Balada o žralokovi

Na sluncem pozlacené pláži
trpytí se zrnka písku;
pod tíhou zlatavých paprsků
lekníny jsou tam na stráži.

Sucho, dusno k zemdlení,
padne i pluk v brnění.
Lámou se, klesají do moře,
jež nepění.

Klidná je voda, ztichlá, teplá,
příhodná pro krev, jež brzičko tekla.
Živé jest moře,
děs v něm běsní,
kdo již je nahoře,
po něm se teskní.

Robě lidské pluje pískem,
nevědíc o žraloku slizském,
jenž v hlubinné té rakvi čeká,
maje palčivý hlad jako vlk a...
Tak rád se vzteká,
způsobí jek a
tohle je jeho Mekka.

Tam, kde zrnka písku třpytila se jako ryzí zlato,
se smrtí to bylo spjato;
slunce skrápělo svou zem
zlatým jasem.

Jako kovboj roztočeným lasem
ryba kdesi v dálce mrskla ocasem.
Děcko do vody vchází
jen pár minut života mu schází.

Moře, temné jak tma v kobce,
tiché jak umrlec v hrobce,
nikdy již nebude jako prve;
záhy zřet je jen moře krve!

Lidé ve vodě chladí si své rudé líce,
ničehož netušíce! Nevědíce
že brzy zapracují jejich plíce.
A co více -
zachránit se, toť nulová šance;
neodvratně nastane žraločí seance!

Klidná je voda, tichá, teplá,
příhodná pro krev, jež brzičko tekla.
Živé jest moře,
děs v něm běsní,
kdo již je nahoře,
po něm se teskní.

Lijí do sebe svěží drinky,
na hladině není vlnky.
Ve vodě chladí si růžové líce,
brzy zapracují jejich plíce!

Tento žralok lidojed
z hloubi moře vybafne;
každý lidský život
v tu ránu vyhasne.

Co může být horšího,
nežli žralok v moři?
Snad jen tajuplná bílá paní
na Okoři.

Či snad ježibaba
nebo vodník z jezera?
Z jejich zjevení
i vlk se podělá.

Co může být horšího
než řezáky žraloka,
jenž se mořskými hlubinami
hrůzostrašně potlouká?

Je to žralok lidojed,
s nikým nevykouří dýmku míru,
s nikým nevykouří kamulet
zuby v těle vydolují díru.

I když oháníš se jako dravec
Byť jsi třeba dobrý plavec -
neunikneš čelistem žraloka,
jenž tě zhltne, krve tvé se nalokav.

Dívka; robě malé v moři
nohama se v písek boří.
Postupuje stále od břehu,
nikdo není ve střehu.

Náhle se hladina přizvedla,
krvežíznivá bytost vyhlédla.
Ve vodě se udělala kola,
žralok s tlamou velikostí vola
vykoukl jen zpola;
A kdo kouká, zří -
že u mola
se jeho vodní obraz odráží!

Na písečné pláži
zrnka štěrku blyštěla se.
Moře zlatem protknuté
příznově tonulo v jase.

Leč ve vlnkách se mihne
velká ryba; kůže splihne,
vlasy se zježí při té vizi,
klid duše jako mávnutím (šlehnutím) proutku zmizí.

Hladina se náhle zvedla!
Jen tvář dívky jasně zbledla!
Je jen hrstka těch, jež neznejistí
žraločí čelisti!

Jen hrstka jest těch, jimž nic neudělá
tahle oslizlá potvora!
Jen hrstka těch, jež neobelstí
žralok svým "poselstvím".

Velká huba s tak nabroušenou čelistí
nic dobrého nevěstí.
Leč na každé stezce je rozcestí.
Jedna jest úprk, druhá neštěstí.

Obří hlava vyhlédla:
Velká lebka žraločí
vodami se plahočí;
rozevřené čelisti,
srdce úděsem se rozskočí.

Na svitem planoucí mořské pláži
zrna štěrku zlátla slunkem;
oslnilo hafo tváří
a v té záři,
jež pozornost sráží,
jako je srážen kovboj rvavým mustangem,
pozvolna utichá
vše, krajem se nese ponurá
předtucha -
předzvěst konce, jenž z moře vyvěrá!

Na svitem planoucí mořské pláži
zrna štěrku zlátla slunkem;
oslnilo hafo tváří
a v té záři,
v níž pozornost se sráží
jako kovboj mustangem,
pozvolna utichá
vše, krajem se nese ponurá
předtucha -
předzvěst konce, jenž z moře vyvěrá!

Každý, kdo, zahloubán v knihu,
chytil i nějakou tu pihu,
dotyku slunce ctil něhu.
Ač netuše, že brzy k záchraně-
jediné obraně-
zbyde dát se do běhu.

Voda dosud průzračná,
obloha jest bezmračná.
Obloha je bez oblaku
tonout budou v rudém láku.

Klidná je voda, tichá, teplá,
příhodná pro krev, jež brzičko tekla.
Živé jest moře,
děs v něm běsní,
kdo již je nahoře,
po něm se teskní.

Na sluncem pozlacené pláži
lidí byl celý lán;
brzy do klidných obličejů
děs měl být vytesán.

Lidští tvorové, pohlceni pískem,
nevědouce o žraloku slizském,
jenž v hlubinném tom moři čeká,
až skončí jejich pozemská štreka-
pijí koktejly a baví se.

V podstatě se v této baladě vůbec nic nestalo, což je dáno tím, že je teprve v plenkách. Dál totiž absolutně nejsem schopná vymyslet další průběh básně.