.folie á deux.

Po té, co nasedl do auta rodičů, pocítil úzkost na hrudi, která postupně zaplavila tělo.

„Řekli jste někomu, kam jedem?“

„Ne, Dane. Nikomu jsme nic neřekli,“ matka se otočila z předního sedadla a konejšivě na syna pohlédla.

„Nemluv se mnou jak s retardem,“ reagoval ostře.

„A nekoulej očima,“ dodal, když se matka na sedadle dotčeně otáčela zpět.

„Maminka ti říká pravdu, Dane. S nikým jsme nemluvili,“ řekl otec pomalým, nuceně klidným hlasem.

„To je dobře,“ řekl Dan, vytočený hlavou k ubíhající silnici za autem. Pozoroval červenou oktavii, která se za nimi táhla už několik set metrů. S puštěnou klimatizací projížděli ulicemi města, po jehož vyprahlých chodnících unaveně kráčeli lidé z práce.

„Jak jsi trávil poslední týden?“ zeptal se otec do rostoucího ticha.

„Procházel jsem se po chodbě. Na zahradě. Sledoval fotbal.“ Dan byl stále otočen proti směru jízdy. Oktavia teď poněkud zaostávala.

„Máte vypnutý mobily, vytažený baterky?“ hlesl k předním sedadlům.

„Máme,“ otec ho pohledem zkontroloval ve zpětném zrcátku nad řídícím panelem.

Matka potvrdila jeho slova odevzdaným kývnutím hlavy. Blížili se k centru města.

„Mohl bys za tím kruháčem zastavit?“ zeptal se Dan nervózně.

„Proč bych to dělal? Něco se děje?“

„Prostě tam zastav,“ řekl Dan.

Otec soustředěně projel kruhovým objezdem a zastavil na parkovišti vedle prodejny elektra.

Za minutu už s matkou sledoval, jak jejich syn, hlavu zahalenou v mikině, vstupuje do prodejny.

„Už je to tu zas,“ matka si opřela čelo o prsty pravé ruky.

„Třeba se zklidní. Je lepší, když se vyfotí, než aby se celou cestu třásl,“ vyjádřil otec myšlenky, které mu právě běžely hlavou.

„Vypnul sis telefon?“ zeptala se matka nejistě.

„Ne. Jen zvuk.“

Dan šel najisto. V obchodě už několikrát byl. Mladíkovi za pultem nebyl neznámý: s chápajícím výrazem mu předal ovladač od plazmové televize. Dan došel na druhou stranu místnosti. Zapnul tlačítko pro zobrazení data a času a pak se, stoje zády k obrazovce, mobilem vyfotil. Telefon zabalil do několika vrstev alobalu, vrátil ovladač obsluze a vyšel rázným krokem ven.

„Teď na nás nemůžou,“ konstatoval, když v autě dosedl na zadní sedadlo. „Můžeme jet.“

Když vyjeli z města, Dan se opět otočil a sledoval silnici. Zela prázdnotou.

„Babička říkala, že udělá řízky,“ pronesla matka smířlivě a prsty se dotkla synova kolene. „Ty máš rád.“

„Jo,“ řekl Dan nepřítomně. Pozoroval smrkové lesy ubíhající nalevo asi dvě stě metrů od cesty.

„Byli bychom s maminkou rádi, aby ses na propustkách cítil dobře. Aby ses uzdravil,“ dodal otec, jako by chtěl navázat.

„Tím říkáš, že nejsu zdravej,“ řekl Dan otráveně. „To je celej problém: že mi nevěříte!“

„To nikdo neříká, Dane,“ řekl otec. „Jen o tebe máme s maminkou starost.“

Dan se na zadním sedadle zavrtěl. „Máme o tebe s maminkou starost,“ parodoval ho vysokým hlasem. „Blá blá blá..“

Otec si rukávem košile utřel pot, který mu vyrazil na čele. Matka sevřela pravačkou dveře auta, jako by se potřebovala uzemnit (což ve stokilometrové rychlosti, kterou auto uhánělo, působilo poněkud komicky).

„To, že nám jde - k sakru - všem o život, nikdo neřeší!“ pokračoval Dan nazlobeně a bouchal dlaní jak soudcovským kladívkem do sedačky, jako by potřeboval svá slova stvrdit.

„Co bys chtěl dělat po večeři? Půjdeme se projít?“ pokusil se otec převést rozhovor jinam.

„Po jaký večeři? Po jaký večeři?“ zvolal Dan již poněkud hystericky, očividně zaskočen.

„Po těch řízcích, co dělá babička, Dane,“ snažila se matka dostat do hry.

„Ty máš rád,“ dodal otec mechanicky.

„A tak,“ řekl Dan chápavě. „Projdeme se. Po zahradě.“

„Dobře,“ řekla matka spokojeně.

Po zbytek cesty nemluvili. Dan sledoval auta v protisměru, občas se otočil, aby zkontroloval zadní okno. Matka měla hlavu odevzdaně složenou na opěrce sedadla. Otec soustředěně řídil.

Babička bydlela ve staré, energeticky nehospodárné chalupě na kraji vesnice. Chvíli trvalo, než k ní po nezpevněné cestě tři postavy vystoupaly. Babička vnuka dlouze objala a se slovy: stejně mi sem kromě vás nikdo nevolá - mu dovolila, aby odpojil pevnou linku.

Usedli ke stolu. Dan vyčkal, až otec požije několik soust. Poté se s chutí pustil do jídla - řízek rozřezal podélně i příčně na podobně velké kousky, které pak společně s brambory pojídal. Matka spořádala spíše dětskou porci. Otec si přidal.

Pak seděli na zahradě, kde Dan mysliveckým dalekohledem, který v chalupě zůstal po dědovi, pozoroval okolí. Zaměřil se na vesnici, která se pod nimi prostírala. Po silnici, kterou z obou stran lemovala stavení a statky, občas někdo procházel, projel na kole.

Když rodiče dopili kávu, hovořili chvíli s babičkou. Dan stál u dřevěného plotu a proti zapadajícímu slunci pozoroval chlapce se psem kráčejícím vzhůru po stráni nedaleko chalupy.

„Zítra pro něj přijedeme okolo oběda,“ řekla matka.

„Patrně se odtud nehne. Má pořád strach,“ oznámil otec. „Kdyby přece jen odjel a nevracel se, tak nám zavolej. Neradi bychom pro něj zase jeli do Polska,“ dodal ustaraně, pozoruje syna opřeného o plot.

Při loučení Dana přátelsky poplácal po rameni, matka ho krátce objala. Babička jim popřála šťastnou cestu a šla si lehnout do ložnice.

Dan rodiče vyprovodil pohledem až k autu. Poté šel do obýváku, zapnul televizi, nastavil na ní datum a čas, vybalil telefon a vyfotil se. Zkontroloval, zda je pevná linka vypojena, vyšel ven z chalupy a zamířil dalekohled na vesnici. Po jedné z příjezdových cest mířil tmavě modrý nissan rodičů k červenajícímu obzoru.

„Přijde mi o trochu lepší,“ řekl otec po několika minutách jízdy.“

Co tobě?“ dodal, když matka nereagovala.

„Možná,“ řekla nejistě.

„Uvažovala jsem, jestli na tom, co říká, nemůže něco...“

„Že nás chce někdo odkrouhnout?“ přerušil ji otec pobaveně.

„Odešel z práce ze dne na den,“ konstatovala matka. „Po sedmi letech. Nikdy si na nic nestěžoval. Vydělával slušné peníze. Navázal tam přátelské vztahy. Přesto, že byl odmalička spíše samotář. Třeba tam opravdu vyráběli...“

„Nic takovýho není možný, Marie,“ otec přimáčkl pedál plynu. „Vyrábí tam vitamíny!“

„Třeba se s ním opravdu někdo snažil spojit. Co když za ním opravdu přišli..“

„Panebože. Marie...“ Otec si pravačkou nevěřícně promnul oči.

Auto vytrvale kopírovalo kopcovitý ráz krajiny. Otec sledoval cestu před sebou, matka s rukou zabořenou v kabelce upřeně hleděla do zpětného zrcátka. Přišlo jí, že červená oktavie za nimi už nějakou chvíli udržuje stejnou vzdálenost.