Čištění hub není žádná legrace

Láďa řekl: Rostli bychom někde v mechu nebo kapradí, tiskli se k sobě a bylo by nám spolu hezky. Jaká bys chtěl být houba? Já křemenáč.

Zamyslel jsem se, nožíkem rybičkou odřízl nožičku muchomůrce růžovce a řekl: Já bych chtěl být hřib koloděj.

Láďa se usmál, rozsekal svým věrným bajonetem na drobné kousky malou bedlu a řekl: Moc by nám to spolu slušelo.

Já jsem řekl: Ano. A jak bychom měli klobouky, tak bychom byli chráněni proti dešti. Po ránu by po nás sice trochu lezli lesní plži a každou chvilku by z nás trochu ujedli, ale to by dorostlo.

Láďa rozpůlil středně velkou babku a řekl: Ano a navíc houby necítí bolest, tak by to vůbec nic nebylo.

Odřízl jsem konec nožičky statného kozáku, protože byl červivý, a řekl: Ano, nebylo.

Láďa řekl: Nic je nebolí. Dokonce ani když se utrhnout, očistí, rozkrájí, tepelně zpracují a snědí. Kdyby je to bolelo, tak by totiž křičely a prosily o slitování.

Řekl jsem: Jenže ony nemají pusy.

Přestali jsme čistit a krájet a chvíli se zaraženě dívali na mísu již očištěných a nakrájených hub, které byly úplně potichu. Pak jsem řekl: Láďo, možná by bylo lepší, kdybychom byli spíš tvrdí choroši a rostli někde na nějaké vysoké borovici.

Láďa opatrně přikývl a pak už jsme se raději bavili jen o samých hezkých věcech.

Ahoj!