Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seAž po lokty
Autor
Biskup z Bath a Wells
Helena přeletěla zahradu očima, aby spočítala děti. Dvakrát napočítala do sedmi. Až když obešla budovu, spatřila konečně Soňu v modré mikině s kapucí, jak se hrabe oběma rukama v pískovišti a cosi si pro sebe povídá.
„Soničko, pojď na večeři.“
Soňa se otočila. Zvedla hlavu, ale vypadalo to, že si Heleny ani nevšimla.
„Co tu děláš?“
Helena si přisedla k Soně na bobek.
„Všichni už jsou dávno na večeři,“ vzala Soňu za paži, „ale dost, sypej si umýt ruce! Máš je totálně černé, jako by ses týden hrabala v uhlí!“
Soňa si prohlédla dlaně, paže i zápěstí, jako by je viděla poprvé v životě, a pak pokrčila rameny.
„Kolikátého dnes máme?“ zeptala se Helena dětí po večeři.
„Já vím. Máme jed-na-dva-cá-té-ho června,“ vysoukala ze sebe Eliška a Helena napsala datum na tabuli.
Jednadvacátého června. Prázdniny za rohem. Ještě se prokousat červencem, pak dovolená. Jedna dlouhá prázdnota od té chvíle, co jí leukémie vzala Petra i naději na svatbu a rodinný život.
„Je na čase zhodnotit dnešní den, “řekla Helena nahlas.
Hodnocení spočívalo v tom, že každé z dětí mělo říct, jaký mělo den, a na tabuli přilepit ke svému jménu „smíška“, anebo „bručouna“. Eliška dala smíška. Pavlík bručouna, tentokrát ho zdůvodňoval tím, že si při obědě polil nohu malinovou šťávou. Byl to pokrok oproti tomu rezavému hřebíku, co si zarazil do paty minulý týden. Další děti dávaly většinou smíšky, stejně tak i Soňa.
„Soničko, proč jsi dala smíška?“ zeptala se Helena.
„To, protože mám radost, že jsem s nimi dneska mluvila.“
„S kým jsi mluvila?“
„S tátou, s mámou.“
Chudák holka, pomyslela si Helena. Nebudu to řešit před ostatními dětmi. Ale ty černý, neumytý ruce jí před spaním ještě vytmavím. Kam bychom takhle došli!
Dneska jsem s nimi mluvila. Bylo to poprvé po šesti letech od té nehody, kdy vylítli autem ze silnice, prorazili svodidla a spadli ze srázu.
Máma měla stejný zvonečkový hlas, co jsem si pamatovala. Úplně jsem si připomněla její tvář, jak se nade mnou naklání a čte mi pohádky a drbe mě v kudrlinách. Tátův hlas jsem nejdřív nepoznala, protože byl o dost hlubší, než jak jsem si pamatovala. Když mě ale oslovil tím svým „princezničko“, hned jsem ho poznala.
„Jak se tam máte, tati?“
„Máme se dobře. Ty se máš v domově taky dobře, ne?“
„Bez vás ne. Ale říkám si, co tam celý dny děláte?“
„Myslíme na tebe, princezničko. Neděláme nic jiného. Každý den, každou hodinu, každou minutu, každou vteřinu.“
„To já taky. A kde vůbec jste?“
Místo odpovědi se ozvalo zašustění večerního vánku.
„Nemluví se mnou. Už si ani nemyje ruce. A vymýšlí si. Včera přišla s tím, že si povídala svými rodiči.“
Karel smetl smítko z otevřených desek. Další štos desek se záznamy dětí měl narovnaný po celém obvodu pracovního stolu včetně jeho nohou.
„Vyrovnává se smrtí rodičů, jak jen může jedenáctiletá dívka. Žije v minulosti, Heleno.
A jejím největším snem je, že si pro ni rodiče přijdou. To je ale největší sen všech dětí, co jsou tady.“
„Dneska dopoledne přišla s tím, že dokáže uhodnout dopředu, jaká čísla padnou na kostkách, když házeli s Pavlíkem. Tvrdila, že padne dvojka, čtyřka a šestka. Pavlík vzal tři kostky a hodil je na stůl. A na kostkách opravdu bylo 2-4-6.“
„Náhoda. To o ničem nevypovídá.“
„Když Pavlík smetl kostky na zem a odkráčel,“ pokračovala Helena, „Sonička zůstala sedět u stolu. Ještě třikrát hodila kostkami. Hodila pokaždé 2-4-6. Viděla jsem to na vlastní oči.“
Karel zaklapl desky. „Zítra to chci vidět taky.“
Dneska večer, když byl klid před večeří, jsem si šla sednout k pískovišti. Ponořila jsem ruce zas do toho bláta. Hned jsem ucítila, jak se zvedl vítr. V nažloutlé trávě se objevily dva páry šlápot, než se jednotlivé chomáče stačily narovnat.
Přivřela jsem oči.
„Tati, jste tady?“
„Jsme tady, princezničko. I s maminkou.“
„Mami, přijdete si pro mě brzo? Já se už nemůžu dočkat.“
„Nemůžeme za tebou přijít. To ty musíš přijít za námi.“
„Kdy? A hlavně jak, mami?“
„Myslím, že už to dávno víš.“
Karel se Soničkou seděli u stolu, Pavlík seděl na židli o dva metry dál a upřeně na ně civěl. Na stole si Helena hned všimla tří kostek s číselnou kombinací 2-4-6.
Helena se zlehka opřela rukama o stůl. „Co na to říkáte, Karle?“
„Myslím si, že jsme svědky jakéhosi kolektivního klamu.“
„Takže Sonička házela víckrát a pokaždé…“
„Ano, jistě. Pokaždé hodila dvojku, pak čtyřku a nakonec šestku. To je pravda. Nicméně, bude zapotřebí udělat další testy. Potom budeme moudřejší.“
„Vy to budete zkoumat? Už to nepovažujete za náhodu?“
„Jak jsem už říkal, na závěry ještě brzy.“
„Můžu si přisednout?“ zeptala se Helena, když Karel odešel.
Jak Soňa máchla rukama, že ano, všimla si, že je má černé až po lokty.
„Ty sis ty ruce pořád neumyla?“
„Nejdou umýt. Fakticky.“
„A kde sis je ušpinila?
„V tom blátě, jak je u pískoviště. Ono to vlastně není bláto. Ale to se blbě vysvětluje, jestli mi rozumíte…“
„To je tam, jak jsi mluvila s rodiči?“
„Jo,“ Sonička měla v očích slzy. „Tolik jsem si to přála. A zítra se to stane.“
„Co bude zítra?“
„Zítra už budu s nimi.“
„Kolikátého dnes máme?“
„Čty-ři-a-dva-cá-té-ho června. Můžu jít napsat datum na tabuli?“
Eliška napsala datum čísly – 24. 6.
Helenu z těch čísel polilo horko.
„Kde je Soňa?“
Pavlík pokrčil rameny. „Tady není.“
„Nevíte, šla Sonička dozadu k pískovišti? Viděl jste ji někdo?“
Děti mlčely. V jejich tvářích však mohla číst, jak jsou vyděšené. Sama cítila, jak moc jí přeskakuje hlas.
Helena vyběhla ven. Její kroky směřovaly k pískovišti.
Dívka ležela u pískoviště natažená přes dřevěné sedátko ve své modré mikině s kapucí. Když jí Helena odhrnula mikinu a tričko, bylo vidět, že je všude po těle od bláta. Ruce měla černé a ledové.
Tohle je konec. Dřepím tu u Soničky a pomoct jí už nedokážu.
Heleně klesly ruce k zemi. Rukama nahmatala bláto a prohrábla ho. Hned ho setřela, ale černá barva na rukách zůstávala.
Něco jí bránilo vstát.
„Helenko,“ ozval se známý hlas.
„Petře,“ zašeptala Helena.
7 názorů
Ta fantazie je zajímavá. Nemůžu říct, že jsem se nudila. Ale vadí mně, že tam jsou před tím náhlým úmrtím ty černé lokty. Sice se nepíše o sebevraždě, ale jakoby byla. Co vím, řada sebevrahů před sebevraždou nevypadá nijak divně. Nepoznala jsem to já, nepoznala to matka, jejíž syn oběsil, píše se to o jiných lidech. Nedávno jeden skočil z okna, v místnosti bylo hodně lidí, kteří ho viděli a všichni si mysleli, že chce otevřít okno, jinak by zasáhli. Ale mnoho lidí si především pamatuje člověka, který stojí na propastí tak, aby ho bylo vidět a bojí se bubáka. Mají zaryto v hlavě, že bubák se strašný, bubák se mračí, strašný je ten, kdo se mračí. Kdo se nemračí, jistě je v pohodě. S těmi smajlíky v tom příběhu, to je super nápad, tomu věřím. I tomu, že kdyby Soňa dala zamračeného smajlíka, že by ji hlídali.
Biskup z Bath a Wells
04. 09. 2019Tak to mě těší, že tě to nenechává "chladnou".
A jinak min jednou jsou tam špatně uvozovky a má být "si povídala se svými rodiči"
tedy ty mi dáváš, mrazí mě, je to smutné a zárověň s hladivě melncholickou nadějí
Biskup z Bath a Wells
04. 09. 2019Tak ale bezpečnost provozu především. :)