Uvědomělí

Po desetiminutové přestávce začala hodina občanské uvědomělosti. Soudružka učitelka se ladným skokem se dvěma trojitými vruty a legračním saltem přenesla na stupínek v čele třídy, právě před čerstvě světle červeně natřenou tabuli, poté uchopila do pravé ruky bílý, žlutý, černý, zelený a modrý fix, a začala vytvářet na bakelitový povrch neuvěřitelnými tahy, doslova s kouzelnickým fortelem, jednoznačné - ideologické, a pro školáky snadno pochopitelné, kresby s popisky. Pár minut tvořila otočena zády ke svým žákům na tabuli podporu svého výkladu, jenž měl přenést její žaky, tyto nadějné části dosud nevyzrálého kolektivu, do velikého světa, v němž není místa pro individuality. Během její umělecké chvíle se z řad pozorných, a pomalu se uvědomělými stávajících dětí, ozval jakoby unisono znějící chorál, který však netvořil pouhý jeden hlas, ale pozorné ucho (jímž disponovala i soudružka) zaznamenalo hned trojhlas, jenž se ale kupodivu vešel do pouhé dvojzmenšené kvarty; melodie – něco jako internacionála:

„Boj bude navždy planout,

my ztečem modrých hrad,

nikdo z nás nechce zvadnout,

jak lvi jdem bojovat.

Statky i malá sela,

budou znát naší tuš,

vezmem si pušky, děla,

na úprk se dej – huš!

Poslední bitva vzplála,

dejme se na to hned,

uvědomění a síla,

budou si rozumět. “

Druhou sloku žáci už nezačali, neboť s trojhlasným ‚rozumět‘ soudružka učitelka dokončila své podpůrné dílo, otočila se vážným načervenalým čelem k nim, máchla levačkou, což značilo, pozor, a začala svůj výklad o potřebě, přímo nezbytnosti, uvědomění a o barevné odlšnosti zla a  dobra. Jako výrazový doplněk jejího ohnivého vystoupení sloužily namalované kresby s popisy, a také ukazovátko, jež pevně uchopila do prstů pravé ruky místo křídy, a které se v jejím palci a ukazováčku, s dopomocí malíčku a prsteníčku, jakož i prostředníčku, proměnilo v dirigentskou, vášnivou taktovku. Symfonie pro lepší zítřky se počala linout z celého jejího, bouřlivě se pohybujícího těla.

„Téma dnešní hodiny, UDEŘ A NEBOJ SE! BUĎ UVĚDOMĚLÝ“

Ukazovátko zamířilo k obrázku, jenž krášlil levou horní čtvrtinu červené tabule nejnovějšího typu z umělé hmoty, nakreslenému a popsanému nejlepšími fixy, jež se snadno smazávají a nesou na svém nazelenalém štíhlém těle jásavě rudý nápis koh i noor hardtmuth ceske budejovice (proč, to nikdo už dobrých dvě stě let nevěděl, dokonce ani soudruh ředitel)

Obrázek1… čtyři modré příšery s dvěma hlavami a nezvykle velkými údy (kromě pohlavního, jenž byl skryt v mase ohromných rukou a nohou), které pěstmi ničí úrodu na společném, našem, lánu. Nad nimi velkými písmeny modrý nápis ‚ZLO‘.

            „Žáci, nechoďme kolem horké kaše,“ začala soudružka učitelka svůj výklad, ale hned po těchto prvních slovech se zarazila, „chodit kolem horké kaše znamená dělat jakoby nic a přehlížet problém, neboli dělat, jako že tu ti věrolomní… proradní… zrádní modří,“ opět se zamyslela, „černí a žlutí nejsou, a červeným od nich nic nehrozí. Jsou tu, děti, je třeba se mít na pozoru, a to i přesto nebo právě proto, že mají neuvědomělé, méněcenné a nedobré barvy zlých lidí… a jsou díky tomuto zabarvení nápadní…, a naše bdělost je hned objeví. Jsou tak odlišní… nechutní… barevní; je to převažující zabarvení jejich nepřizpůsobivé kůže: modrá je barvou moci a bohatství a vykořisťování našich bratrů, kteří dosud nemohli nastolit spravedlivý řád, černá je barvou odpadlých, závidějících, podřadných, a žlutá je hněv, to jsou ti zarputilí nohsledi, ti prašivější než švábi; ti s modrou kůží jsou z nich největší hrozbou, vedou černé a žluté do nespravedlivého útoku proti nám… oni mají na své straně sílu a moderní zbraně, ale my, žáci, my jsme soudruzi, soudružky, všichni jsme nebo se stáváme uvědomělými, máme něco, co ani modří, ani žlutí či černí, nemají… my víme, v í  m e, V Í M E… proč a zač ten boj vedeme… za pravdu, děti, za správnou věc, za trvalý mír, za stranu, za naše soudruhy, kteří položily své životy, aby náš LEPŠÍ svět byl nastolen,“ a zamířila taktovkou k druhému obrázku na pravé části tabule:

Obrázek2… modrý svalovec má nohu vítězoslavně na mrtvolce rudé postavičky se zamrzlým vítězoslavným úsměvem. Modrokožec netuší, že se k němu blíží devět rozjásaných červenáčků s noži a se samopaly namířenými na jeho odporné tmavě indigovou krví zabarvené tělo. Bílou fixkou je obrázek doplněn o nápis ‚PRAVDA VÍTĚZÍ‘.

            „My nebudeme nikdy přemoženi, ačkoliv nás není tak mnoho, jako našich nepřátel…,“ učitelka ještě víc zčervenala a dodala svému projevu více plamennosti, více zápalu, více hrdosti, „ žáci, my na své straně máme něco mnohem důležitějšího, něco, co dává našemu revolučnímu úsilí smysl… vězte žáci… NAŠI Ž Á C I! Uvědomění… spravedlnost… touha… pravda; pravda a víra v jedinou správnou věc, která může navždy spasit lidstvo, nastolit trvající mír, rovnoprávnost…,“soudružka už soptila vášní a zápalem a nic nedbala, že používá slova, jež tito v rudých košilích a bílých neutrálních kalhotách či sukénkách odění školáci nejspíš neznali, přehlížela nechápavé, tázavé pohledy a les zdvižených a precizně zarovnaných levých rukou, „a tento mír, děti, bude věčný…, protože už nebude nikdo… nikdo špatně… ehm nevhodně zbarvený, kdo by ho přerušil. Pak bude vše zahaleno do té jediné správné barvy, kterou je rudá…,“ ukazovátko se přemístilo do levého spodního rohu tabule:

Obrázek3… asi pět ležících modrých těl, s oddělenými svalnatými údy a noži v hrudích. Nad nimi se smějí a jásají nezranění rudí, mávají prapory a nad hlavami mají nakreslené tři nestejně veliké noty a slova ‚POSLEDNÍ BITVA VZPLÁLA‘, aby hned všem bylo jasné, že vítězoslavně zpívají Píseň Uvědomění.

            „a rudá bude plápolat navždy, věčný oheň pravdy, rovnosti, vítězství…,“ z ničeho nic soudružka učitelka zmlkla, pohlédla nad sebe, kde se u stropu třídy počala zlověstně kývat nedbale, několika šroubky připevněná, růžovoučky zbarvená zářivka. Za kratičký okamžik i k uším žáků dolehl burácející zvuk, jako by hrom ohlašoval blížící se bouři. Tlaková vlna v těsném závěsu za zvukem vznikajícím při bouřce a při dopadu barevných bomb utrhla zářivku, a ta, s kusy květy ozdobené omítky (rudé růže) pomalu, jako při zpomalených záběrech válečných dokumentů, dopadla na hlavu soudružky učitelky.

Prach se usadil, pod střepy vzniklými rozbitím rozjásaného, věčného světla, a pod šedivými (šedá je barvou neoduševnělého hledání pravdy) kusy stropu leželo načervenalé, uvědomělé, nehybné tělo soudružky učitelky. Ze zbylé části rozmačkané hlavy vytékal bílý, neutrální, mozek a červená, uvědomělá krev. Pravá ruka, stále svírající umělohmotné ukazovátko, byla zkroucena do nepřirozeného tvaru, přesto však, jako by záměrně mířila k pravému dolnímu rohu nebezpečně se viklající tabule:

Obrázek4… po modrých ani památky, rudých postaviček je nepočítaně, drží se kolem ramen. Jsou to muži, ženy i děti. Jásají. Nad nimi je barevně, světlými fixami napsáno velkými písmeny napsáno ‚M Í R‘.

Žáci, kteří tlakovou vlnou zůstali jen málo otřeseni, se postavili, chytili se za ruce, a hledíce na tělo soudružky učitelky a uvědomělou tabuli s posledním čitelným slovem, po němž prahne každý jakkoli vybarvený tvor, spustili potichu, procítěně:

„Pak budem všichni šťastní,

až ztečem modrých zem,

 po celém světě zazní:

my zpátky nepudem!

Rudá je barva krve,

i míru, pravdy, všech,

bílá to byla prve,

teď však barví náš dech.

Poslední bitva skončí,

láska je tady hned,

mírem se s modrou loučí,

červený bude svět! “