kolik máme životů?

Když mi bylo asi šest chodili jsme s rodiči na Spálenej mlýn k Ohři. Nevím, proč se tomu tak říkalo, žádnej mlýn tam nikdy nebyl, jen železniční most a zahrádky kolem. Vody bylo tenkrát docela dost, i když v mých šestiletých očích bylo všechno obrovský. Plavat jsem ještě neuměla, tak jsem jen tak bloumala při kraji a dělala, že plavu, s rukama hezky po dně. Najednou ďolík a bylo. Chvíli třepetání mezi bytím a nebytím a pocit konce. Ještě, že byl poblíž táta. Vylovil mě jako kapra a hodil na břeh. Tenkrát jsem ho zahlídla, toho svatýho jak se třpytí v písku u dna.

V osmi jsem ukradla tátovi kolo. Taková herka to byla, obrovská, modrá. Skoro všechny děti měly svý, jen já a Standa Krůza ne. Tak jsem se jako loupežník vplížila do sklepa a tiše vyjela do krásnýho dne na tom hrozným kostitřasu, šťastná jako blecha. Řádili jsme tenkrát asi víc než jindy, protože najednou jsem byla na zemi s brzdou v krku. Svatí u mě stáli tenkrát určitě všichni do jednoho, protože těsně vedle tepny. Dva stehy to pojistily a já dostala nový kolo, červený s gumovými chrániči na brzdy. Ani výprask nebyl.

Ve třiceti jsem málem vypadala z okna v pátým patře. Znáte ty pánelákový, co se otáčely dokola a vrzaly. Jak je tak po ránu šmudlám, u nohou se mi batolí druhorozený, tenkrát roční, najednou na tom okně vlaju. Ještě, že u mě tehdy stáli ti moji svatí a nějak mě vrátili s tím oknem zpátky do pokoje. Ještě dneska se mi o tom zdává. 

V padesáti to se mnou švihlo. Infarkt. Nejdřív jsem ho chtěla zahnat brufenem, ale nakonec byla ráda za houkačku a vzápětí kapačky. Ty ho úspěšně zahnaly. Přesto se vrátil ještě jednou za osm měsíců. V tý době jsem byla skoro doktorka přes IM a tušila, že jsem smrtelná. Samotnou bolest zvládnu, ale strkání hadic do tepny mě nějak nesedlo. Krásně jsem omdlela, poprvý v životě a nechtěla se vrátit. Kdo by se asi chtěl vrátit, když cejtíte nádhernej pocit, kterej jste nikdy v životě necejtili. Už vás nic nebolí a nic nevadí, jen si plujete kdesi… probuzení bylo hnusný a asi deset vteřin jsem cejtila zklamání. Zvláštní úlet kamsi.

Čím jsem starší, tím víc vidím bubáků. Svatí si s nimi nejspíš vyměnili místo. Co by taky u mě dělali, když už nepodnikám žádný dobrodružství, který oni tak milují. Dny se spekly do jednoho ohranýho rituálu, ve kterým i správný vylejzání z vany nabírá důležitosti. Co kdybych si zlomila krček, no? Nebo takový krmení divý zvěře (kocoura), co se mi plete pod nohy. Opatrně, pomaličku, předvídat, hlídat.  
Stáří je sviňa. Klidně vám tetuje hnědý skvrny po těle, vysuší pružnou kůži, vybělí vlasy a aby toho nebylo málo, zblbne mozek. Ten si furt myslí, že je vám dvacet a vy na sebe klidně hodíte upnutý džíny a vyšusovaný tričko bez podprdy a myslíte si jak nejste in. Občas zastávkuje a šibalsky vám schovává věci.

Vedu s nima válku, nekompromisní. Chci aby se vrátili všichni svatí a stáli u mě, když polezu na komín, abych ho umyla. Chci aby se vrátili až si nasadím dneska večer brusle a vyrazím po cyklostezce k Okořínu, chci…