O cestě přes půl světa, malém zvířátku a zrcadle víry

   V lednu, v době kdy Česká republika klepala zuby v mrazivém počasí, byl jsem na Světovém setkání mladých křesťanů (ačkoliv spadám do kategorie "nositel krize středního věku"). Na tom by nebylo nic až tak zvláštního, kdyby se nekonalo v tropické Panamě, vzdálené cca půl planety.

   Dané setkání mi úplně vyrazilo dech. Nejvíc to, že jsme setkávali a míjeli s Jiho- a Středoameričany, Afričany, Asiaty, vzájemně jsme si většinou jazykově nerozuměli, ale bylo nám společně příjemně. U Australanů a Severoameričanů došlo k témuž, když zase oni zjistili, že moje czenglish není vhodná pro nějakou velkolepější konverzaci. V jednu chvíli, kdy jsem na dohled neměl jediného Čecha ni Slováka jsem se v duchu pomodlil: "Tak takhle to bude, Bože, vypadat v Nebi. Sejdou se lidé všech národů, budou tě společně chválit a bude jim spolu příjemně. A jako bonus si budou rozumět." Po návratu do Čech jsem si z celé akce  a zejména z této "zkušenosti Nebe" vydedukoval následující "moudro" - "Není tragédií, zemře-li člověk mladý. Tragedií je, zadrbe-li si vstup do Nebe". Tímto se omlouvám všem matkám a otcům, kteří své děti pochovali - vůči nim je to necitlivé.

   Po půl roce jsem na skautském táboře chytil klíště. Všiml jsem si ho omylem, bylo na rameni, kam bych se rukou nedostal, tak mi ho vytáhl a místo vydesinfikoval kamarád. Po návratu jsem zničeho nic dostal horečky, které jsem zkoušel tlačit dolů tabletami pro ten účel vyrobenými. Když už daný stav trval 3. týden a horečky vyšplhaly nad 40 stupňů, čímž překonali teploty venkovní, byl jsem zavezen do nemocnice, kde zjistili encefalitidu a poměrně rychle ji dokázali spacifikovat. Takže maličké zvířátko, do jednoho milimetru, dokáže na měsíc vymazat 100 kg, dvoumetrového jinocha (psát muž při mé povaze jeví se mi býti nevhodným).

   V momentě, kdy čtyřicítky začaly, byl jsem mimo, halucinoval a tak tak si došel na záchod, vzdálený od postele 1,5 metru, jsem si vzpomněl na svoje "moudro" z Panamy. Do té doby jsem tu nemoc snášel celkem v pohodě, ale v tomto okamžiku jsem zazkratoval a navzdory onomu výroku se začal modlit o uzdravení. Pak při propouštění z nemocnice mi bylo docela hanba. Daná modlitba totiž nastavila zrcadlo tomu, jak jsem na tom s vírou a jak jsem nepřipravený pro Nebe. Modlitba za uzdravení je věc dobrá, v okamžiku, kdy kolem sebe hlásáte o tom co je a není tragédie - a přijde lehký náznak toho, co dle vyší teorie není, a vy začnete najednou propadat panice, ukazuje to buď na chybu v teorii, nebo na nedospělost ve vás. Bude to asi od každého kus, ale víc bych dal na to druhé.

   A tak jsem rád, že jsem byl dvakrát pokořen. Jednak složen maličkým tvorem (zapomněl jsem říct, jak jsem vždy dělal ramena, že očkování nepotřebuju) a druhterak, že i když máte nějakou mlhavou představu Nebe, která sama je pro vás i po půl roce sladká, přesto křečovitě lpíte na dočasnosti a udržení si života (což při supí povaze obsahuje vidinu růstu k protivnému, cholerickému dědkovi, který kolem sebe udržuje bouře a uragány).

P.S. očkujte se proti klíšťatům!