Trabant

 

Trabant

 

Vstávání do školy nenávidím. Hlavně v zimě. První hodina začíná už v půl osmé a na autobus musíme vstávat příliš brzy. Já se probouzím v šest hodin a nastupuji jako poslední do autobusu, který odjíždí přesně v šest hodin dvacet dva minut. Při naší smůle, zajíždí do okolních vesniček. Taková pakárná. V lednu je to nejhorší. Kolikrát zapadneme v závějích, nebo autobusu zamrzne nafta a nedorazí. Tohle mám absolvovat až do deváté třídy? Hrůza.

 

Naštěstí moje zvídavá teta zjistí, že pan Kolečko, padesátiletý dobrák od kosti, si koupil ojetého trabanta. Jezdí s ním do místního JZD a vozí naše sousedy sourozence Mirka a Petru do školy. Proč se mi nepochlubili, holomci. Vždyť se vejdu i já. Zarážející bylo, že pan Kolečko, přezdívaný Otík umí řídit. Nikdy jsem ho neviděl chodit do práce a už vůbec mi nesedlo, že je schopný sednout za volant. Pro naší vesnici to byl takový Hloupý Honza. Nemohl za to, v mládí spadl ze střechy a má trvalé následky. Můžeme být rádi, že to přežil. Ani na vojnu ho nevzali. Nevychované děti si z něho dělají legraci, schválně mu tykají a napodobují jeho huhlavý hlas. Říká se o něm, že má papíry na hlavu. Pořád bydlí s rodiči. Jeho velká záliba je chodit na návštěvy k vdaným paním, když jsou jejich manželé mimo domov. Většinou se ale dlouhou nezdrží. Dostane oběd a to je vše. Krásy moc nepobral. Těch pár zrzavých vlasů co mu zbylo, zakrývá šedivou čapkou, kterou snad nikdy nesundává. Mám ho docela rád a chovám se k němu slušně.

I když mě svádí vyslovit tipické:

„Avoooj Otíku.“ Děti se mi smějí, že ho oslovuji:

„Dobrý den pane Kolečko,“ protože tak mu říkají maximálně na úřadech, pokud někdy na nějakém byl.

 

V mrazivém ránu se vydávám za pět minut sedm na náves před stodolu pana Kolečka a čekám jestli vyrazí. Šílená zima a nikde nikdo. Začínám mít obavy. Kde je Mirek a Petra? V sedm se rozsvítí venkovní světlo a vyjde ledabyle oblečený pan Kolečko.

„Dobrý den, svezete mě prosím do školy, prý je to domluvené,“ ptám se stydlivě.

„Hm, jo,“ zabručí aniž by zvednul zrak a jde otevřít stodolu kde má zaparkovaného trabanta. Opatrně nasedám a doufám, že tu jízdu přežiji. Je nebezpečně kluzko. Otík prý i špatně vidí.

„Kde jsou ostatní děti?“ ptám se.

„Asi nemocný.“

To je smůla. Nechci jezdit sám. Určitě budou marodit celý týden. Není lepší jezdit autobusem? Zas si můžu o půl hodiny přispat. Nakonec jsem to dal, ale těším se na pondělí, že nás bude jezdit víc.

 

Mirek s Perou v zachumlaných šálách a teplých čepicích stepují před stodolou. Už není taková černá tma.

„Co to máš za boty?“ vyděsím se.

„Normální sandále,“ říká Mirek.

„Vždyť je leden.“

„Nu co, jsou pohodlný.“

To mi vážně hlava nebere, asi má ještě horečku.

„Nastupovat, rychle,“ zavelí Otík.

„Musíme čekat na Ondru. Sedí na záchodě,“prosí Mirek.

„Cože? Přijedu pozdě do práce. Jak víš, že je na záchodě?“ diví se Otík.

„Chodí každé ráno. Dlouho mu to trvá. Jinak by tu už byl.

„Hele, běží k nám Jarda“ říká vesele Petra.

„Avooj Otíku, vezmeš mě? Já zaspal,“ říká udýchaný Jarda.

„No to ne. Se nevejdeme,“ protestuje Petra.

„Půjdeš Jardovi na klín,“škádlí jí Mirek.

„Nikdy.“

„Nebo do kufru.“

„V kufru mám nářadí do práce,“ mumlá Otík.

„Avooj Otíku,“ konečně jsem se vysral, ale šlo to z tuha,“ otvírá dveře od auta Ondra.

„Se nějak poskládejte, jedem.“

 

Ondra sedí ve předu, já se mačkám vzadu u okýnka, na mě se tiskne Mirek. Petra se snaží vlézt bráchovi na klín, jelikož se stydí staršího Jardy. Tajně ho miluje. Je to nejhezčí kluk ze školy. Taky bych byl z něj vedle, kdybych byl holka.

„Je nás šest, ještě nám chybí jeden a bylo by nás Sedm statečných. Já jednou jel v sedmi lidech, to bylo dobrý sardeliště,“ otáčí se na nás Ondra.

 

„Auu, si mi šlápla na palec,“ úpí Mirek.

„Neměl sis brát sandále, máš mít bufy jako my. Jsi blbej jak jojo.“

„Ségra neštvi,“ drcne do ní Mirek.

„Jsem málem spadla na Jardu.“

„Přestaňte se tady rvát, to si dělejte doma. Mirek mi málem loktem vypíchnul oko,“ skučím.

„To není technicky možný,“ kření se Jarda.

Všichni vyprskneme smíchy, jen Otík mlčí.

 

Dorazíme na náměstí příliš pozdě a soukáme se z auta.

„Jé,vy jezdíte trabantem z Otíkem, vždyť nemá řidičák,“volá na nás otravná spolužačka Denisa.

„Jsme si ho jen stopli, ujel nám autobus,“ zalže Ondra.

„No, kdyby mě ujel, zůstanu doma. Co kdyby mě někdo ukradl. Děti stopovat nesmí.“ poučuje spolužák Marek.

„Jezdit z Kolečkem do školy, to by se paní ředitelce nelíbilo. Vždyť vás ohrožuje na životě. Má šedý zákal, skoro nevidí,“ rozumuje Denisa dcera místní zdravotní sestřičky.

„Ha a jak to víš? To je porušování lékařského tajemství!“

„To ví každej.“

Beru kus sněhu a házím ho Denise pod nohy. Piští a raději utíká do školy.

 

 

Užíváme si dojížděním trabantem spoustu legrace. Nezamrzá, vždy nastartuje, pohodlně nás doveze. A na Otíka nikdy žádný policejní orgán nepřišel. Já v červnu oznamuji, že budu do školy jezdit na kole. Tím pádem uvolňuji Jardovi místo. Schválně si sedá s Petrou na zadní sedačky. Dělá, že jí to štve, ale pak se stejně prozradí. S Jardou se cestou sbližují a na konci roku jím je líto, že se k sobě nebudou v autě tajně tisknout.

Snad zas v září se obnoví naše jezdící partička. Otíkovi srdečně děkujeme a předáváme pozornosti od našich rodičů. Lihoviny a cigarety. Nezdravé dárečky, ale když je Otík miluje... My si z něj příklad brát nebudeme!

 

---