Archiv

Sjíždíš po eskalátoru do přízemí. 

Doufáš, že tam najdeš svoji zlomenou páteř, možná i poutníka, co tě obral o poslední zbytek lidství. 

Po chvilce bloudění najdeš bublifuk, který jsi ztratil jako malý. 

V té chvíli si vzpomeneš, že už jsi měl být dávno někde jinde.

Zamíříš k východu a popadne tě muž v masce. 

Ve snaze utéct mu ji strhneš. 

Když spatříš jeho tvář, vykoktáš: „A-a-dame?! Na tebe jsem úplně zapomněl.“ 

„Opravdu? Spíš jsi mě vytěsnil.“

Sedíš na židli v kuchyni, liješ do sebe už třetí hrnek kakaa.

Vzpomínáš, jaký jsi vedl život a zjišťuješ, že z minulosti zbyla rozkradená kostra.

Plácneš si na hlavu studený obklad a vydáváš se vstříc gauči, utopit vlastní vyčpělost v jednom z nabízených sitkomů.

Po pěti minutách usínáš spánkem vyčerpaných.

Ve snu tě provází malý chlapec rozsáhlým archivem nazvaným: Čím vším chci být, až vyrostu.

„A když nebudeš ničím z toho, co tu máš?“ ptáš se, ne škodolibě, upřímně tě zajímá jeho odpověď.

„Tak se nic neděje,“ zazubí se chlapec, „prostě budu něčím tak skvělým, že si to teď ani neumím představit.“

Zajímavá teorie, pomyslíš si.

Kráčíš po chodníku obklopen davem mačkajících, upocených človíčků, ve stínu vysokých betonových kostek tvořících koryto.

Přijdeš si jako malá figurka uvězněná v betonové verzi Legolandu.

Srdce ti začíná bušit jako sprinter předbíhající protivníka, ústa marně hledají kyslík, kácíš se k zemi.

Dav tě přijímá do svých útrob.