na chodbě po slušně dlouhou dobu, možná,  že i po mém odchodu z nemocnice. Zmocnil jsem se tématu výborně. V mém malování není prý vidět žádný rozpor. Je tam klid a mír. Ale rozpor by tam přece měl být patrný. Jsem přece nemocný a nemohu malovat klidné výkresy. Přesto ale je tam mír a klid. Všichni se na mě obdivně dívají. Přežil jsem kreslení a jsem dokonce nejlepší. Jak absurdní. Nesou můj výkres na rukou, aby ho mohli připíchnout na nástěnku. Nemohu se ubránit určitým kladným pocitům, i když vím, jakéhože nicotného vítězství jsem to tady dosáhl. Budu se na svůj vítězný výkres dívat celou dobu svého pobytu.

Po zbytek odpoledne mám dobrou náladu. To malování mi učarovalo. Ale hrozím se příštího tématu. Těžko se obhajuje vítězství. Budu shozen ze svého trůnu kamsi do hlubin neúspěchu. Jak se na mě potom budou všichni dívat? Proboha, co to bude příště za téma? Určitě to nezvládnu. Je to ještě horší, než kdybych skončil dneska poslední. To by se mému fatálnímu fiasku nikdo nedivil.

Ale já přece chci být stále hodnocen co nejlépe. Moje sebevědomí se pohnulo a mírně se zvedlo z propastných hlubin. Už nejsem nýmand nula nicka. Namaloval jsem pěkný výkres. Já to nemůžu stále pochopit. Bude to asi jenom shoda okolností. Ano, shodou okolností jsem zvítězil v kreslení. V ostatních disciplínách jsem však stále poslední. Tento fakt velmi dobře vím. Vím ho ve dne. Vím ho v noci. Vím ho prostě stále.

A proto obdivuji Vlastíka. Ano, on je pro mě někdo. Pan někdo. Obdivuji Vlastimila, i když dobře vím, že bych si měl brát jiné příklady. Může mi někdo říct, proč obdivuji vždycky spíše negativní jedince? Možná že to dá méně úsilí a vůle obdivovat negativní jedince. A já mám vůli a úsilí poničené a zadupané do země, jak by řekl Ruda. Takový Ruda, to je aspoň osobnost. Všechny zadupe do země. Alespoň to tvrdí. A chová se přitom tak vehementně, že mu musí každý věřit. „No passaran“, ano, to je Ruda.

Jsem smutný, i když jsem vyhrál v malování. Jsem smutný nad sebou. Jsem smutný nad životem, který jsem vedl a vedu.

„Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl a když je, tak má být tím, čím je a ne tím, čím není, jak tomu v mnohých případech je.“ V uších mi zní tento starý Werichův výrok. A já jsem tím, čím nemám být. Už dlouho. Snad po celý svůj dosavadní život.

Jsem smutný. Ležím na posteli a přemýšlím. Kdyby se tak Vlastík vrátil do nemocnice. Hned bych byl veselejší a klidnější. Ale Vlastimil je kdo ví kde. Ani Slávek, ta velryba tady není. Je na pivu. Je tady jenom Richard zahloubaný do svých historických románů. Čte si nějakou knížku, než vyrazí na pivo.

Pohroužím se kamsi hluboko do sebe, abych našel klid. Jsem smutný.