Adámek

Když byl Adámek malinký chodil se s tatínkem dívat na vláčky. Adámek miloval vláčky. Vždycky v neděli maminka vařila oběd a poslala oba kluky ven. Tatínek vedl Adámka za ručku a poslouchal jeho brebentění. A Adámek cestou tam poctivě cupital. Když se pak vyškrábali až nahoru na násep čekali na první vláček. "Podívej Adámku už jede! Zámávej vláčku! Ahoj vláčku!" A Adámek mával. A když byl pan strojvedoucí hodný tak na Adámka zahoukal. Tatínek vždy Adámka pevně držel. "Tatínku počkáme na další vláček? No to víš že jo!" Někdy byla Adámkovi s tatínkem zima,ale oba stejně čekali na další mašinku. "Třeba zrovna pojede mašinka Tomáš co Adámku?!" A Adámek natěšeně přikyvoval. To byla Adámkova zamilovaná knížečka ze které mu tatínek po večerech četl. Když se pak vraceli domů bolely Adámka nožičky a tak jej tatínek vzal do náruče a nesl jej. "Tak co kluci kolik jste viděli vláčků?!" A Adámek znovu brebentil. "Maminko a dva vláčky na mě zahoukaly!" "Opravdu Adámku? To mám radost!" A tatínek dal pusu mamince a pochválil jí hamu papu co pro všechny s láskou navařila. Pak šel Adámek spinkat,a tatínek s maminkou... To je jiný příběh. Když se pak Adámek probudil stavěl s tatínkem a s maminkou kolejky ze dřeva se spoustou zatáček mostů a přejezdů. A Adámek byl šťastný.A stejně tak tatínek i maminka.

A pak jednou sluníčko přestalo svítit a hřát.

Teď každý den stojí tatínek sám na nádraží a mává vláčkům za Adámka. ZAMÁVEJ VLÁČKU! AHOJ VLÁČKU! A do toho slzy jako hrachy...

Teď každý den tatínkovi chybí Adámek.

Jestli Adámkovi chybí tatínek to on neví...