lunti aneb jak se lijou vojáčci

Náš tatínek dbal na vánoční tradice. Když lil olovo, máma stála opodál s fáčem a já čekala skoro škodolibě, až se TO zvrtne. Vždycky se TO zvrtlo. Je zvláštní, že si jeho prsty vybavuju i po čtyřiceti letech, tak dlouho tu není, a pořád vidím jeho krátce zastřižené nehty do obloučků… nakonec vylil do formy zbytek olova (s již obvázanou nohou) a brácha měl dalšího vojáčka do sbírky.

Uběhlo čtyřicet let a hraje si s nimi vnuk a věřím, že si s nimi budou hrát i jeho vnuci. Mají totiž své příběhy, takže je všechny děti milují.

„…a proč má tenhle tak malý nohy, babi?“
„No protože pradědovi došlo olovo.“
„… hm… a proč mu došlo?“
„No protože si kousek olova nalil do boty.“
„… a proč to dělal?“
„No protože byl tenkrát venku strašně silnej vítr a on byl hubenej jako lunt, tak aby ho to neodfouklo někam do Tramtárie, nalil si do bot olovo – jen si ho potěžkej, no… a mohl jít v pohodě ven.“
 „Ten tvůj tatínek byl, babi, ale šikovnej… a co je to lunt?“
„No to je přece zápalná šňůrka – doutnák. Tu zapálíš a už to jede. No a podle tý šňůrky se říká hubeným lidem. Šňůrka je přece hubená.“
„Babi, ty seš tak chytrá… a co je to Tramtárie?“
„No přece místo, kam všichni ti lunti odletí…“

Vidím tě nad skalkou
jak letíš z vlnovek dojetí na plot a dál
do zvonu kostela     to abych věděla
když bijou zvečera
že jsi ten náš

a bijou postaru rukama s mozoly
vysnění pradědi

ještě tě dokážu přivolat
klukovi co věří na lunty ve větru  
jak letí s hvězdami k Tramtárii