Nemilovat, neslibovat

Pod trámovím stropu se válel kouř z doutníků mužů i z cigaret v dlouhých špičkách jejich ženských společnic. Atmosféra byla cítit nejenom jím, hýbala s ní touha, lascivnost i hodně toho, čemu se v křesťanské společnosti říkalo hřích. Tady ale křesťanského smýšlení bylo pramálo, i když leckterý z pánů co neděli se svou ženou a dětmi navštěvoval kostel. Sem se chodilo obveselit, zapomenout na všednost života, na manželčiny bolesti hlavy, na neúspěchy v rodinném podniku. Mladičké dívky i zralé ženy nabízely to, co pánové doma málokdy nalezli. Jak by také ne, když příručky dobrého chování ženám vytříbených mravů přímo zakazovaly dávat najevo jakoukoliv radost z fyzického sbližování?

                Najednou se otevřely dveře a s jejich pohybem dovnitř vplul nejen malý závan čerstvého vzduchu, ale i mladý brýlatý hoch, snad ještě student, v kostkovaném sáčku a s placatou čepicí na čupřině tmavých vlasů. Málokdo by si ho všiml, nebýt zvonečku nad vstupem, který se s jeho příchodem rozezněl ve veselém cinkavém tónu. Mladík se kolem sebe rozhlížel, jako by se na onom místě ocitnul jen jakýmsi nedopatřením. Pak ale zpozoroval podlouhlý pultík, za nějž se zpoza korálkového závěsu přikolébala starší, silně nalíčená žena při těle. Jako by právě ona byla tou, již hledal, prodíral se hoch mezi stolky osazenými pestrou společností až k ní.  Téměř zadýchaně doběhl k pultu a dlaněmi ztěžka dopadl vedle zvonku, jenž nesměl chybět v žádném hotelovém zařízení, i když tento podnik se hotelu podobal jen velmi vzdáleně. Bordelmamá se trochu zapýřila a přisunula své ruce k těm jeho.

                „Copak to bude, broučku?“

                „Jenom informace, madam… Hledám jednu dívku, a poslední stopy mne zavedly sem.“

                „To jsi na správném místě, tady je holek, macatý, placatý…“ ukázala dáma kolem sebe.

                „Ale tahle tu… ehm… nepracuje. Přesto si myslím, že zrovna vy o ní něco víte“

„Hochu, tohle tu chlapi většinou nechtějí. Co naplat… náš zákazník, náš pán. Všechno ale něco stojí, a informace jsou obzvláště ceněná komodita, to doufám víš.“

                „Jistě. Pokud mi pomůžete, škodná nebudete.“

Bordelmamá na mladíka pokynula a pozvala ho k sobě za pult a posléze i za korálkový závěs. Předtím ještě mávla na svou dceru, aby ji zastoupila ve správcování podniku.

                Hoch si stoupl před ni, a s napřaženou pravicí se představoval.

                „Já jsem Petr Schneider…“

Žena ruku přijala

                „Renata Sedlaczek.“ Když Petr smekl čepici, mohla si lépe prohlédnout jeho obličej. Někoho jí připomínal. Ale koho? „Co tedy potřebujete? Každý hledá nějakou dívku, kousek lásky, který mu doma chybí a přesto odtud odchází s ještě prázdnějším místem v srdci. Ale i ve šrajtofli,“ usmála se. V jejím úsměvu ale byla znát jakási unavenost z tohoto způsobu života.

                „Můžete mi říct něco o tomhle děvčeti?“ Sáhl do kapsičky na saku a vytáhl poodřenou fotografii, nalepenou na papírové kartičce s nápisem Visit Portrait. Vyobrazovala mladou ženu s melancholickým úsměvem, stojící u můstku v zámecké zahradě. Renata se posadila a ukázala na druhé volné křesílko u zdobeného stolečku, konečně začala tušit, kdo může být ten mladý muž který tak baží po informacích o mrtvé dívce. Bylo jich více než dost a ne všechny byly pěkné. Pohled na papírové psaníčko s vyčnívajícím růžkem bankovky ji donutil spolknout pochybnosti a vyprávět příběh, na který doufala, že bude moci navždy zapomenout.

                „Víte, je to už dlouho, stalo se to ještě před válkou…“

 

 

U rakve se tísnilo hodně lidí, kněz promlouval a loučil se se zemřelou. Vše kolem Viktora jako by přestalo existovat. Pouštěl slova kondolujících jedním uchem dovnitř a druhým ven. Všechno padlo, celý svět se zhroutil. Teď tam ležela, jeho kráska, budoucí žena…studená a bílá. Mrtvá. MRTVÁ! Tohle slovo ho bodalo v srdci, které umíralo celou tu dobu s ní. Jednoho večera  Katharina ulehla a již nevstala. Den ode dne byla slabší a bledší, lékaři si podávali dveře a bezradně kroutili hlavami. Jeden přikládal baňky, jiný pijavice, další podával chinin, co kdyby to náhodou byla malárie.  Žádný z nich ale nedokázal pomoci a Viktor si byl skoro jistý, že jejich péče Katharině spíše přitěžovala. Ani lázně nepomohly. Nakonec v Karlsbad její svíce zhasla. 

                Doprovázel rakev se svou milovanou i do staré rodinné hrobky na hřbitově v Prasseditz. I když ji nestihl pojmout za ženu, chtěl ji mít u své rodiny. Vždyť ona ani nikoho jiného neměla. A Viktor? Také byl sám. Teď seděl na schůdcích uvnitř hrobky, osvícené mihotavým světlem dlouhých bílých svic a pohled upíral na zavřenou truhlu. Vstal a otevřel ji. Díval se na Katyinu tvář, vypadala by, jako by spala, kdyby její pokožka nezískala podivný, voskový vzhled. Byla jako vlastní dokonalá mramorová socha. Pohladil ji, ale rychle ucukl před chladem její kůže. Bylo to stejné, jako by do svého nitra zabořil nůž a pokaždé, když už se málem uklidnil, tím nožem zahýbal a oživil ránu. Chtěl si ji připomínat, chtěl ji mít vedle sebe živou a smějící se, chtěl ji fotografovat v krásných zákoutích Teplitz, procházet s ní křivolakými uličkami Turn. Chtěl a moc. Návrat do života mu přišel tak zoufale nemožný. Slzy se mu koulely po tvářích a v jeho očích rozmazávaly nápis:

 

Katharina Johanna Henriette Raul

Geb. zu Freiburg 14.IX.1887

Gest. zu Karlsbad 13.III.1911

 

                „NE!“ zakřičel do šerého vlhka staré hrobky. „Já to nechci! Osude! Bože! Ďáble!! Kde jste? Co jste to udělali? Měli jsme toho ještě tolik před sebou!“ Smutek se v něm míchal se zlostí. Díval se na maličký oltář při východní stěně hrobky. Odplivl si. Kdyby Bůh byl, nedopustil by takové zlo. A zlo? Dokázalo by mu pomoci? Nikdo mu nepomůže, ale prosit by mohl, snad o zázrak?

                Poklekl, ale ne u oltáře, poklekl u největšího objektu svého zájmu, krásné dívky, která ho opustila, když ji nejvíce miloval. Sepnul ruce a nejprve v duchu, posléze čím dál hlasitěji začal prosit všechny mocnosti, Boha i Satana aby mu vrátili klenot jeho života, jak ji často nazýval.

„Vraťte mi, co jste vzali! Budu ji milovat a ctít, dám slib, který jsem nestihl dát… a v životě už se nepodívám na jinou. Jen buďte tak milostiví, a vraťte ji, vždyť si to nezasloužila!“ Už křičel, že sotva popadal dech, když mu jeho počínání přišlo malicherné, bláznivé, šílené… Snad by bylo lepší se zpít do němoty a po vystřízlivění popřemýšlet co se životem. Mohl by se i upít k smrti a být tak Katharině blíž.

Vyšel ze hřbitova až skoro se soumrakem. Domů nechtěl a tak míjel nízké domky Prasseditz i Neumayerovic pekárnu. Nakonec zatočil k Restauration zum Belgischen hof, své oblíbené hospodě. Vždycky tu našel partičku kamarádů, se kterými táhl v dobrém i ve zlém, ale dnes na ně náladu neměl. Pozdravil hostinskou a sedl si do vzdálenějšího koutu hostince, k malému osamocenému stolu. Podle toho, jak u tabule jeho přátel utichl hovor, domyslel, že se bavili o něm. Jistě vědí, co se stalo a nechají ho dnes truchlit. Ani nevěděl jak, objevil se před ním orosený půllitr, i když si nic neobjednal. Po chvíli paní hostinská přinesla i několik stopek ostřejšího pití. Viktor ji zastavil.

„Prosím vás, co to znamená?“

„Co by… I když dnes nesedíte s kamarády, nezapomněli na vás. Chtějí vás utěšit a tohle všechno vám posílají.“ Viktor sklouzl pohledem k přátelům, a když zachytil povzbudivý pohled jednoho z nich, raději sklopil oči a zhluboka si lokl.

Po několika hodinách odešli kamarádi i většina hostů, jen on tam seděl jako hromádka neštěstí. Opilá hromádka neštěstí. Přesto se rozhodl dojít domů pěšky a sám. Nebydlel daleko, patřilo mu celé horní patro domu Konstantinopel na rohu Mühlstrasse. Dole měl svůj krámek Ferdinand Lorenz, u kterého Viktor pracoval. Neneslo to moc, ale na to, aby uživil rodinu, to mělo stačit. A jednou si z peněz, které zdědil po rodičích, chtěl zařídit vlastní živnost. Teď si byl ale jist, že nikdy nic takového potřebovat nebude. Jinou, než Katharinu nechce, tak proč se o cokoliv snažit? A vůbec, půjde spát k ní do hrobky. Sebral se, na stole nechal pár drobných za svoji útratu a vypotácel se ven. Znovu zdolal cestu na hřbitov, a prošel kovanou branou, která se snad nikdy nezamykala.  Hroby vypadaly ve tmě úplně jinak, nějak strašidelněji. Zapálené svíčky v lampičkách u některých rovů vrhaly děsuplné stíny, ze kterých si mysl opilého člověka ihned vykouzlila duchy a strašidla.  Přesto se Viktor nedal odradit. Jaké proto bylo jeho rozhořčení, když zjistil, že těžké dubové dveře, uzavírající vchod do rotundovité hrobky, jsou zamčené. V první vlně vzteku chtěl vyrazit na Schulplatz a u pracovníků pohřebního ústavu Josefa Frappse zjednat nápravu, ale pak si jen zoufale sedl na kamenný schůdek pod křídly dveří. Opřel se a jeho víček se pomalu zmocňoval spánek.

„Viktore, vstávej! Tady nesmíš spát, vždyť je zima!“ Do snů mu pronikal Katharinin hlas, tak příjemný a přesto tak vzdálený. Dokonce se mu na chvíli zdálo, že cítí její měkkou ruku na tváři. Když otevřel oči, byl přelud pryč. Chtěl by ho přivolat zpátky a znovu usnout, ale opravdu byla zima. Za jasných březnových nocí, jako byla tato, padaly teploty až k nule, a on měl stále jen ten lehký černý oblek, v němž doprovázel Katharinu do hrobu. Zbývalo jen jediné, už po několikáté dnes projít stejnou cestu, ale tentokrát stanout až na konci Mühlstrasse a vystoupat pár schodů do míst, která mu již od konce studií říkají ‚pane‘.

Sobotní ráno bylo nepříjemné, kocovina se přihlásila s ohromnou silou, tak, jak ji Viktor nezažil ani za časů na obchodní škole. Byl unavený jako by v noci vůbec nespal a při pohledu do zrcadla málem uskočil. Rudě podlité oči s temnými kruhy doslova svítily z mrtvolně sinavé, strništěm zarostlé tváře. Kdyby nevěděl, že je to jen důsledek prožitého smutku a přemíry alkoholu, nechal by si poslat pro doktora, ač jim po Katyině léčbě nevěřil. Takhle mu nezbylo nic jiného, než svůj vzhled zkusit alespoň trochu zlepšit použitím studené vody, holícího mýdla a břitvy. Několikrát se i řízl, ale krev mu skoro netekla, jako by byla líná opouštět jeho tělo.  Nakonec vypadal tak, že mohl s klidným svědomím seběhnout pár schodů a nastoupit do práce.

Konečně byl alespoň trochu ve svém živlu. Odemkl dřevěné okenice přede dveřmi i výkladními skříněmi, a na černou plochu z jejich vnitřní strany psal křídou denní nabídku. V obchodě se dalo sehnat takřka vše, od hřebíků, přes mouku až po čerstvé pečivo. Pan Lorenz, vzhledem ke svému stáří, chodil do koloniálu jen v týdnu, odpoledne na poslední dvě hodiny. Už několikrát mimoděk prohodil, že po něm živnost převezme Viktor, ale ten tomu tak úplně nevěřil. Starý živnostník přece mohl obchod prodat, když nemá dědice a peníze si užít na odpočinku. Ale proč předbíhat? Ono se to vždycky nějak vyvrbí, tak jak tak Viktor spoléhal vždy jenom na sebe. I teď si musel všechno obstarat sám, natáhl si klotové rukávy a očekával příjezd vozů od pekaře a mlékaře, aby mohl obsloužit první zákazníky, kteří již netrpělivě postávali před krámkem. Klapot kopyt brzy naplnil sobotní ráno ulice. Kola vozů se zbožím hrčela a město se probouzelo čím dál tím víc. Den při obsluhování rychle plynul až k  poledni, a s ním se blížila i zavírací doba.

Posledním zákazníkem byl sám pan Frapps. Když Viktor spatřil jeho drobnou postavu, zarazil se a posmutněl. Práce mu doteď dala alespoň trochu zapomenout na tragedii, kterou majitel pohřebního ústavu zase oživil. Mladý muž měl konečně šanci se zeptat na to, co ho už od včerejší noci trápilo.

„Herr Frapps, můžete na chvilku?“ ptal se, ale už si odvazoval zástěru a vstupoval před pult.

„Jistě. Copak máte na srdci? Byl jste snad s něčím nespokojen?“ Frappsův hlas byl stejně smutný jako jeho práce.

„To ne… všechno bylo v pořádku, pokud se to o něčem takovém dá říct, ale chtěl bych se zeptat… Když jsem se večer vrátil na hřbitov, byla hrobka zamčená. Proč?“

„To je normální, po každém pohřbu se hrobky zamykají, aby nikdo neměl přístup k mrtvým tělům. Při rozkladu dochází k uvolňování různých škodlivých a jedovatých látek a mimo jiné hrozí i riziko nákazy. Nikdo přece neví, nač vaše dívka zemřela.“     

„Nač, nač…“ mručel si Viktor, „na doktory zemřela. Jejich péče jí akorát škodila.“ Hrobař povzdychl.

„Snad doktorům křivdíte, ale nejste první, kdo to tvrdí.“

„Tak to vidíte… A mohl bych ji ještě vidět? Naposledy… přísahám.“ Viktorův hlas zněl prosebně a smutně, že by se kámen ustrnul. Ale kamenný obličej pana Frappse zůstával pořád stejný.

„Důrazně vám to nedoporučuji, pokud ji nechcete následovat. To by při vašem mládí bylo krajně nerozumné. Buďte rád, že víte, kde odpočívá, noste jí květiny a časem zkuste zapomenout na bolest. Myslete na to hezké, co bylo a pamatujte si ji raději živou, než mrtvou v rakvi. Jednou třeba potkáte jinou dívku, která bude mít stejné oči, či podobný úsměv, nebo bude úplně jiná a vy si s ní budete krásně rozumět. Ale nejdřív si dejte čas, taková ztráta není pro nikoho lehká, věřte mi, vím, o čem mluvím. Sbohem, Viktore, vezměte si to k srdci, prosím.“

 

Než se mladík mohl vzpamatovat z přívalu slov, rozcinkal se zvoneček nade dveřmi a pohřebník byl pryč. Zvláštní člověk, jako by chtěl jiným zvedat náladu, ale nějak mu to nešlo.

Přišel čas zamknout koloniál a užít si den a půl volna. Jenomže jak? Dříve by vyzvedl Katharinu a šli by se projít po kolonádě, navštívili by kavárnu či restauraci a nakonec… nakonec by skončili v jeho bytě na loži, které je oba již tolikrát hostilo. Letmo se pousmál, vzpomněl si, jak krásně vypadala, když se zlobila. Z jejích modrých očí sršely blesky, ale jen na chvíli, než se rozesmála. Vždy když to Viktor chtěl vidět, říkával jí Henri, nebo ještě lépe, po česku, Jindřiško. Nesnášela to, ze svých jmen se smířila jen s Katharinou, Johannu přetrpěla, ale Henriettu kdovíproč z celého srdce nesnášela. Jako by jí doma nevštěpovali, že každé jméno je krásné, když jej vyřkne milující osoba.

   Viktor vystoupal po schodech, a díval se na svůj domov. Přišel mu nějaký jiný, než když ho opouštěl, koupelna byla uklizená a přitom si byl téměř jist, že nechal v umývadle špinavou vodu a neumytou štětku plnou holícího mýdla i s břitvou na zrcadle. Jenže umývadlo se skvělo čistotou a holící potřeby byly zpět v poličce, kam patřily. Vešel tedy do ložnice. Včerejší svršky, které se předtím ledabyle válely na podlaze, byly s pečlivostí složeny na posteli. Viktor si protřel oči. Takhle přece vždy uklízela Katharina… Nebo přišel někdo jiný? Nezdálo se mu to, zámek dveří byl neporušený a hlavně, kdo by se mu dobýval do bytu, jen aby mu uklidil? Nezbývalo, než věřit že po sobě skutečně udělal pořádek sám. Nebylo by to poprvé ani naposled, co něco absolutně vytěsnil z hlavy. 

Bylo mu zase jen do breku, chvíli přemýšlel, že by si zopakoval včerejší dostaveníčko s něčím alkoholickým, ale pak mu v mysli vytanula slova jednoho z přátel: Žal ve víně neutopíš, neb plavati umí. A že je to pravda si sám nejlépe dokázal včera. Nejlepší by bylo dopřát si pořádnou koupel s mořskou solí. Mohl by zajít do některého z lázeňských domů, ale mnohem raději využil komfortu, který si mohl dopřát díky otcovým penězům. Vyšel na chodbu a zatopil pod obrovským zásobníkem na vodu. Dlouho trvalo, než se voda ohřála, ale pročekaný čas stál za to. Viktor se se zálibou koukal na velkou smaltovanou vanu se zlacenými nožkami, stojící na keramických dlaždicích v koupelně. Téměř poslední výkřik moderny. Ale on měl rád moderní věci, byly praktičtější než ty zastaralé. Kdyby nebylo novinek, musel by si teplou vodu ohřívat na kamnech a nosit v hrncích.  Jak zdlouhavé by to bylo…

Už seděl ve vaně a užíval si teplo prostupující jeho tělem, když si všiml něčeho, co mu uniklo i při svlékání. Na vnitřní straně levého předloktí měl dvě, docela ošklivé rány obklopené spoustou malých ranek, uspořádaných do obloučků. Vypadalo to jako kousanec od nějakého divokého zvířete. Avšak na nic takového si nepamatoval, ani na bolest, jen na příjemné alkoholové opojení… Zvláštní. Spousta zvláštností v jeden jediný den.

Rozhodl se opustit teplou vodu hlavně proto, že rozmáčela strupy na zranění a to začalo pomalu ale vydatně krvácet. A Viktor nesnášel pohled na krev, tím méně na svoji. Zanechávaje za sebou mokré šlápoty a drobné kapičky krve, došel do ložnice a ze skříně vyndal bílý šátek, jímž si ránu ovázal. Stál nahý uprostřed pokoje a věděl, že jediné co teď chce, je spánek. Voda ve vaně počká. Ještě si to skoro ani nestihl domyslet, když nechal své tělo obejmout bílou měkkostí peřin.

 

Otevřel oči, všude už byla tma. Pořád ještě ležel v posteli tak, jak ho pánbůh stvořil. Otočil se ke dveřím, které se otevíraly a dovnitř vstupovala Katharina se svícnem v ruce. Postavila ho na noční stolek a plamínky na svících se zakomíhaly.

Viktor se posadil. Sehnula se k němu, odhrnula mu vlasy z tváře a políbila na čelo.

„Usnul jsi, ani jsi nevypustil vanu… byl náročný den?“ Muž chvilku nevěděl co odpovědět. Sní, nebo byl sen to předtím?

„Trochu. Jak je ti lásko?“

Katharina se rozesmála.

„Krásně, jako vždycky, když jsem s tebou. Promiň, že jsem tě nevzbudila, ale tak klidně jsi spal…“ přisedla na postel, a jedním pohybem vyprostila z vlasů jehlici, která je držela v drdolu. V tu chvíli se jí po zádech rozvlnily vodopády zlatavých kadeří. Viktor neodolal, probíral se jimi a hltal jejich omamnou vůni. Jen tak mimoděk dívce vyjel prsty po zádech až nahoru za krk, věděl, co na ni platí. Zbožňovala jeho lehké dotyky a on se nemohl nabažit pohledu na její krásné mladé tělo vycházející vstříc jeho laskání. Odkopl peřinu a klekl si naproti své milé. Pomalu rozepínal drobné knoflíčky na jemné noční košilce, aby ji co nejdříve mohl shodit z jejích ramen a užívat si to, co běžně ženy svým mužům odpírají. Katy se jim vždy smála, a tvrdila, že ty chuděrky ani neví, co je to radost ze života. Ani tentokrát se nenechala pouze opečovávat, vracela polibky a pohlazení plnou měrou. Když Viktor zdolal poslední knoflíček, postavila se a setřásla ze sebe ten kousek lehkého hedvábí.

Viktor přivřel oči a užíval si. Milovala ho tak vášnivě a divočeji než jindy. Co chvíli jemně přejela nehty po jeho těle, a když se zavrtěl, vesele se zasmála a pošeptala, že to k tomu přece patří.  Vlastně mu to zas tolik nevadilo, byl rád, že ji vidí tak krásnou, šťastnou… Najednou se zarazila, jen na chvilku.  Prsty vzala za uzel na šátku, jenž obepínal jeho předloktí, rozvázala ho a zahodila za hlavu.

„Teď jsme si rovni, zasmála se a než stačil cokoliv říci, umlčela jeho ústa dlouhým polibkem, který udržela až do jeho vyvrcholení.

Francouzi moc dobře vědí, proč mu říkají „malá smrt“…

 

Viktor se probral a hledal vedle sebe Katharinu. Nic, jen studené lůžko a tma. Pořád doufal, že to nebyl sen, ale vychladlá voda napuštěná ve vaně mu vzala veškeré iluze. Katharina by ji tak jistě nenechala. Navíc i ten šátek má pořád pevně zavázaný kolem ruky. Rána se však ještě nezatáhla a přes měkkou bavlnu stále prosakovala krev. Viktor vzdychl. Nejraději by se přenesl do toho života, který žil ve snu. Bylo to tak krásné, tak vášnivé… pomíjející a nereálné. Vzpomněl si, jak mu kdysi matka vyprávěla o syndromu kyselých hroznů. Že ve chvíli, kdy člověk nemá to, co chce, raději si to zoškliví. A to nechtěl. Obraz snu, jenž se mu zdál, do jeho myšlenek zasahoval i teď, ve zcela bdělém stavu, tak živě, že i chvíli viděl Katy, jak stojí mezi dveřmi se svícnem v ruce. Stačilo zamrkat a představa byla pryč. Viktor však děkoval síle své fantasie, že mu alespoň takto pomáhá překonat ten stesk.

Do uší mu dolehla slova jeho prosby u rakve. Chtěl svou dívku zpátky a slíbil, že pokud se to podaří, už se na jinou ani nepodívá. Snad, snad je jeho sen jistým naplněním této touhy. Bylo by krásné, trávit každou noc ve snu se svou milou… Vynahrazovat si tak čas, který jim nebyl dán. Chtěl jít znovu spát a zkusit, jestli se sen nevrátí, ale hlava byla tak přeplněná myšlenkami, že nesnesla jakýkoliv náznak spánku. Bylo velmi brzké ráno, tak brzké, že ještě ani ptáci nezpívali a u východního obzoru teprve začalo světlat nebe.  Viktor se však oblékl a procházel po pokoji jako tělo bez duše. Rozsvítil lampu a zkoušel své myšlenky vměstnat do deníku. Nalistoval však pár stránek nazpět dobu, kdy ještě bylo dobře, a zasnil se. Jak rád by… Vždyť může, stačí jen snít. To je jistě ta síla, co mu byla dána. To jsou ty vzpomínky, o nichž mluvil  Frapps. Snít a psát. Vzal plnicí pero a do zásobníku z kalamáře perkem natáhl inkoust. Stříbrný hrot pera se roztančil po papíře v kudrlinkách krasopisu.  

Viktor konečně vypsal vše, co se doteď bál svěřit sobě, natož linkovaným stránkám deníku. Svou zmařenou lásku, touhy, selhání a nakonec krásný sen, který ho potkal a utěšil. Věděl, že to bude vždy číst jen on sám a přesto to chtěl mít napsané, co kdyby zase zapomněl? Poslední dny byly na výpadky paměti bohaté.    

Sotva se trochu rozbřesklo, vyrazil do zahradnictví, jehož skleníky poskytovaly krásné květy růží po celý rok. Na tváři se mu opět usídlil výraz mladické zamilovanosti, a kdo ho ten den spatřil, mohl si myslet, že Viktora postihlo jakési posmuteční šílenství, či že si velice rychle nalezl náhradu za ztracenou snoubenku. Kdyby ale viděl, kam jeho kroky míří, jistě by si to zase velice rychle odmyslel.

Prošel kovanou branou hřbitova a za sebou nechal řady popelavě šedých pomníků popsaných letopočty a jmény. Jeho cíl byl jasný, kaple s kruhovým půdorysem, která ve sklepních prostorách skrývala hrobku jeho rodiny a pár dní i rodiny Raul, i když tam ležela jen jedna zástupkyně tohoto pokolení. Viktor míjel vzrostlé kaštany a nevnímal jejich probouzení se k jarnímu životu. Sedl si na schůdky hrobky a květiny položil vedle sebe. Opět vytáhl deník i pero a psal. Když mu došel inkoust, začal své myšlenky pronášet nahlas. Bylo jich bezpočet, od výčitek krutosti života, až po sáhodlouhé vyznávání lásky Katharině. Den plynul, slunce konalo svou krátkou pouť po obloze a pomaličku se chystalo zapadnout. I ono nevěřícně sledovalo mladíka, který svůj volný den strávil na hřbitově utopen ve svých myšlenkách. Snad že se na to nemohlo dívat, konečně sklouzlo za obzor a nechalo všechno, Viktora, hrobku i květinu zahalit postupnou temnotou.

Mladík se cítil lépe, jako by tušil, že ho Katy slyší a že jistě dnes v noci navštíví jeho snění. Vzal do ruky zpola zvadlou kytici rudých růží a položil ji zvenku kaple tam, kde pod vrstvou zeminy tušil prostory pro rakve.

Najednou za sebou uslyšel jemné zakašlání. Takové, jaké se ozývá, když dívka ruší někoho, kdo být rušen nechce.

„Přinesls mi růže? Víš, že je mám ráda…“ Viktor se zprudka otočil a za sebou spatřil Katharinu tak, jak si ji pamatoval z výprav po Teplitz. Jemné béžové šaty se širokým výstřihem a dlouhým nařaseným pruhem látky splývajícím přes ňadra, zahalené černým kabátem s velkými knoflíky. Snad jen klobouk jí chyběl, a přesto měla své vlasy perfektně stočené do složitého drdolu, jejž držela jediná jehlice. Jako muži mu přišel její účes vždy nepochopitelný, vždyť není možné, aby tak neposedná věc, jakou vlasy bezpochyby jsou, držela jak přibitá na jednom místě. Usmál se.

„Usnul jsem?“ zeptal se zpola sebe a zpola své krásné společnice. Ta poodstoupila a vzala do rukou kytici. Přivoněla.

„To víš nejlépe sám, ne? Myslíš, že sen umí líbat?“

„Jsem o tom přesvědčen. Včera…“

„Včera to bylo krásné, ale musela jsem pryč. Kdybych zůstala, ublížilo by ti to… a také by nevzniklo nic z toho, cos celý den vyprávěl. Naplnila jsem tě myšlenkami a odstranila prázdnotu, kterou jsem nechtíc způsobila. Odpusť mi to, lásko. Odpusť mi všechno, kdy jsem ti ublížila a pokud ti někdy ještě ublížím, odpusť mi to předem.“

Viktor visel očima na rudých rtech, které vyslovovaly slova, jež patřila jen a jen jemu. Zase sní, přišel soumrak a s ním nejkrásnější sen. Dívka jako by věděla, na co myslí, nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„Nejsem jen sen. Sen se rozplyne a tobě nic nezůstane, někdy si vzpomeneš na krásný pocit, pár okamžiků a pak nic. Prázdno. To je přece škoda. Já jsem skutečná, věř mi.“

„Já ti věřím.“ Viktor si odkašlal. Chtěl ještě něco říci, ale nešlo to. Katharina ho ale zase překvapila.

„Pojď se projít, třeba pak ledasco pochopíš. Lesy jsou tu hluboké a bezpečné. Nikdo tu nechodí a tak nás nevyruší. Držíš přece smutek a nebylo by vhodné, aby tě lidé viděli se ženou, že?“

„Nikdo nás neuvidí, jsi jen představa. Ale moc krásná.“ Katy se ohnula a vzala sedícího Viktora za ruce. Přitáhla ho k sobě a lehce ho kousla do tváře. Nebolelo to, ale přesto to cítil. Ovšem… bylo to něco, co naprosto nečekal, že by mohla udělat a tak si to nemohl představovat. Zavrtěl hlavou a odmítal se nad tím dále zamýšlet. Moc myšlenek škodí kráse.

„Pojď. Znám nádherné místo…“ zasmála se a táhla Viktora ze hřbitovní brány. Nechal se vléci ještě notný kus cesty nad kamenolom na malou náhorní plošinu, jež se tyčila nad plochami zemědělské i neobdělávané půdy a bylo z ní vidět i na vzdálenější světla Teplitz, Prasseditz a Turn. Města toto místo obklopovala ze všech stran, jako by právě ono bylo ostrovem ve všem tom spěchání. Chvilku se kochal a pak se otočil tam, kde ještě před chvílí stála Katharina, ale přelud byl pryč. Ještě sledoval okolí, které se pod ostrohem rozprostíralo jako na dlani. Bylo to tu pěkné, kolikrát chodil okolo a nikdy jej nenapadlo vyjít po cestě nahoru. Někdy je potřeba něco ztratit aby bylo možné něco jiného nalézt. Že jeho ztráta byla obrovská, o tom nepochyboval. Představy, které si k němu nalezly cestu, byly krásné, živé a přesto v něčem jiné, než bývala jeho drahá. Nevypočitatelné, jako kdyby si žily nezávisle na jeho mozku a vzpomínkám v něm.  Přemýšlel, zda je nutné se nad tím zamýšlet, nebo se vrhnout po hlavě do toho, co mu život tak nenadále nabídl. Nakonec se rozhodl pro to druhé.

Pondělní jitro v obchodě probíhalo jako obvykle. Lidé se střídali, občas někdo prohodil cosi o soustrasti, ale Viktor tomu nevěnoval pozornost, pořád se mírně usmíval, protože pro něj jeho láska stále žila. Viděl ji ve své hlavě, když odpočítával rohlíky, když do papírového kornoutu odsypával sladkosti, když přesvědčoval hospodyňky, že polévkové koření Maggi je to nejlepší, co mohou do kuchyně pořídit. A neustále se těšil, až přijde pan Lorenz a on se bude moci oddat svému snu. Den za dnem plynul takřka stejně. Večer práci nahradilo milování a sáhodlouhé rozhovory s Katharinou. Jakmile ale došla řeč na smrt, nebo vůbec na to, že se mu zjevuje, zmizela. Jako by se rozplynula pára nad hrncem, stačilo mžiknout a byla pryč. Ale Viktor věděl, že další den se objeví zas.

Tvářil se šťastně, avšak jeho okolí si pomalu ale jistě všímalo změny. I když se usmíval a žertoval se zákazníky jako vždycky, jeho fyzická schrána se měnila. Pod očima se vyrýsovaly temné kruhy, pleť zprůsvitněla a také zcela viditelně zhubnul. Někteří lidé to měli za stálé následky jeho smutku a strádání.

Ale ne všichni.

Toho večera se v Restauration zu Belgischen hof opět sešla velice pestrá paleta lidí. Všichni se znali, vždyť bezmála každý večer spolu rokovali u piva a špiritusu. Pár přátel již sedělo u oblíbeného stolu, další přicházeli během celého večera. Hostinská narážela další ze sudů a její muž pilně pracoval s hustilkou, když se dveře lokálu otevřely znovu. Dovnitř nahlédl místní lékařský elév, rozhlédl se, a pak teprve vstoupil.

„Zdravím chlapi! Viktor tu zase není, co?“

„Buď zdráv, Vinci… Zkus hádat. Viděls ho někdy v poslední době?“ zněla odpověď od stolu. Vincenc už si sedal, když více k sobě, než k ostatním prohodil:

„Viděl, viděl, ale nevím, jestli z toho mít radost.“ Sepp, který seděl po jeho pravici, smutně pokýval hlavou.

„Jistě, už je to dlouho a měl by se srovnat. Čtvrt roku je dostatečná doba na to aby se vzpamatoval. Naposledy tady byl po pohřbu a od té doby… darmo mluvit. Venku ho člověk téměř nepotká a v krámě se tváří jako by nemohl být spokojenější. Na nás už nejspíš nadobro zapomněl. Tuhle mi sliboval, že jistojistě přijde.“

„A?“

„A samozřejmě že nepřišel, a když jsem se mu šel připomenout, tvrdil, že byl neskutečně unaven. Pravda vypadal tak.“

Vincenc viděl, že se téma ubírá přesně tím směrem, co jeho myšlenky. Upřel pohled kamsi do dáli a počal s tichým monologem.

„Pravda, pravda. Nikam nechodí, jen do obchodu a zpět. Mluvil jsem s Lorenzem, ale ten starý paprika si ničeho nevšímá a já mu to nemůžu mít za zlé, vždyť vidí jen o málo lépe než krtek. Ale Viktor… tváří se jako by ho nic nemohlo trápit, ale podle mě je to jen kulisa. Kdybych věděl, co se za ní skrývá, co ho ničí. Včera ráno jsem viděl, jak si ošetřuje nějakou ránu na ruce. Mám teorii.“ Teatrálně se odmlčel a teprve když viděl, jak mu všichni visí na rtech, pokračoval. „Viktor si ubližuje. Ztrácí krev, a proto vypadá, jak vypadá.“

Všichni kolem stolu propukli v smích. Ten se ale pomalu rozpustil ve vážných a nevěřících obličejích sousedících.

„Vincku, to myslíš vážně? Přece jen hlupák by dělal něco takového,“ ozval se nesměle Sepp. Vincenc se ušklíbl.

„Hlupák, nebo někdo moc nešťastný. Na psychologickém semináři jsem se o podobných případech učil. Lidská psýcha je snad to nejsložitější, s čím se může lékař setkat. I když starší kolegové označují psychologii za pavědu, tak je to obor, kterému bych se chtěl věnovat.“

„Měl bys za Viktorem zajít.“  

„Já? Víš, jaký má názor na lékaře. A to všechno jen proto, že natrefil na šlendriány. Seppe, mohl bys za ním vyrazit ty? Poptat se, jak se mu daří, a co že to má za zranění na ruce? Pokud ti ho nebude chtít ukázat, je téměř jistota, že si to způsobil sám.“

Sepp se napil piva a zahleděl kamsi do dálek, kde ještě před chvílí spočíval pohled Vincencův. Vzdychl. Nezdálo se mu, že by jeho budoucí výprava byla nejlepším nápadem, přesto souhlasil.  

 

Další den začal jako nesčetná řádka ostatních. Viktor žil ve vlastním světě, z něhož ho vytrhávaly jen pracovní povinnosti. Den co den hned po setmění zaklokotal vodopád vášně a tekl až do rána. Nebyla možnost představy odehnat, odpočinout si – pokaždé to probíhalo skoro sejně.  Další, co ho trápilo, bylo jeho neustále se nehojící zranění, které už dávno nepřipomínalo kousanec, ani málo, spíše jako by mu na onom místě někdo zbavil ruku kůže. Bolelo, to, pálilo, a Katharina, vždycky když usínal, políbila to místo svými měkkými rty. Ráno byla rána jako vždy zavázaná. Však představy nedovedou léčit.  Věděl, že kdyby se o jeho malém tajemství dozvěděl někdo zvenčí, považovali by ho za blázna, ale vždy, když viděl soucitné obličeje zákazníků, dostal chuť se někomu svěřit. Už jenom s tou ránou. Jeho babičce se také zranění hojila špatně a nakonec jí vzali celou ruku. Takhle dopadnout nechtěl, jako jednoruký by nemohl nic, ani obsluhovat zákazníky. Ale k doktorovi také nešel. Vždyť přece jen kvůli nim má Katharinu jen v nočních představách. Najednou si uvědomil, že kvůli snům zapomněl nosit květiny k hrobce. Počkal, až přijde pan Lorenz a chystal se kvapně zamířit na trh ke květinářce.

 

„Buď zdráv, kamaráde“ Sepp Viktora zastavil hned, jak opustil prosklené dveře obchodu.

„I ty... Omluv mne, spěchám pro květiny a pak bych měl jít na hřbitov. Dlouho jsem to zanedbával.“  Viktor se ošil. Věděl, že zanedbával daleko více věcí. Uvědomil si ale, že právě tohle může být ten člověk, kterému se svěří se svým trápením. „Ale můžeš mne vyprovodit, dá se říci, že mi schází společnost.“

„Každý den přece můžeš přijít „do dvora“. Sedáváme tam pořád, a leckdy na tebe myslíme. Chybíš tam.“ Sepp si vzdychl. Pomalu ale přece. Za chvíli snad nakousne citlivé téma, o němž si myslel, že Viktor nebude chtít mluvit. Ten sklopil hlavu, a zatímco vykročili na nedlouhou cestu k Tržnímu náměstí, spustil:

„Já vím… Ale stalo se mi něco zvláštního. Stýskalo se mi po Katharině a protože jsem se s tím nechtěl srovnat, představoval jsem si ji. Myslívám na ni celý den, ale večer jsou moje představy nejživější. Přijde, povídám si s ní, pomiluji ji tak jako kdysi ale… je to všechno tak živé že začínám pochybovat o svém rozumu. Navíc… Nikdy si neodpočinu, začíná mě to všechno vysilovat. Už nějakou dobu se rozhoduji, že se někomu svěřím, a dnes jsi mi padl do společnosti ty. Vždy’s byl můj přítel a já věřím, že se mi nevysměješ.“

Sepp zavrtěl hlavou na znamení, že se nemíní smát, ale mlčel. Myšlenky mu v hlavě vířily stejně rychle a zmateně jako jeho společníkovi. Chtěl alespoň prolomit ticho, ale nešlo to, nevěděl, co říci, aby přítele nevystrašil. A ptát se ho na podrobnosti výjevů jeho psýchy také nechtěl, aby nevypadal jako kleveta. Procházeli už po Königstrasse kolem divadla, když znovu promluvil Viktor. „Vidím, že přemýšlíš… To je to se mnou tak zlé?“

„Ne, to ne… Ale báli jsme se o tebe.“

„Kdo my?“

„Ale… Lidi z hostince, hlavně Vincek, víš? Vlastně…“ Sepp se odmlčel.“ …za to může on, že tu teď jsem. Já osobně si myslel, že už nás prostě nechceš vidět, že máš svoje starosti nebo zájmy, co já vím.“ Zadíval se na špičky svých bot. Byly trochu okopané, a přesto se mu na ně dívalo lépe, než do kamarádových očí. I on měl pocit, že něco zanedbal. To, co mu vyprávěl Viktor, mu připomínalo staré příběhy, které tak rád četl. Pověsti, jichž byly přeplněné police v knihovnách, ale co důkaz? V dnešní době plné techniky a průmyslového rozmachu přijít s legendami, se zdálo přinejmenším šílené. Viktor si odfrknul:

„Ten mastičkář!“

„Mimo jiné. V první řadě kamarád, na to nezapomínej,“ doplnil ho Sepp. Viktor smutně pokýval hlavou.

„Já vím, ale zkus mě pochopit.“

„O nic jiného se nesnažím celou cestu. Ale pomohlo by mi, kdybys mi řekl víc, detaily…“

„Jistě!“ zněla lehce rozhořčená odpověď, „detaily, rozpitvat mě jako žábu až do morku kostí, to se vám zachtělo. Nenapadlo vás že…“ Viktor se najednou uklidnil. „Pravda… Chtěl jsem se svěřit a k tomu detaily patří, i když je to nepříjemné. Víš co, vezmi si můj deník. Koupíme květiny, a na hřbitově si ho můžeš přečíst, stejně jeho většina vznikla tam. Pak se můžeš ptát. Mně se ulehčí, když to někdo bude vědět. A promiň, ještě to bolí, víš?“  Sepp přivřel oči a zase kývnul. Vůbec mu přišlo, jako by dnešní den nebyl stvořen pro slova, vždyť ke všemu, co řekl, se musel téměř tlačit. Vincek si nevybral dobrého vyzvědače.

Viktor sáhl do brašny, kterou nesl přes rameno, a vytáhl z ní ohmatanou knihu v kožené vazbě. Musel s ní svému příteli zamávat před obličejem, aby si jí vůbec všiml. Sepp se uculil a vzal deník do rukou. Během chůze číst nechtěl, ale neubránil se, aby alespoň nenahlédl. Hned na první straně se skvěl Katyin portrét kreslený jedním z jejich společných kamarádů. Vzpomínka ho zabolela více, než vyřčená i nevyřčená slova. Viktor mu vypráví o bolesti, přestože byl tím, kterého si nakonec vybrala… Mohl se s ní vodit po ulicích, mohl se s ní milovat… a Sepp jen přihlížel a potlačoval žalost z neopětované lásky. Nemohl jim to mít za zlé ani jednomu, vždyť sám moc dobře věděl, že citu se nedá poručit. Zatímco Viktor kupoval květiny, začetl se jeho přítel o něco hlouběji do deníku. Našel si dobu, která ho měla zajímat – dobu, kdy Katharina zemřela. Četl o situacích, které zažil, viděných jinýma očima a proložených celkem zajímavými úvahami. Když se Viktor vrátil s kyticí, nemohl si nevšimnout truchlivého výrazu ve tváři svého přítele. Přičítal to ale pouze soustrasti vyvolané, četbou.

„Pojďme, na hřbitov je ještě daleko. Tam si to můžeš dočíst, stejně asi budu chtít být chvíli sám se svými myšlenkami. Kdyby jich nebylo, nebylo by ani toho deníku. Teď se s tebou potřebuji poradit i o něčem jiném, co mi dělá starosti stejně, nebo možná i více, než moje psýcha.“ Za chůze si vyhrnul rukáv a ukázal šátek, jenž mu obepínal předloktí. Trhnutím rozvázal uzel a odhalil bolestně zmrzačenou kůži. Sepp se zastavil a v údivu povytáhl obočí. Čekal ledasco, ale tohle vypadalo opravdu nehezky. Podobně vypadala kůže toho zlého psa u pivovaru. Upnutý řetěz kolem krku ho neustále dřel až do nikdy se nehojící rány. Nakonec pes pošel na otravu krve. Že se to samé nestalo Viktorovi, byl nejspíš jen následek důsledné hygieny.

„Co je to Viktore? Spálenina? Sedřenina?“

Odpovědí bylo vzdychnutí

„Vlastně nevím. Nejdřív to vypadalo jako kousanec od psa nebo od lišky, ale od té doby, co to mám, se to nechce hojit. Ani strup se mi neudělá. Skoro už to nebolí, že mám strach, aby mi neodumírala ruka. Víš… Babička měla něco podobného, příliš cukru v krvi. Nehojily se jí rány a nakonec jí kvůli sepsi sebrali celou ruku. Dovedeš si představit, co bych dělal s jednou rukou? Možná bych ještě dokázal udělat uzel na provaze, a oběsit se.“

„Tak nemluv!“ skoro vykřikl Sepp. „Všechno se dá řešit, a stejně tak skoro každá nemoc se dá léčit. Ale chce to doktora a tvůj názor na felčary každý zná. Tady se asi nedá dělat nic jiného než ti dát ránu z milosti.“ Viktor nepřehlédl tu dávku sarkasmu. Jistě, každý by ho chtěl předělávat a vymlouvá se přitom na jeho vlastní dobro. Bylo by příliš krátkozraké takovéto pokusy zahazovat, neboť nastane-li problém, vždy se ozve hlas, který řekne ono okřídlené ‚Já jsem ti to říkal!‘. Dlouhá cesta, doprovázená opětovným mlčením obou souputníků dávala mnoho prostoru podobně chmurným myšlenkám, naštěstí se již blížili cíli, jejž si vytyčili. Kovaná brána hřbitova otevřená dokořán je v pěkném počasí vítala, jako by nemohlo být přívětivějšího místa. Honosné kamenné náhrobky hlásaly jména svých zesnulých zlatými písmeny, jež se leskla tak, že málem oslňovala.

Sepp došel k malému vodovodnímu kohoutku, umístěnému poblíž márnice, a studenou vodou si opláchl obličej. Už notný čas měl pocit, že se červená. Ať již tomu bylo námahou nebo nepříjemným rozhovorem plným trapného mlčení, chtěl se rumělky ve tvářích zbavit. Viktor zatím pomalým krokem zamířil k hrobce. Nešel okolo umučeného Krista, vybral si cestu kolem hrobu syna majitele přádelny a barvírny, kterého jeho smutný osud zavedl až sem. Byl sochař a umělci nemají jednoduché žití, obzvláště tehdy, mají-li s nimi jejich otcové jiné plány, než si sami zamanuli.  Zastavil se, a počkal na Seppa. Ukázal na lavičku u onoho honosného hrobu.

„Tady si můžeš v klidu počíst. Nelekej se, jestli budu mluvit nahlas, nebo plakat, nebo co já vím… Snad nemusím vysvětlovat.“ Pokývl hlavou.  Sepp se beze slova posadil tak, aby viděl na hrobku, ale nebyl oslňován sluncem ani při čtení deníku. Do toho se ostatně po chvíli zabral natolik, že nevnímal vůbec nic. Zjistil, že čím delší časový úsek od Katharininy smrti uplynul, tím více pochybností se do Viktorovy duše vkrádalo. Chvíli přemýšlel, zda ho nenavštěvuje duch, pak zase přísahal na to, že se jistě zešílel. Tak jak tak bylo jasné, že se každý den opakuje to samé a ač to Viktora naplňovalo jakýmsi pocitem zadostiučinění, boží náhrady za to že o Katharinu přišel, čím dál tím více si chtěl alespoň jednou za čas odpočinout.

Mezitím se slunce překulilo k západu a pomalu mizelo za horizont. Sepp sklouzl pohledem na Viktora, který s vyčerpaným výrazem ve tváři a se zvadlou kyticí na klíně seděl před masivními dveřmi hrobky, a nejspíše spal. Seppovi zbývalo ještě pár posledních stránek, které chtěl dočíst, než poslední paprsky mateřské hvězdy pohasnou. S každou další přečtenou větou se v něm umocňoval ten pocit, který ho popadl již odpoledne. Tedy, že tu něco nehraje. Zavřel kožené desky deníku a chystal se vydat za Viktorem, že konečně opustí tato neutěšená místa. Jednomu by bylo líto ho budit, ale Sepp se cítil nesvůj. Akorát se zvedl, když ucítil jemné zaklepání na rameno.  Prudce se otočil. Kdo by ho mohl rušit na klidném, skoro nočním hřbitově, na němž byl s Viktorem už drahnou dobu sám? Pohlédl do modrých očí, které doslova roztavily jeho odpor i strach. Do očí po kterých se mu tak stýskalo, a které ještě před chvílí pozoroval v černobílém provedení na první stránce deníku.

„Josephe! Tak dlouho jsem tě neviděla! Obejmi mě, ať vím, že se mi nezdáš!“ Byla krásná ve svých oblíbených letních šatech a tak rozverná, že i klobouk odhodila opodál. A musela to být opravdu Katharina, nikdo jiný mu už dlouho neříkal původním tvarem křestního jména. Sepp stál neschopen pohybu a pookřál až tehdy, když se k němu drobná dívka s drdolem medových vlasů přitiskla sama. Nemohl to být přelud, moc dobře cítil ten dotyk. I to, jak mu pomalu, pomaličku rozepíná knoflíky na košili a bloudí rukama po nahé pokožce jeho hrudi. Její dlaně i dech lehce studily, ale bylo to příjemné po horkém dni. Neustále se musel ohlížet po spícím Viktorovi. Vždyť se musí vzbudit a buď ho zabít, za to, že ho objímá jeho… Co vlastně? Dívka, přelud, nebo soukromý démon? S jedním něžným kousnutím do bradavky se rozplynuly všechny myšlenky a on se sebou nechal dělat vše, o čem tak dlouho snil a co věděl, že se nikdy nesplní. Vstřebával doteky i polibky, škrábání i kousance, A když ho jemný tlakem posadila zpět na lavičku, podvolil se také. Rozepnutou košili mu od krku stáhla k loktům, takže i kdyby chtěl, nemohl by se bez většího vyprošťování pohnout. Když si podkasala úzkou sukni, aby se mu obkročmo posadila na klín, zalapal po dechu. Od Viktora věděl, že je dívka náruživá ale toto předčilo jeho sny.

Poslouchala chvilku, jak mu zrychleně buší srdce…

„Bouchá…“ špitla. „Buď se moc bojíš, nebo se ti to moc líbí. Tohle je to, co jsi vždycky chtěl, že? Proč jsi nic neřekl, to nevíš, že vyslovená přání se většinou plní? Myslíš, že poznáš rozdíl, mezi láskou a chtíčem?“

Sepp střídavě pokyvoval a vrtěl hlavou, ale nezmohl se na jediné slovo, ani tehdy, když mu Karharina dýchala na krk a šeptala do ucha.

„Neměl jsi sem chodit. Jsem zosobněná smrt, a smrt bolí. Někdy je patetická ale málokdy příjemná. Pro ty, kteří se dozvědí víc, než mají vědět je velkým odlehčením.“

Ano smrt. To bylo to, na co mladíček nepřestal myslet od chvíle, co dostal od Vincka ten úkol. A teď to do sebe zapadlo jako přesně vysoustružené dílky dětské skládačky. Živá-mrtvá milenka, nehojící se krvavá rána po opětovném kousnutí, vášeň a neskutečná únava. Obraz gotických románů Turgeněva, Gautiera a dalších autorů, hledajících v historii odpovědi na otázku věčné živoucí smrti. Bytost ohromující svou neskutečnou krásou a charismatem, které oběť donutí odevzdat jí svůj život.
Ani Sepp neodbočil ze zaběhlého schématu. S přivřenýma očima vnímal dotek rtů na krku, i to jak se pootevřely a vypustily na svobodu dva dlouhé, jako porcelán tvrdé zuby. Pevný stisk způsobil ostrou bolest, že až vykřikl, ač nechtěl. Pak už jen cítil, jak ženě na jeho klíně s každým polknutím poskočil ohryzek a jeho svět se propadal do černočerné tmy.

 

Viktora, celého ztuhlého spánkem v nepřirozené poloze probudil nepříliš vzdálený výkřik. Celkem dlouho mu trvalo, než si uvědomil, kde vlastně je a ještě déle, že měl s sebou i doprovod, který může být zdrojem toho tajemného vyjeknutí. Když se v tmavnoucím šeru rozkoukal, všiml si na místě, kde Seppa zanechal, jednoho zhroutivšího se a jednoho mizícího stínu. Vyběhl tedy k lavičce, pod kterou leželo tělo, od pasu nahoru svlečené a na krku s ošklivou, potrhanou ránou, ze které stále ještě prýštila krev. Viktor sáhl do kapsy alespoň pro kapesník a přitiskl ho příteli na zranění.

Sepp se pohnul. Pokynul Viktorovi, aby se k němu sklonil.

„Katharina…“ ozvalo se šeptem. „Vysává tě, je to sukkuba.“ Pak se odmlčel na chvíli, po níž mělo přijít nejdůležitější sdělení. „ Musíš někam… kam ji nikdo nepozval. Jenom tak se zachráníš… Prosím… odpusť…“ Víc už neřekl. Viktor věděl, že i tak toho Sepp řekl víc, než dost. Podíval se na krví potřísněný deník a nechtělo se mu uvěřit, že by opravdu celou tu dobu podléhal nějakému démonu. Od hrobky se ozval hlas.

„Viktore, nevěř mu, pochyboval o mně, tak jsem mu musela ukázat, že jsem skutečná, a ne nějaká bláhová představa.“ Tak jak se Katharina přibližovala, ustupoval Viktor směrem k bráně. „Neutíkej, vždyť tě miluji, ale musels mi něco dát, jinak bych nemohla být každý večer s tebou.“ To už ale volala do odvrácených zad, míhajících se v úprku. Modré oči chvíli jiskřily vztekem, tak jak to Viktor míval rád a pak zhasly do smutku.

Vyděšeného mladíka míjely nízké domky Prasseditz a hlavou mu přitom probíhal vír myšlenek. Viděl zemřít svého kamaráda a věděl, že mu nelhal, že na svědomí to má ta, která ho večer co večer navštěvovala a přiživovala se krví z jeho rozedraného předloktí. Zabila Seppa, protože ji prohlédl a teď jistojistě zabije i jeho, protože nepochyboval o tom, že měl Sepp pravdu.  Už dlouho v něm hlodaly pochybnosti, a jedna mrtvola bohatě stačila na to, aby se přesvědčil. Ani nevěděl, jak se vlastně ocitl u Červené lucerny. Bylo to ale jediné místo, kde Katharina zaručeně nikdy předtím nebyla. I přes její vášeň byla místa, kam by nikdy nevkročila a bordel mezi ně patřil.  U obstarožní bordelmamá, která snad pamatovala i matky svých chráněnek coby batolata, si objednal pokoj, něco k pití a samozřejmě dámskou společnost. Vystoupal po schodech s klíčem od čísla dvanáct, na němž se vyzul z bot, ošplíchl v umývadle a pohodlně se natáhl na posteli. Potřeboval zapomenout, potřeboval pocity ze své neživé dívky přebít něčím teplým, živočišným a hlavně cizím. Ozvalo se zaťukání a do pokoje vstoupila vytáhlá, štíhlá tmavovláska, s očima stejně hnědýma jako měl Viktor sám. Na sobě toho měla málo, vlastně jen jakýsi hedvábný župánek, který pod krajkou a bohatým řasením dával tušit korzet s podvazky, jež držely síťované punčochy. Pantoflíčky s labutěnkou a peřové boa byly jen doplňky pro pocit luxusu.

                Jako by je cosi spojovalo, dívali se na sebe beze slova, než dívka otevřela láhev s vínem a rozlila do připravených skleniček.

                „Tak na náš večer,“ připil Viktor a ačkoliv se to nesluší, zvrátil do sebe obsah sklenky, jako by to byl špiritus. Oddechl si, jako by právě spláchl něco, co ho hodně tížilo. „Jak se jmenuješ?“ obrátil se na prodejné děvče, které si k němu přilehlo na postel.

                „Mimi.“

                „Ale ne, já myslel skutečné jméno. Líbíš se mi a já ti chci říkat tak, jako lidé, které máš ráda. Já jsem Viktor.“

                „Jsem Monika, ale zákazníci by to neměli vědět.“

                „Nebudou, a nalij další sklenku. “ Tu už si Viktor užíval o poznání déle. Věděl, že má dost času a dost peněz a chtěl si tu nenadálou situaci co nejvíce užít. Přibyla další sklenka, a po ní ještě jedna… Monika mezitím vysvlékla jeho, i sebe, když ji Viktor skoro až surově povalil na postel a její ruce přitiskl k podušce. Jen on věděl, že chce, aby to tentokrát bylo úplně jiné, než v Katharinině režii.

                „Moniko,“ naklonil se, „slib mi, že jsem poslední kunčoft, co tu máš. Mám dost peněz na to abych nás uživil oba, ale chci tě mít jen pro sebe. Jednou třeba budeme mít syna, co já vím, třeba Petra a holčičku Viktorii, ale chci tě. Tady a teď a po celý zbytek života. Mluvila z něj vyprahlost a také touha někde zakotvit, ale Mimi už podobných řečí slyšela dost a dost. A jak se dá posoudit podle toho, že stále trčí U červené Lucerny, zatím to nikdo nesplnil. Viktor měl co dělat, aby celou dobu udržel oči otevřené a nepředstavoval si Katharinu, a při vyvrcholení se díval do očí hnědých jako tekutá čokoláda a neuhnul. Bylo to zvláštní. Jiné, skoro až zvrácené, když poprvé opustil zaběhnuté koleje a prvně byl pánem a ne hračkou v rukách ženy. Sklonil se, aby Moniku políbil, i když věděl, že lehké děvy se nelíbají. Ona ale jeho ústa přijala, snad doufala, že tenhle zmatený mladík bude konečně ten, kdo svůj slib splní a bude ji milovat.

                Ještě chvíli spolu leželi, když v nohách postele zavrzala podlaha pod tíhou něčích kroků. Monika, která měla lepší výhled, vykřikla, přitáhla si přikrývku pod bradu a prstem ukázala tam, kam se upíral její zrak. I Viktor se otočil. To, co spatřil, nečekal ani ve zlém snu. Katharina nad nimi stála, ale netvářila se tak, jak Viktor čekal. Místo blesků zloby jí z očí tekly slzy. Ukázala na Moniku.

                „Ty běž, nemůžeš za to,“ vzlykla, „Ale nepočítej s tím, že svůj slib splní. Je to lhář, také mi něco slíbil… a podvedl.“ Monika se neohlížela, a tak jak byla, vyběhla ke dveřím, které stále byly zamčené zevnitř. Nestarala se o to, jak se tajemná žena dostala dovnitř, ale jak by se sama co nejrychleji dostala pryč. Nesnášela hádky a tady to minimálně hádkou skončí.

                Ve chvíli, kdy v pokoji osaměli, spustila Katharina dlouhý monolog:

                „Přemýšlíš, že? Nedivím se. Sepp ti stihl říct hodně a až se ráno probere, bude litovat, že nemlčel.  Dokud je mluvení stříbrem, nebude mi sympatické. A vidíš, tebe jeho slova dohnala ke zradě. Jak to snášíš? Zaprodal jsi duši peklu, slíbils věrnost a porušil. A já, ač nechci, se v této podivné hře musím stát soudcem i katem. Víš, jak to bolí? Víš? Vždyť ani netušíš, jak jsem se sem dostala. Joseph ti dobře řekl, že nedostanu tam, kam mne nikdo nepozval, nepustil dovnitř… Jenomže já tu byla mnohokrát. Nevíš nic, nevíš, jak mučivá byla doba, než jsme se poznali a tys mne vytáhl z té bídy. Kde myslíš, že jsem brala peníze, ze kterých bych žila. Byla jsem ti vděčná, za lásku, kterou jsem myslela, že nikdy nepoznám, milovala jsem tě víc, než sebe.“ Viktor, neschopen pohybu jen těkal očima a sledoval ženu procházející po pokoji. Ona pokračovala: „Nejhorší je, když se mezi dva vkrade nedůvěra. Cítila jsem, že ses mi poslední dobou oddaloval, ale přičítala jsem to tvé únavě. Ano, držel jsi mě při životě svojí krví a já si nikdy nevzala tolik, aby ti to ublížilo. Nikdy jsi mi neuvěřil, že jsem skutečná a pro mě bylo nesnesitelné existovat s tím, že mě bereš jen jako představu, jako pomatení své mysli.

                Byls unavený, to bylo tak těžké říci ‚zítra nechoď‘? Ano, trápilo by mne to, stesk by mě ničil, ale ne tak, jako to, co nastalo. Když slibuješ, miluj tak, abys nikdy nepochyboval o splnění svých slibů. Ale jinak nemiluj, nebo neslibuj.“  Katharina si k Viktorovi přisedla na postel, něžně se na něho dívala a hladila ho po vlasech, pak se posunula ještě blíže k jeho hlavě, zaklonila ji, a než se paralyzován zmohl alespoň na vnitřní výkřik, prokousla mu svými ostrými zuby hrdlo. Ne, neměl na šíji románové dvě dírky po špičácích, jeho krk byl rozervaný jako po útoku divé šelmy.  Původně narůžovělé prostěradlo teď zdobilo množství temnorudých kapek a v místě, kam mrtvé tělo dopadlo hlavou, se za chvíli rozlila malá loužička zbytku Viktorovy krve.

 

Za pár hodin se šla bordelmamá přesvědčit, jestli Mimi nebájila, a když se nemohla dostat do pokoje, ze kterého se nikdo neozýval ani na bouchání a volání, dala poslat pro starého Rotta, zámečníka. Pohled, který se jim naskytnul, ale nebyl hezký. Mrtvola s potrhaným krkem, zkrvavené lože a železitý pach krve vyhnal z místnosti všechny živé, kteří tam po otevření stihli vstoupit. Když pak pan Frapps se svými zřízenci pokládali tělo do rakve, starý pohřebník jen smutně prohodil:

„Ať se stalo, co se stalo, doufám, že už jste se svou láskou, pane Schneider…“  

 

               „To znamená, že moje matka byla lehká děva?“

„Jo, ale Mimi tu nedělala dlouho. No majetek pana otce, že nikoho neměl tak přepsali na vás, to ale víte nejlíp sám. Mě jste hned přišel nějakej povědomej.“

Petr se ošil. Byl to konec příběhu, ale několik otázek stále zůstalo nezodpovězeno. Vytáhl tedy ze záňadří zápisník, z něhož vyndal pár novinových článků. Jejich titulky hlásaly ‚Další tragedie na pokoji dvanáct‘ a ‚prokletý pokoj nosí smůlu ženatým mužům‘ nebo ‚Dvanáctka konečně uzavřena, konec nevyjasněným vraždám.‘ Madam si vzala lístky do ruky a pokývala hlavou.

„Jistě, málem bych zapomněla. Od té doby se dvanáctka stala prokletou. Nikdo neví, jestli tam oknem lezl nějaký vrah, nebo tam opravdu řádil přízrak zhrzené ženy, ale čas od času tam v pokoji zamčeným zevnitř našli ženáče s roztrhaným krkem. Ale to by pamatovala spíš ještě moje máti. Já jsem, sotva jsem převzala podnik, dvanáctku nechala zavřít a od té doby mám svatý pokoj. Přecejenom kunčafti nerostou na stromech a se živností to vždycky na dost dlouho otřáslo. Jednou jsme tam dokonce na zrcadle našli krví napsáno něco jako ‚Nemilovat, neslibovat.‘, takže to opravdu vypadalo na nějakého mstitele… Ale to už je dávno pryč.“

                To byla voda na Petrův mlýn. Nadlouho se zadíval na fotku dívky u mostku v zámecké zahradě, a pak se zeptal:

                „Ten pokoj je tedy od té doby zavřený? Chtěl bych se tam podívat. Občas se mi daří některá prokletí lámat.“ Paní Sedlaczek se postavila a založila ruce na své monstrózní hrudi.

                „To nepřipadá v úvahu. Na tenhle dům už bylo mrtvol dost a dost.“ Petr sáhl do náprsní Kapsy a z peněženky vyndal další dvě bankovky.

                „Ani takhle ne?“ Bordelmamá zasvítily oči při pohledu na ty papírky, a ihned roztála jako sníh na slunci. Poodešla do koutku místnosti, kde z malého příručního trezoru vyndala klíček s nenápadnou, ručně vyřezávanou visačkou čísla dvanáct. Položila ho před Petra a druhou dlaní přikryla bankovky položené na desce stolku.

                „Ale za nic neručím. Jen mi řekněte, jak je možné že jste otcovo jměníčko zdědil vy, i přesto, že jste par…“

                „Nemanželský syn, jste chtěla říci že?“

                „Jistě.“ Lehce nervózně přitakala frau Sedlaczek.

                „Je to zvláštní, ale matka říkala, že na pokoji, kde zemřel Viktor Schneider se našel krátký dopis, který odkazoval veškerý jeho majetek jí, a jejímu nenarozenému dítěti. Přitom nikdo, ani on nemohl vědět, že ta noc nezůstala v tomto ohledu bez následků… Snad jen Katharina.“

                „Vy té povídačce věříte?“ ptala se Renata s trochou despektu v hlase.

                „Já? Já o tom nepochybuji.“

Frau Sedlaczek jen pokrčila rameny a společně vykročili do patra.

 

Pod Petrovýma nohama vrzaly schody a on si představoval chvíle z příběhu, který mu vyprávěla paní Sedlaczek. Příběhu, který pro všechny zúčastněné znamenal bolest, a nikdo se jí nedokázal vyhnout, ač mohl. Petr stejně tak, jako všichni lidé posuzoval události dávno minulé očima současnosti, spočívajícíma v relativním klidu a dostatku. Minul pokoje devět, deset a jedenáct, zastavil se před dvanáctkou. Srdce mu bušilo nedočkavostí ale také trochu strachem, ač se uklidňoval, že jinou, než tu dívku na fotografii nemiloval a žádnou další ani nezradil. V otvoru zámku zarachotil klíč, stejně obstarožní a těžký jako doba, ze které pocházel. Vrzla klika a před očima se mu otevřel zcela jiný pokoj, než jaké doposud znal. Povlečení postele zdobené černou krajkou, růžové ložní prádlo, i křiklavě červené tapety s velkým vzorem přesně vypovídaly o místě, na kterém se nacházel. Lampa z ulice ale pokoj neosvítila dokonale, tak otočil vypínačem a rozsvítil světlo u stropu, i když původně se staromilecky rozhlížel po nějaké petrolejce.

                Mladík si sedl na postel a čekal. Doufal, že se tu dotyčná zjeví, sotva zjistí, že se v pokoji zase něco děje. Jenomže jak? Kde jsou takové bytosti doma? Kam zalézají, pokud zrovna nevysávají životy mladým mužům, výměnou za trochu požitku? Zul boty a natáhl se… Co ji přivolat něčím, co má opravdu hodně ráda? Petr z kapsy vyndal malý zavírací nožík, a lehce se jím řízl do předloktí tam, kde mohl mít jeho otec jizvu od Katyiných zubů. Díval se na drobné krůpějky krve, bylo to tak uklidňující, že mu po chvilce spadla víčka a on upadl do lehkého spánku. Měl pocit, že sotva zavřel oči, když ho vzbudilo jemné zhoupnutí postele, jak si tam někdo sedl. Otevřel oči a viděl záplavu dlouhých světlých vlasů a něžná ramena, kterak se natřásají pláčem.  Jejich nositelka se pootočila, a on se mohl přesvědčit, že je stejně krásná jako na té fotografii. Smutek jí vryl do tváře melancholický přídech, díky jemuž vypadala ještě něžněji. Posadil se a rozhodl se ji oslovit.

                „Henri…“

Dívka přimhouřila oči a zachvěla se jí špička nosu. Bouře modrých blesků se ale nekonala.

                „To není možné,“ vzlykla. „Už je to tolik let. Co tu chceš? Zemřít jako… jako…“ nedořekla.

                „Ne. Nechci. Chci žít, ale jinak, než kdokoliv jiný. Chci žít jako někdo, kdo na tebe nebude koukat jako na nestvůru, Katharino. Tuhle fotku schraňuji od doby, co jsem ji nalezl a většinu života jsem strávil sněním a hledáním té, kterou zobrazuje.“

                „Blázne, neznáš mě.“

                „Přijde mi, že víc než sebe. Nevěděl jsem, jestli přinést květiny, ale myslím, že tohle ti udělá větší radost.“ Natáhl k ní ruku s již zasychajícím krvavým šrámem a konečně se dočkal alespoň malého úsměvu. Přijala ji, ale než se zakousla, zvedla hlavu.

                „Proč to děláš? Řekni. Vypadáš jako Viktor… Kdo jsi?“

                „Jeho syn Petr… Přišel jsem, abych splnil to, co on porušil. Miluji, a slibuji…“

 

 

---