Věčně nešťastná

Věčně nešťastná

            Řekněte, kdo by nebyl čas od času nešťastný, zklamaný, potrápený. Prostě to na člověka přijde, drží se ho špatná nálada, nic ho nebaví, je skleslý, bez síly odvrátit starosti stranou a sevřenou duši potěšit. Období, které vystřídá úsměvnou náladu a lehkost, se kterou řešíme běžné denní problémy je různě dlouhé. Někdo se otřepe ze dne na den, někomu to trvá týden, delší období už je na pováženou. Jestli někdo ztratil milovaného partnera, rodinu, nebo přišel o práci, přišel o majetek, jistě prožívá těžké chvíle. Zhoršení zdravotního stavu, úraz a omezení v uspokojení životních potřeb také dokáže srazit člověk na kolena. Ulehčit může, má-li se komu svěřit, poplakat na rameni kamarádovi, přítelkyni, sdělit své trable a cítit určitou účast a útěchu.

                Vyskytují se ale lidé, kteří jsou zoufale nešťastní úplně programově a nejen to, oni jsou nešťastní trvale. Své neštěstí si pěstují. Tady je nutno zpozornět. Nepotřebují pomoc, radu, řešení nebo účast. Potřebují se svěřit. Vy se stáváte vrbou. Pro ně je to psychická masáž. Vás to časem pohltí a do jejich stresové duševní úrovně se dostanete také. Budete plakat a rvát si vlasy s nimi. Pocit spokojenosti je způsob a součást životního stylu. Když si někdo přeje být šťastný, lze mu pomoci. Pokud nechce, není řešení. Nejhorší je, že takové uplakané a ufňukané stvoření z vás postupně vysává energii a začnete mít pocit, že život opravdu nestojí za nic a schoulíte se do sebe také.

             Něco podobného se stalo mé tchýni, u které jsme s manželkou bydleli. Začala za ní chodit jednou, dvakrát týdně její známá, paní Vacková, která navštěvovala v témže domě svoji nemocnou matku. Už jenom pohled na její utrápený obličej s rozmazanými očními stíny působil soustrastně, pokleslá ramena, ohnutá záda, těžký krok a podepřená hlava u stolu. Hromádka lidského neštěstí. Tchýně jí vždy uvařila turka, silnějšího, jak sama žádala a posadila se vedle ní. Prý se musí vzpamatovat z toho sekýrování od její matky. Dělá pro ni, na co si bába vzpomene, ale nic jí není dobré. Tchýně stále poslouchala její stýskání, trable, litovala ji, nabízela jí pomoc, ale nakonec stejně všechny snahy nepomáhaly.

               „Dyk já jí ostříhám vlasy, nehty u rukou i u nohou,“ žalujícím hlasem povídala, „a co myslíte? U pravýho ucha jsem to nechala delší a střihla jsem jí do malíčku. Při tom já jsem tak opatrná, a ještě dostanu vynadáno. Za dobrotu. Co já všechno musím vyslechnout, to nemáte tušení.“

               „No jó,“ přitakala účastně tchýně, „to víte, už je přece jen stará, a ještě má chudák zádovou protézu.“

                „Bederní pás,“ opravila ji Vacková, „to je taky práce. Než já ji z toho dostanu, a potom jí to navlíknout. To je hekání, a jak dokáže být u toho sprostá.“

                      „Já se nedivím,“ povídala tchýně, „musí to pro ni bejt těžký. Já bych to nevydržela. Tuhle jsem ji s tím taky pomáhala, aby se mohla umejt. Dalo to práci. Člověk musí bejt trpělivej.“

                   „Trpělivej, trpělivej,“ ozvala se nedůtklivě, „ale když já přijdu domů, mám to samý. Ten můj umělec sedí zhroucenej u stolu a tiše heká, neodpoví, nejradši bych mu jednu střihla. Má uměleckej útlum.“ „Von už si na mě vůbec ani nesáhne. Já vám nevím, že mám doma mužskýho. Přitom maluje furt samý nahotiny,“ sdělovala s despektem svoje trápení s hlavou sklopenou málem až u kolen.

                            Její kaskáda stížností nepřestávala. Kolikrát jsem se divil, jak to může tchýně vydržet poslouchat. Kde bere tolik trpělivosti a shovívavosti a soucitu. Někdy jsem pozoroval, že dokáží brečet obě najednou. Vacková byla pod vlivem své pedantské, nemohoucí mámy a současně nespokojená chováním manžela. Neměla potřebnou záštitu, sama nápor ubližujících pocitů neuměla nijak řešit, až si ze způsob vnímání sama sebe vytvořila svůj osobní projev. Pocit nepodařeného života, způsobující ji jen nešťastné zážitky přenášela na druhé, aniž si byla vědoma, co tím způsobuje. Byla spokojená, když svým projevem dokáže nebýt sama nešťastná, ale že podobné pocity má i její okolí.

                 „Jak to mám udělat,“ lítostivě snášela další problémy, „co dřív, starat se o mrzutou mámu, nebo o manžela, z kterého se stal bezohledný podivín?“

                „Je toho na vás moc,“ litovala ji tchýně, „snad by měl taky pomoct manžel. Já vím, teď nemůže, když se léčí. Třeba by mu to pomohlo, kdyby měl nějakou starost.“

                  „Jéžišmarjá, tak to né,“ rozhodně namítla Vacková, „mámu by vzal infarkt jen ho zahlédnout. Vždyť nám nebyla ani na svatbě. Ty dva by se sežraly. A potom, já nevím, co by s ní vůbec mohl dělat, von mi nedokáže ani umejt záda.“

                      „To jsme na tom stejně,“ soucitně řekla tchýně, „mně už záda taky nikdo neumeje.“

                 „Jsme chudáci,“ hned připojila Vacková, „ žádný zastání ani pomoc nemáme.“

                  Obě si utíraly oči a pokyvovaly hlavou.

                   Někdy přicházela, i když tchýně nebyla doma. Náhradou jí byla manželka. Byly si věkově blízko a některé její stesky se podobaly problémům, které provázely i naše manželství. Příkladně problém, jestli doma s něčím pomáhám, byl ovšem natolik obecný, že se něco podobného dá říci skoro o každém manželství. V tom nešlo o nebezpečné šíření jejího vlivu. Ona však k tomu nalepovala další negativní vlastnosti, ještě ke všemu horlivě zveličené a tím naleptávala způsob našeho soužití. Co šlo lehce přehlédnout, dokázala natolik znásobit a zesílit, že po kapkách nalévala nespokojenost i do manželky.

                  „On když se doma svlíkne, tak to leží po celým bytě,“ tvrdila s rozhořčeným důrazem a významně pohodila hlavou směrem ke mně.

                   „Ale jó, vždyť Mirek to po sobě taky neuklidí. Viď Mirečku!“

                 Co jsem měl na takové narážky říct. Raději jsem kývnul. Nebylo to rozumné, protože Vacková toho hned využila a hned si přisadila.

               „Třeba takový ponožky,“ uváděla další nedostatek, „von v nich dokáže chodit třeba tejden. Kdybych mu je neschovala do prádla, tak by v nich snad chodil do Vánoc.“

                  Pokračovala svými bolestmi tak vehementně, že jsem chvílemi myslel, že nemluví o svém manželovi, výtvarném redaktorovi a malíři, ale o mně. Když s ní někdy manželka nesouhlasila, nedala se odbýt a radila jí, aby nebyla hloupá. Její filozofie byla nezvratná, chlapi jsou všichni stejný.

                 „Vyluxuje někdy ten váš?“ vytáhla s dalším výpadem.

                   Ale jó,“ zastala se mě manželka, „Mirek luxuje, ale musím mu to připomenout. Samo od sebe by ho to nenapadlo.“

                 „No vidíte! Ten můj kumštýř neví ani kde se to zapíná. Dyk von ani neví kde je ten lux uloženej! O hadr nezavadí. Kdepak aby vytřel. Jedině ty jeho smradlavý štětečky. To jó! Ty pere, až se z něj kouří, mazal umazanej.

             Nejhorší bylo, když jsem byl doma sám. Úplná pohroma. Já její nářky a bolístky neposlouchal. Když jí nikdo kafe nenabídl, dokázala si turka uvařit sama. Znala, kam má sáhnout pro hrnek, kafe a cukr a jak si to zařídit. Sedla ke stolu a tiše vzlykala do kapesníku. Věděl jsem, že jakmile se zeptám, co jí je, spustí svou lavinu bolestí a stíny se budou roztékat po tváři. Četl jsem si skripta a připravoval ke zkoušce z technologie.

               „Máte asi moc práce,“ zkoušela mezi vzlyky nesměle navázat kontakt.

              „Hm,“ zkrátil jsem odpověď na minimum, abych nedal příležitost k rozvinutí debaty.

                „Já už se z toho snad nikdy nedostanu,“ po chvíli pokračovala neurčitě v domnění, že se zeptám z čeho.

                  Já se nezeptal a klidně pokračoval ve čtení skript.

                  „Chtěla jsem říct, že už se toho snad nikdy nezbavím,“ pokračovala v pokusu dostat mě k hovoru.

               Jen jsem uznale pokýval hlavou, ale vůbec jsem nevnímal, co říkala. Její zkormoucený hlas jsem slyšel, odpovědět bych nemohl. Nevěděl jsem totiž, co říkala. Z té bubliny mě vytrhlo její zakvílení:

               „Neměl byste nějaký prášek na hlavu? Trne mi v hlavě, že mi snad pukne. V čele mám kladiva!“

                    To už jsem nemohl ignorovat. Je to trpící člověk a žádá pomoc. Zvedl jsem se, odložil skripta, a v šuplíku našel Algenu. Podal jsem jí celé platíčko a natočil vodu do sklenice. Byl jsem její.

                      „Víte, já už někdy skoro ani nevidím, jen tak rozmazaně. Mám pocit, že se dusím a nemůžu pořádně polknout.“

                   „To přejde,“ řekl jsem žoviálně, „všeho do času, dobrého i zlého.“

                      „Jenže mě toho trápí víc,“ hned rozhojnila své potíže, „mám někdy takovej tlak v hrudníku a třesavku, jako když mám zimnici. Je to hroznej pocit. Jako teď, trnou mi konečky prstů, vidíte to?“

                       Dostala mě kam chtěla. Když se rozpovídala o nechutenství a zácpě, rozjela své trápení naplno. Musel jsem potvrdit, že se jí skutečně třesou rty a má zpocené čelo. Nebylo úniku. Vyvolala mi pocit hladu i přesycení najednou. Začal jsem se potit a škubala mě kůže kolem uší. Pokusil jsem se z toho hypnotizování vymanit. Nabídl jsem se, že jí uvařím kafe. Překvapením zvedla hlavu a tvář dostala udivený výraz. Kafe jsem ji ještě nikdy nevařil. Připravil jsem turka a místo cukru jsem ho osolil. Myslel jsem, že ji tím odradím a odejde. Kdepak, vypila ho bez mrknutí oka a bez námitek. Vůbec nedala znát, že pije slanou břečku. Byla tak zabraná do líčení situace, kdy musela volat sanitku a nechat zhrouceného manžela odvézt do Bohnic.

               „Je to blázen,“ upřeně se dívala na mě. „to má z toho malování. Kdybyste to viděl. Když jsem byla mladší a štíhlejší, musela jsem mu sedět jako model. To byly obrázky hezký, ale teď! Já se svlíknu, ale von namaluje nějakou mazanici, že nepoznáte ani kde to má nohy.“

                „To je abstraktní styl paní Vacková,“ snažil jsem se ji vysvětlit moderní způsob malování portrétů.

                  „Abstraktní to možná je,“ ohradila se, „ale co já, já nejsem žádná abstrakce, já jsem živá, a ještě chci něco mít ze života.“

                  Její rozhorlení přerušila tchýně, která přišla z práce. Řekla Vackové, že má hned jít k matce, že jí něco potřebuje říct. Vzkaz ji přece jen zastavil v jejích litániích a odešli spolu za její matkou. Udělal jsem si velkého turka a nalil panáka vodky, abych se vzpamatoval.

                Návštěvy Vackové neustávaly. Tchýně u stolu plakala s ní, utěšovala a povzbuzovala. Tím to bylo horší, začala vyhrožovat, že si snad něco udělá. Stěžovala si, že manžel je v Bohnicích. Kdyby zůstal doma, snad by ji utrápil.

               „Představte si,“ povídala s významným mrkáním, „já mu dám jídlo na stůl, a co myslíte, že udělal? Pomaloval brambory na červenohnědo a tvrdil, že jsem je připálila. Odstrčil talíř a odešel do jeho hospody. Nezbláznila byste se z toho?“ „Na podprsenkách mi namaloval uprostřed červené tečky a značku stop dej přednost! To jsem se dočkala, po tolika létech! Snad ho tam dají trochu dohromady, umělce jednoho.“

                Vysvobození přišlo po úmrtí její matky, o kterou se starala. Důvod návštěv zanikl. Přestala  k nám chodit. Někdy nám její stesky chyběly. Tchýně později obdržela parte. Její kamarádka tragicky zemřela. Od její sestry se dozvěděla, že skončila s hlavou v troubě plynového sporáku. Ovdovělý manžel měl v Bohnicích svoji první malířskou výstavu. Velmi úspěšnou.