Všeobecná

 Kde je Toník? A Čestmír. Budu se muset pokusit je najít v parku. Pořád lepší, než tady tupě kouřit. Jirka se zvedá z postele. Ubalí. Kouří. Zhroucená postava zanořená kamsi do zvuku hudby, kterou Jirka poslouchá z Walkmana, který má na uších. Ano, Jirka má Walkmana jako ostatně skoro všichni, se kterými jsem se tady setkal. Mohou tak unikat částečně realitě, mohou se tak částečně ponořovat do svých vlastních myšlenek, mohou tak nevnímat  tolik stresující  a strhující prostředí. Já walkmana nemám a tak se musím smířit se zcela plným vnímáním reality, což je někdy opravdu obtížně zvládnutelné. Někteří pacienti tady mají i mobilní telefony a vystavují se tak riziku okradení. Já sám jsem byl okraden dvakrát, jednou mi byl ukraden docela značný obnos a jednou mi někdo z pacientů ukradl hodinky poté, co jsem je nechal v koupelně. Nechci tvrdit, že jsem si za to částečně nemohl sám, ale ty peníze mě opravdu mrzely. Musel jsem se ale smířit s tím, že je v nemocnici obsažen pouze sociální vzorek spoluobčanů a ten jako takový mohl jistě obsahovat i zloděje a lháře. Mobilní telefon považuji za věc velmi užitečnou, zvláště pak v prostředí, ve kterém jsem se nacházel. Znamenal totiž kontakt s okolním světem a to bylo jak jsem později pochopil nadmíru důležité. Dovedu si docela dobře představit, že pobyt s walkmanem a mobilním telefonem by už mohl přinášet různá vytržení z okolního světa, mohl přinášet možnost ponořit se do vlastních myšlenek a nebýt tak rušen stresujícím okolím, mohl přinášet možnost kontaktu se světem venku. Hlídat si však tyto dvě cenné věci před ukradením by však byl určitě značný problém. Já jsem byl v těchto věcech trochu nedbalý, což mě vystavovalo určitému riziku okradení.

Chtěl bych se zmínit ještě o jedné věci, která mě během pobytu v nemocnici sužovala. A to bylo neustálé žebrání ze strany ostatních o cigarety, které jsem pochopitelně jako kuřák vždy měl u sebe. Nepatřil jsem v tomto směru mezi lakomce, ale co bylo moc, to bylo moc. Ze začátku svého pobytu cigarety klidně a v hojném množství rozdával, abych později pochopil, že se takto chovat jednoduše nemohu. Jak se rozkřiklo, že existuje někdo, kdo je ochoten rozdávat, chodili za mnou pacienti i z jiných oddělení nemocnice a bylo to strašné. Chodil za mnou i Tomášek a to bylo velmi zlé. Tomášek byl asi dvacetiletý muž, který byl silně psychopatický už svým celkovým vzezřením  a chováním. Dle informací druhých Tomášek zavraždil svoje rodiče a byl jako kastrát doživotně umístěn v ústavu. Ale lékaři ho uznali jako kastráta neškodného a tak se pohyboval volně po ústavní zahradě. A tak za mnou chodil i Tomášek a nejprve žebral cigarety, později, když jsem mu je odmítl dávat, nosil mi staré nefungující hodinky za účelem směny s cigaretami. Když jsem mu odmítl vyhovět, značně zuřil a sprostě mi nadával, ale časem, když jsem nereagoval, zmlkl. Tomášek byl tedy skutečně velký zážitek, na který asi do smrti nezapomenu.  Podobně to chodilo s černou kávou. A tak jsem si časem vypěstoval návyky, které mě částečně chránily před zbytečnými finančními ztrátami. Existovali sice lidé, kterým jsem byl ochoten cigaretu poskytnout, ale těch bylo dost málo. Jedním z nich byl i Vlastimil.

 A tak jsem se rozhodl, že pokud bude připadat v úvahu moje další hospitalizace, pořídím si walkmana a mobilní telefon. Bude to sice značné a částečně i rizikové vydání, ale podle mého názoru natolik zpříjemní život vezdejší, že budu ochoten ho podstoupit. Budu si ovšem potom muset dávat mnohem větší pozor na své věci, než jsem to dělal doposud. Se svojí neopatrností bych se v tomto prostředí daleko nedostal. 

Jirka se tedy pohroužil někam hluboko do sebe a jako by se schoulil na židli na ústavní chodbě. Neměl jsem odvahu ani chuť ho jakkoliv vyrušovat v jeho snění, a tak jsem vyrazil ven na zahradu hledat Antonína a Čestmíra. Chodil jsem po zahradě asi půl hodiny, když jsem je spatřil. Čestmír se svým věčným mírným úsměvem chodil s Antonínem ve značně prudkém tempu okolo budovy nemocnice. Když mě Čestmír spatřil, jeho úsměv se ještě více otevřel.

„Tak co, jdeme chodit?“, prohodil jen tak Čestmír.

„Je to pořád lepší, než stát nebo sedět na chodbě a kouřit jako Jirka, který se snad ani nedostane na čerstvý vzduch“.

Musel jsem uznat, že Antonín má v této věci pochopitelně pravdu. Nebylo pro depresi nic horšího, než stát ve tmavé chodbě a neustále kouřit. Ale je také pravdou, že co se deprese týče, byl jsem někdy tak unavený právě v depresi, že jsem po zahradě prostě chodit nemohl. A to byl asi případ Jirky. Jirka vstával z postele jen na cigaretu, ubalil a kouřil.

„Tak kolik koleček máte nachozeno?“ ptám se bezděčně Čestmíra.

„Myslím si, že asi pět, ale mohli bysme začít běhat.“ odvětí Čestmír.

„Na to se asi zatím necítím“, povídám Čestmírovi

„Proč, jseš unavenej?“ zase se mě ptá Česťa

„Ale nejsu, ale běhat se mi prostě nechce, no to je celý“, odvětím Čestmírovi.

Vtom se Antonín prudce a náhle rozběhne a plným tempem běží kamsi pryč od nás k hlavní budově. Když tam dorazí tak zase ihned běží zpátky a tak to udělá ještě asi celkem třikrát. Šíleně zadýchaný se potom zastaví u nás. Zase bude Antonín večer ležet po večerce oblečený na posteli, když ostatní už budou v pyžamu a tvrdě spát a chrápat nebo oddychovat. Už několikrát se stalo, že Antonín takto venku běhal, zprudka a náhle a potom večer spí oblečený. Nedokáže si asi rozvrhnout svoje síly.

„Ať to zase nepřeženeš“, říkám Antonínovi.

Potom chodíme chvíli mlčky. Z Čestmíra toho moc nikdy nevypadne. Je to extrémně tichý a mlčenlivý člověk. Žije si svůj vlastní vnitřní svět, o kterém lidé venku mají jen slabé tušení.

Chodíme asi tři čtvrtě hodiny po zahradě a potom vcházíme do hlavní budovy. Tam už na chodbě vidím kuřáky jak ukojují svoji potřebu. Celé mi to tady připadá jako nikotinové kuřácké doupě. Kromě Čestmíra tady snad kouří všichni. 

Největší kuřák se svými sedmdesáti cigaretami denně je ale zřejmě Jirka. Kouří vždy a za každých okolností.

Večer máme autogenní tréning a terapii hudbou. Mám tyto večery rád. Člověk u nich nemusí moc přemýšlet a poměrně rychle to uteče.