HELOU, STARÝ BRACHU! (1)

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (1)

 

Začnu tenhle další lurďácký seriál čímsi jako pohádkou.

Kdo zná obdobně dávné příběhy, ocení.

 

1/

Nejdříve fejsbukový vzkaz jisté bratislavské kunsthistoričky Zuzany, z její poprázdninové cesty vysokohorskou Korsikou.

Zatímco já jsem šlapal nějakou zdejší okresku.

SO 14:16

Jedna Lurda z Korsiky pro Vás, pane Lojkásku, ze starobylého města Corte.

 

2/

Další vzkaz mi přišel z Plzně, odkud je to do Stráže u Tachova, a mám dojem, že i do těch Moravských Budějovic, nejblíž:

Datum: 9. 9. 2019 8:21:49

Předmět: Re: Helou, starý brachu!, píšu větu – která není moje, nýbrž Skácelova,

To až se v září stmívá,

už bez sametu,drsně, naholo,

po poli chodí smuténka

a zpívá...

 

3/

Třetí související vzkaz mi došel z Kroměříže, od paní se jménem až pohádkovým, neboť Mlada.

Její zásilka byla nejobjemnější.

> Datum: 09.09.2019 12:49

> Předmět: Foto

>

Posílám 2fotky, jedna je ofocená pohlednice Rataj u Kroměříže a druhá je vyfocená obrazovka televize, ale bohužel jsem úplně nezaznamenala název obce, je to nějaká Polom v Ostravskoopavské diecézi. No asi vám to moc nepomůže, ale dlouho jsem na nic závažnějšího nenarazila. Předpokládám, že jezuity v Praze na Karlově znáte, tam je též P.M.Lurdská.

Přeji hezký nadcházející podzim. Mlada

 

A nyní se vás zeptám, jak bývává často tázáváno v pohádkách:

Kterou z těchto 3 možností byste si vyvolili za svou příští posmrtnou dědičku?

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (2)

 

Od rána se chystám, že sepíšu tuhle další, tak typicky zdejší, vyprávěnku, která se začala aktivním zájmem jedné plzeňské památkářky, který nakonec, po pouhých pár hodinách, vedl k výsledku – takže konečně teď za půlkou odpoledne mám k dispozici vyhlíženou historku.

Byť naprostá většina mne okolních prožene radši motorku.

Byť jenom po dvorku.

V horku.

Čorku.

 

Datum: 9. 9. 2019 14:18:46

Předmět: RE: Kaplička, Stráž u Tachova

Dobrý den,

obdrželi jsme k vyřízení Váš dotaz ohledně kaple P. Marie Lurdské v obci Stráž, okres Tachov.

Tato kaplička není vedena v Ústředním seznamu kulturních památek.

V náší kartotéce evidujeme pouze fotografii stavby a pohled do interiéru z roku 2013, kde t.č. se nacházela pouze socha P. Marie Lurdské (uváděná i v publikaci Z. Procházky) v tradičním ikonografickém pojetí: v grotě stojící světice v dlouhém bílém šatu přepásaném modrou stuhou, v bílém plášti kryjící hlavu, ruce sepjaté před tělem, s růžencem přes pravici, nárty nohou zdobeny růžemi.

Socha sv. Bernadety se v kapličce nenacházela a ani o ní nemáme žádné informace.

Proto bychom Vám doporučili se obrátit ve věci přímo na vlastníka objektu.

S pozdravem.

Mgr. Michaela Nováčková

vedoucí referátu evidence movitých památek; památkářka

 

Kdoví, kdo je vlastníkem, a i takovou správní maličkost zjišťoval bych zřejmě velmi dlouho, když například faráři z Boru u Tachova, do jejichž farnosti nedaleká Stráž přináleží, se mi na moje opakovaná naléhání neozvali, zřejmě proto, že si někde zjistili, že nejsem biřmován.

A taky že se zpovídávám leda tak psaním.

 

Takže jsem oslovil prostřednictvím nehmotně elektronické podatelny obecní úřad městyse Stráž u Tachova, a zde jsem narazil na zvídavou paní Timurovou.

Kterou je ale kvůli příslušnému zamezujícímu zákonu možno psát jen pouze jako nějakou Lenku T.

Ale vy ostatní si snad pamatujete na knihu Arkadije Gajdara s názvem TIMUR A JEHO PARTA?

Timur tedy.

Sovětský pionýr.

Mrk!

 

Datum: 10. 9. 2019 8:13:55

Předmět: RE: Dobrý den, paní Timurová, prosím vás:

Dobrý den pane Lojkásku,

v příloze Vám zasílám foto sv. Bernardety (snad to je opravdu ona) , která je skutečně v kapli Panny Marie Lurdské ve Stráži a zajistit klíče od kaple pro pana Procházku není problém, často jsme v kontaktu a jak je zřejmé, tak v plzeňské krajské expozituře mají asi trošku chaos J.

Se srdečným pozdravem

Lenka Timurová

Městys Stráž

 

V dalších hodinách potom až za poledne paní Lenka T. zřejmě odbíhávala mými pokyny i svou zvědavostí pobízena z pohodlí kanceláře úřadu ke kapličce na návsi směrem k nádraží, uvnitř pokaždé cosi zmáčkla a vzápětí odeslala na mou adresu až sem tady do ánusu toho českého těšína Zdešína.

Kde jsem zase já porovnával došlé, vyřezával z některých zásilek detaily, abych nakonec vše takto získané odeslal na adresu paní plzeňské památkářky paní magistry N.

 

Datum: 10. 9. 2019 14:00:42

Předmět: Re: Kaplička, Stráž u Tachova

Pane Lojkásku,

podle Vámi přiložené fotografie se nejedná o sochu sv. Bernadety, ta je vyobrazována jako klečící světice ve světském oděvu: v jednoduchých šatech se zástěrou do pasu, na hrudi křížem převázaný "kostkovaný" šál a na hlavě dlouhá světlá rouška.

Ve středu jeskyně je socha P. Marie Lurdské s modrou stuhou a vpravo na válcovém sloupku nově umístěná soška Immaculaty neboli Neposkvrněného početí.

Tato světice je rovněž tradičně ztvárněná: stojící na zeměkouli ovinuté hadem (symbol dědičného hříchu), kterého přišlapuje pravým chodidlem patrné z fotografie (může mít i pod nohama ještě srpek měsíce). Oděna do růžového (správně by měla být zvolena červená barva) šatu a modrého pláště a ruce nejsou zcela z fotografie patrné, ale dle postavení opět sepjaté před tělem.

Materiál bohužel nelze určit, může se jednat i o sádru, která bývá u mladších soch v kapličkách často využívaná.

Hezký den

Mgr. Michaela Nováčková

vedoucí referátu evidence movitých památek; památkářka

 

Výsledkem pouhé sotva půldenního zaujetí jen pouhých 3 lidí je to, že byl zcela eliminován údaj o soše stojící svaté Bernadety, který mi před pár dny v rámci seznamu jím zpracovaného zaslal doktor K., kurátor plzeňského C/církevního muzea.

Snad to vidíš, starý brachu, kolik se tady v této genocidně zemi propíše písmenek zbytečně, celé vesmíry, kolik je to myriád molekul, z nichž jsou sestaveny eóny všechněch těch liter, které potom, nekorigovány, zaplňují, a vlastně navždy, stránky i těch nejnovějších knih.

Děkuji tedy oběma dámám, N. i T., za dnešní spolupráci, poněvadž kamsi ku Tachovu, navíc přes Plzeň, už nikdy osobními vlaky nebudu muset déle nežli 16 hodin v kuse jet.

Dnešní regionální osobáky taktující po těchže dávných Jeho Milosti císařských drahách opravdu nejsou žádný aspoň takový ten Jančurův superdžet.

A je-li ti, příští hlíno, líno, vstup si 35 káčé ve stříbrné pendolíno!

 

Taky už asi jeho dveřmi nevejdu.

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (3)

 

Datum: 11. 9. 2019 8:39:28

Předmět: RE: Re: Dobrý den, pane doktore Krčmáři, prosím vás:

Dobrý den, pane Lojkásku,

jak budu mít chvilku, tak tam skočím a nafotím.

Tak zatím . . .

L.T.

 

Jsou lidé, ale jenom někteří, kteří se nikdy nezajímali, ale jsou-li náhle osloveni, jako třeba ten biblický Ananiáš, nejdříve se takové vyvolenosti leknou – ale potom už v novém kódu klapou zcela samozřejmě jako nějaké nové hodinky.

Podobně zdánlivě zcela běžná úřednice obecního úřadu ve Stráži mnou včera průběžně instruována, odbíhala z kanceláře k nedaleké kapličce, a já potom její výsledky rozposílal odborníkům, kteří by si měli vydělávat na chleba i znalostmi ikonografie.

Dotyčnou tohle dobrodružství včera jen pouze bavilo, dneska si už je vědoma, že se stala čímsi jako postavou děje jakési detektivky.

Naprosto veliký zbytek populace se proto vždycky vyskytuje mimo příběhy.

A to takové, které stojí za to obšírněji vyprávět.

 

Datum: 10. 9. 2019 15:48:11

Předmět: Re: Dobrý den, pane faráři Krčmáři, prosím vás:

Dobrý den,

když jsem uvedl ve svém seznamu u Stráže B? (s otazníkem), tak jsem netušil, co to vyvolá. Takže vám posílám foto, lepší nemám, důležité pro mě bylo zachycení PML. Přidávám i sken z mé publikace: Krčmář, Luděk, 2015: Poutní místa a místa zvláštní zbožnosti na Tachovsku. AgAkcent. Klatovy. Mě to připadá, že tam někdo dal sochu aby to jako Bernadeta vypadalo (v lepším případě), nebo prostě že je to něco asi náboženského, ta socha, tak to šoupnem do kaple, stejně nám to tu překáží (v horším případě).

S pozdravem

50. Krčmář

 

Zmíněné fotografie tentokrát nezveřejňuji, případným průběžným mým posthumním čtenářům jsou známy již z minulých zápisků.

Původně ohlášená socha stojící svaté Bernadety nám mezitím kdesi zmizela, pro ostatní by takový výsledek znamenal už dávno vyhlížený konec, zatímco já se se stejnou umanutostí vyptávám dál.

Stíhá-li jedna nejistota jinou, není důstojné se vytrácet.bu

Přičemž platí, že cosi již jednou odmítnuté se ještě může navrátít – vizte novozákonní alegorii o kameni úhelném.

 

Datum: 11. 9. 2019 9:19:48

Předmět: RE: Dobrý den, pane doktore Krčmáři, prosím vás:

Dobrý den,

Jsem jen magistr a na faráře jsem se učil, ale vysvětit nenechal. Na mé foto je tatáž socha, co je posléze na sloupku na foto od památkářů. Osobně si ale myslím, že to není ani Immaculata, ani PM Fatimská. Ovšem co to je netuším.

S pozdravem

L. Krčmář

Takže aby se určilo, či jen nastřádaly podklady k takovémuto určení, poprosil jsem paní jindy zcela běžnou úřednici obecního úřadu ve Stráži u Tachova i o dnešní odbíhání, byť středy jsou na úřadech zavedeny jako úřední den.

Takže snad o polední přestávce, ze zákona dlouhé pouhých 30 minut, šupity dupity jedním směrem, cvaky, cvaky, cvak, zamyky zamk, kliky klik, šupito presto do kanceláře zase nazpátek.

Detektivky, jak známo, mívají různá dílčí žánrová pravidla.

 

Datum: 11. 9. 2019 10:38:06

Předmět: RE: Začíná to být ještě zajímavější, milá paní Timurová:

No vida, ani učení si neví rady, co to tady ve Stráži máme L. Jen co se dostanu ke klíčům, tak udělám ta detailní fota.

L.T.

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (4)

 

Datum: 11. 9. 2019 16:54:04

Předmět: RE: Začíná to být ještě zajímavější, milá paní Timurová:

Tak ještě jednou dobrý den pane Xxxxxxxx,

v příloze jsou slíbené fotky a doufám,že z nich bude patrno vše, co je potřeba. Jo a jinak ta grota v pozadí PML je opravdu pravá stromová kůra (šáhla jsem si J).

Přeji hezký zbytek dne

L. Timurová

 

Začal jsem tedy příjemně a vesele, gifem, který jsem udělal ze včerejších fotek paní obecní úřednice Timurové – po němž bude následovat, že den se mi už jenom potáhne v prostředí samých cizích výmluv a nechutí.

K těm fotkám paní obecní úřednice Timurové mám dodatek jediný: kdosi cítí intutitivně světlo hned, napoprvé – zatímco jiného to nenaučí žádná estetika, natožpak související dovednostní zkušenost, či dokonce zkušenosti.

 

Datum: 11. 9. 2019 10:52:52

Předmět: RE: Dobré ráno, vám všem na příjmu podání na adrese moravskobudějovické radnice,

Dobrý den,

bohužel k sošce svaté Bernardety k dispozici žádné informace nemám. Soška není evidována v Ústředního seznamu kulturních památek. Zkuste zkontaktovat, jak zmiňujete, pana kronikáře Janouška (xxxxxxxxxxx@xxxxx.xxx) či pana Jičínského z pobočky Státního okresního archivu v Třebíči zde v Moravských Budějovicích (xxxxxxxx@xxx.xx). Pro úplnost zasílám ještě kontakt na pana Beránka vedoucího pobočky Muzea Vysočiny Třebíč v Moravských Budějovicích (x.xxxxxxx@xxxxxxxx.xx).

Je mi líto, že Vám nemohu poskytnout více informací.

Hezký den.

S pozdravem

Lenka Dohnalová

památková péče

Odbor výstavby a územního plánování

Městský úřad Moravské Budějovice

 

V tomto jiném úřednickém případě se nejedná o dílčí nedostatek čehosi, nýbrž o naprostou absenci: zájmu, invence, znalostí, kompetentnosti, tedy o pouhé cosi jako toho sendvič, standardní zdejší obložený byrokratický chlebíček.

Nabídnutému panu Janouškovi, moravskobudějovickému kronikáři a současně redaktorovi místního Zpravodaje, jsem napsal už před týdnem – opáčil mi, že na téma neví nic.

Takže jsem oslovil pány Jičínského a Beránka, jak jsem pořídil na jejich adresách, oddemonstruji ihned vzápětí.

 

Datum: 11. 9. 2019 14:02:49

Předmět: Re: Dobrý den, pane Beránku a Jičínský, odkázala mě na vás

Vážený pane Xxxxxxxx,

bohužel v inventáři z 50. let, který je primárním dochovaným pramenem o soškách toho příliš není, ale přece jen bych něco měl. Dovolím si tvrdit, že soška zřejmě pochází ze sbírky starohraběte Christiana Salma z Budkova. Ač tak není předmět označen, nachází se v inventáři mezi jinými předměty stejného charakteru, které tak jsou označené.

Christian Salm byl mezi válkami okresní konzervátor a vášnivý sběratel především umění (lidové i profesionální). Bohužel se budkovský inventář, pokud existoval, nezachoval se. O jeho sběratelství ://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/123992/SpisyFF_382-2009-1_58.pdf?sequence=1

S pozdravem

---

PhDr. Petr Beránek

vedoucí pobočky MVT

Muzeum řemesel Moravské Budějovice

 

Hned jsem si vygugloval stručný životopis pana starohraběte Salma, ovšemže, jednalo se o moravského Němce, který se po roce 1945, jako předtím svobodník Wehrmachtu, do ČSR již nikdy nevrátil. Zemřel jako vystudovaný a respektovaný kunsthistorik v roce 1973 v Mnichově. O zdejší majetek, pro mne důležité sbírky, zřejmě přišel podle nejméně jednoho z Benešových dekretů.

Na jejichž základě se leda tak kradlo, a zejména veřejná paměť takto pobolševicku zmizela.

Kdyby země byla zítra znovu okupována, jak již hlupy je, víceméně žádný z našinců soustředěn mezi regály supermarketu by si takové změny zajisté nevšimnul.

 

Datum: 12. 9. 2019 8:26:26

Předmět: Re: Pane doktore Beránku, děkuji za zprávu:

Vážený pane Xxxxxxxx,

v červnu 1945 byly sbírky na zámku v Budkově zajištěné a později je přejala Národní kulturní komise (NKK) jako veškerý konfiskovaný majetek šlechty. Několik let pak NKK "rozdělovala" tento majetek mezi památkový ústav, muzea a školy, proto došlo až tak k pozdnímu převzetí. K vyvlastnění příliš dokumentů obecně není. Šlo o tak rozsáhlý majetek, že to nebylo tehdy v silách NKK. Protokoly o převzetí jsou torzovité a hlavně se v nich objevují pouze čísla, případě velmi vágní popisy, takže až na výjimky moc nepomůžou.

S pozdravem

Petr Beránek

 

Když si tak čtu v těch e-mailech z Moravských Budějovic a porovnávám je třeba s podobou detailu sošky, která nemůže být mladší nežli z května roku 1945, už jenom vypracování té ozdoby šatů na lemu pod krkem, které je, mimochodem, zcela mimo realitu chvíle lurdského zázraku v roce 1858, neboť děvče Bernadeta bylo málem ještě více nežli chudobné a takový zdobný přepych by si naprosto nemohlo dovolit – když tedy odhlédnu od dnešních a shlížím práci kohosi dávno minulého, málem pochybuji, že se jedná jen tak o dílko kteréhosi neškoleného, intutivně řezbajícího, byť někomu, jak už jsem napsal v úvodu, je zcela přirozeně intuitivně dáno cítit světlo, a jinému, zaboha, ne.

Pokud se tedy jednalo o práci kteréhosi místního řemeslníka, byl tak zručný, že musel být žádaný. A tedy že vyřezbal věcí více, a že tedy jejich porovnání by ho mohlo i dnes usvědčit.

Ale který z těch byrokratických sendvičů by měl zájem cosi takového podniknout?

 

Datum: 12. 9. 2019 7:54:28

Předmět: RE: Skvělé!

Dobré ráno (i když podle času Vašich ranních e-mailů máte skoro poledne J), pane Xxxxxxxx,

jen tak mezi námi, na tu druhou sošku jsem si sáhla a podle mě to je opravdu jen sádra. A z čeho je kůra u Panny M. Lurdské, tak to fakt nepoznám a to jsem ji taky omakala. Abych Vám pravdu řekla,tak mně samotnou překvapilo, že ta kůra není umělá J.

Lenka Timurová

 

Stačí aspoň jeden člověk, aby vznikl příběh.

Takže aspoň ten dnešní konec si udělám veselý.

Proto poté, co uložím tento blog, nesevřu v pěsti glock, nýbrž požádám paní Timurovou, aby jako v nějaké pohádce, když se vybírá ženich, pozvala do kaple nějakého místního hajného nebo myslivce, aby určil původ kůry, z níž sestavena je lurdská jeskyně.

Též nějakého kameníka, aby odborněji určil, zdali se namísto odhadované sádry nejedná o nějakou kameninu, neřkuli dokonce porcelán.

Tramtadan.

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (5)

 

Datum: 12. 9. 2019 13:09:47

Předmět: RE: Skvělé!

Nic není problém, akorát to nebude hned. To víte, hajní mají fofr. Jednoho dobře znám, ale honí kůrovce L. Jinak s tou sádrou jsem si celkem jistá. Socha je lehoučká – což kamenina ani porcelán fakt nejsou.

L.T.

 

Datum: 13. 9. 2019 8:12:53

Předmět: RE: Dobré ráno, posílám vám ještě něco ze včerejška,

Dobré ráno,

takže až ze Slovenské národní galerie jsou schopni určit, co nám to stojí ve Stráži, na zemi v rohu kapličky? To je hezké J. Rozhodla jsem se, že udělám cedulky k oběma sochám, které je aspoň trochu popíší. Použiji ty texty, které jste mi zaslal – pokud Vám to nebude vadit. Nás „neznalců“ je hodně, tak si to alespoň budou mít možnost přečíst. Jo a v pondělí budu vědět i původ kůry, takže i to bude nová informace.

Přeji hezký den

L. Timurová

 

Poněvadž máme dneska pátek třináctého (!!!!), v jistém smyslu jsem zneužil v náhlém nápadu kromě spojené pověrčivosti i samotného nápadu paní Timurové. Který jsem scenáristicky krapet rozšířil a osvětově nebo osvětářsky snad ještě zvýraznil.

 

Datum: 13. 9. 2019 10:50:11

Předmět: Předběžný plán paní Timurové, úřednice obecního úřadu městyse Stráž:

Dobrá ráno, milá paní Timurová, chuť do práce je skvělá věc, ale nespěchejte!

Začněte dnem D -- to bude v celé republice známá Noc kostelů, bývává to na konci května.

Vy teda otevřete kapličku.

A poprvé s těma cedulkama, jak navrhujete.

Jenomže, pozor, těma předvčerejšíma fotkama z interiéru, když se k nim přihlásíte, jimi představíte, máte otevřené dveře do tachovského okresního archivu, k řediteli Vetrakovi. A nadálku, maily, on vám sdělí ještě další zdroje.

Pak tu je pan Čadek z muzea tachovského a pan Krčmář v Plzni. Oba vám pomůžou, když jim napíšete ten svůj plán s Nocí kostelů.

Pak tu je ještě ta paní Nováčková z památkového ústavu, když se jí zeptáte, sdělí vám -- ať ty tabulky mají pořádný slovník.

Jestli máte u vás obecní Zpravodaj, dejte do něj IHNED takovýto plán -- místní si jistě vzpomenou. A průběžně pak přidávejte to všechno, co vám na téma té kapličky sdělí.

Pak tu máme Němce za čárou -- skvělé by bylo zřídit na fejsbuku dvojjazyčnou skupinu, pamětníci kapličky jsou i tam za kopečky.

A taky IHNED poslat celý tento plán šéfredaktorovi Tachovského Dne, abyste nelajdala, a proto to učiním hned.

Panu redaktorovi i vám ještě poděkuji za zájem, a pak odkliknu.

13. !!!

Lojkásek.

 

Vzápětí mi muselo být zřejmé, ale není, jak jsem vlastně s mým návrhem tam v té dálce pochodil.

Což ovšem není až tak důležité, neboť jsem porci mého zájmu o interiér kapličky ve Stráži už zcela dočerpal.

Jet i v tomto případě není kam, přes zájem a snahu film nebude.

Helou tedy, starý brachu, helou tobě ti!

 

Datum: 13. 9. 2019 10:57:57

Předmět: RE: Předběžný plán paní Timurové, úřednice obecního úřadu městyse Stráž:

Vážený pane Lojkásku, jakým způsobem připravím informace o soškách, už nechte na mně J.

S díky L. Timurová

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (6)

 

Datum: 12. 9. 2019 13:42:53

Předmět: Re: Dobré odpoledne pane doktore Beránku,

Dobrý den,

pokud to mám shrnout, tak dokumentace k této sošce je velice chabá a nejedná se o žádnou výjimku. Je to důsledek mimo jiné turbulentní doby. Christian Salm o popis své sbírky nijak výrazně nepečoval (nejen že neexistuje inventář ani zmínky o něm, ale na předmětech není ani značka/číslování). Když ve 40. letech Krajinské muzeum přejímalo část jeho sbírky, neměli již na co navázat (Christian byl odsunutý jako Němec i přes jeho pročeský postoj). Sám Salm jistě věděl, kde ji vzal, tudíž doplnili pouze popis.

Předpokládám, že pochází odněkud z našeho regionu, jelikož Salm se na tuto oblast soustředil a důvěrně znal. Kromě "vysokého umění" sbíral i lidové plastiky, podmalby na skle apod. Rozumím tomu, že Bernadetta nevykazuje klasické atributy a její oděv neodpovídá reáliím, ale dovolím si tvrdit, že je to pochopitelné. Jedná o lidovou tvorbu (tedy poučený řezbář samouk), jak lze vidět z proporcí, řasení atd).

Srovnání s jiným materiálem by bylo teoreticky možné, ale vzhledem ke všem chybějícím údajům by se jednalo o hledání pověstné jehly v kupce sena. Nemůžeme například vyloučit ani to, že soška vznikla mimo region a sem se dostala až druhotně.

S pozdravem

Petr Beránek

---

PhDr. Petr Beránek

vedoucí pobočky MVT

Muzeum řemesel Moravské Budějovice

 

Po takovéto zprávě postrádající chuť dojít co nejdál přestal jsem mít zájem i v těchto, pro mne dopříště nastálo zabedněných, Moravských Budějovicích.

Každá příští snaha by i tu byla marná, takže i druhý film prostě nebude.

Třebaže v třebíčském muzejním depozitáři se nachází ještě jedna soška svaté Bernadety, mnohem primitivnějšího vzhledu, podle prvotního muzejního evidenčního zápisu rovněž snad původem ze sbírky hraběte Salma.

Při pohledu zblízka lze rozeznat pozůstatky původní barevnosti, přes stáří obličeje, oblečena není do řeholního roucha, nýbrž venkovského oděvu, vzadu na hlavě dokonce s významově zcela zřetelnou plachetkou.

Původní barevné pojednání třeba činillo vzhled obličeje postavy mladší, takhle se jedná víceméně o stařenu, a naprosto oprávněně by sošku v tomto významu mohl kdokoli odečíst.

Takže ještě přilípnout její ilustraci, a teď už i odtaď, helou, starý brachu, padáme...

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (7)

 

Přece jsem tam onehdy v té pražské Celetné nebyl nadarmo, přece jsem zbytečně nevyhodil 65 korun za ani ne hodinku jízdy pendolínem, pro chudáka už týdny bez peněz ekvivalent rovný nejméně 6 kilogramům včerejšího chleba, kupoval-li bych ho až dnes.

Kolik tenkrát v gramech činil v obklíčeném Leningradu denní chlebový příděl?

Tak jak tu každý den hladovím o nakradené kukuřici a jablkách natrhaných podél cest, a kvůli sochám svaté Bernadety se mi nevede, napadlo mě podívat se na tu dávnou knížku pana Macouna, co jsem si ji minulou středu ofotil v knihovně Divadelního ústavu.

Podívat se na ni se zájmem dramaturga, jako kdysi zastara. Třeba jsem ještě tuhle dovednost nezapomněl – mívával jsem ji přece vždycky s sebou rád.

 

Nezačnu ovšem titulním listem dotyčné knihy, jak by se patřilo, nýbrž od samého konce, abych si ozřejmil, jaké vlastně autor mínil psát, a tedy ve výsledku dělat, divadlo. Jaká byla jeho představa výsledné podoby jevištní inscenace.

Jaké v jeho době mohl mít k dělání ochotnického divadla technické prostředky.

A nakolik snadné a zejména dostupné by je bylo možno napodobit dnes.

 

Pro můj současný zájem o lurdskou tradici je zásadní ona poznámka, zatržena žlutě, neboť razantně rozvíjí moje dosavadní poznatky.

1/ Oblek Bernadettin podobejž se obleku, který mívá Bernadetta na obrazích Panny Marie Lurdské.

Plyne tedy, že zpodobovací tradice pouťových barvotiskových a pouťových obrázků v našich zemích ještě předcházela sochám Panny Marie Lurdské – stejně jako, zřejmě, i budování lurdských jeskyní.

Známost lurdského příběhu musela být všeobecná, jak uvedu dále, když divadelní příběh o něm se zřejmě hrál už dlouho před koncem 19. století, zatímco o lurdách vystavěných z kamene ještě ani tucha nebylo.

 

2/ Proto jsem dneska již hned ráno zadal do internetového časopisu SBĚRATEL inzerát, že hledám ke konzultacím sběratele svatých obrázků.

 

Kdyby takoví byli, i jiní by se mohli poobhlédnout kolem sebe a posnažit se podobně.

 

A nyní tedy k již zmíněné první stránce knížečky, jejíž představení bude stručné, neboť pro mne není, prozatím, ničím návodná.

Jen si pouze zagůgluju, jestli ten dávný Jindřich Macoun není nějak znám i v prostředí světové sítě.

 

3/ Jindřich Macoun (nar. 1868)

Narozen 12.10.1868. Katolický kněz, editor divadelní hry, redaktor, autor kulturně náboženských spisů.

Pseudonym: Henr. Macoun

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (8)

 

Při tomto způsobu dramaturgie, který zde míním pár čísel provozovat, platí, že ani sebemenší nápověď se nesmí minout, obdobně lehkovážně jako já nezatrhnul žlutě už v minulém zápisku.

Proto svoje včerejší opomenutí napravuji dnes patřičně zvýznamňujícím detailem.

 

4/ A následně sesumarizuji svoje příští úkoly – které jsem už včera v sobotu hned splnil:

a/ Ptát se po dávném knězi Macounovi v obci, dokonce prý městě, Vyskeř v Českém Ráji.

b/ Obdobně obeslat e-maily veřejné adresy v Lounech (knihovna, farní úřad, muzeum) kvůli příběhu kněze i jím provozované hry.

d/ Též se tázat na obdobné i v Trutnově, opět na 3 základních tamních záchytných adresách.

 

A aby nebyl můj dnešní zápisek krátký, přidávám cosi, co by mohlo vypadat jako manifest militantního feminismu.

Kdyby se ovšem nejednalo o zdroj z konce 19. století, tedy ještě časů císařského C. K., v nichž základem všeho byl muž.

Popřípadě: pán, stroj, předseda.

Jenomže v prostředí ženského kláštera se i tehdy nedalo na mužského protagonistu narazit – a proto tímto způsobem došlo k naprostému zpochybnění původních autentických lurdských reálií, v nichž v časech zázraku byly i tu dominantními účastníky postavy z vyhraněně nadřezeného mužského světa jako kněz, prefekt, policejní komisař; anebo biskup.

 

Záměrem mého dalšího čtení však nebude snaha připravit tuto hru k dnešnímu scénickému provozování, natož k případnému zfilmování, takové ambice nemám – poněvadž není v mých silách sesbírat příslušný počet dobrovolnic, dokonce k takovému cíli dovednostně už předem připravených.

Též i proto, že už jsem živ, jako nějaký dobytek, dejme tomu kuřice, jen na té loupené loupané kukuřici a nic moc jablkách.

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (9)

 

Sice nemíním, ale kdybych někdy dával dohromady filmovou povídku o příběhu Julie Šoukalové, která měla na jaře roku 1896, nebo 97, na kopci Stráž nad vesnicí Pyšel na Třebíčsku rovněž mariánské vidění, s ohledem na některé další její životní osudy, které mi připadají jako důsledek čehosi jako posttraumatického šoku souvisejícího s tamtou její zkušeností, jako důvod bych zneužil kteréhosi úryvku z Macounovy hry.

 

5/ Julie jako novicka zažije v těšínském klášteře sester boromejek psychický otřes, opakování či jakousi tíživou reminiscenci její pyšelské zkušenosti se zázrakem, když se účastní zkoušek nebo představení Macounovy hry. A tohle zhroucení je důvodem natolik zhoršeného zdravotního stavu, kvůli kterému, odvezena otcem, musela klášter ani ne po roce opustit.

Přičemž jako další charakterizační barvičku jen ještě přidám, že Julie i Bernadeta na tom byly stejně, co se týká klášterního pobytu: Bernadeta, třebaže nevyléčitelně chronická astmatička, vydržela v klášteře až do konce, zatímco Julie, stonající v reálném životě bůhví na co, obstála mezi boromejkami opravdu ani ne rok.

 

Co se týče Macounovy hry samotné, stále nerozumím, proč kdosi použil do názvu ono slovo pastýřka, když Bernadetin příběh mi s ovcemi nijak ničím nesouvisí.

Ale je to slovo zajímavé, tedy jeho sugestivnost, nebo cosi takového, neboť jsem si všimnul, že v případě jedné lurdské jeskyně se v Bernadetině blízkosti sádrová figura ovečky objevuje – a přitom ona lurda byla postavena teprve až v roce 2014, tedy naprosto nedávno.

 

A co se týče přečtení několika prvních stránek, žánrově se jedná spíše o loutkové divadlo nežli jevištní činohru, což není na překážku spolu s prapodivně starobylým jazykem určitě vadícím dnešním našincům – poněvadž, a to je zajímavé, postupuje prozatím přesně podle Bernadetina vlastního autentického popisu popisu zjevení z roku … pokoušel jsem se vygůglovat přesný rok, ale prozatím nenašel.

 

Zatímco jsem ale vylouskal tohle: V červnu 1856 odešla k jedné rodině do Bartrès, kde pásla ovce, věnovala se dětem a zároveň měla chodit do školy a učit se katechismus. Na vzdělání však času nezbývalo. Mívala však u sebe stále prostý růženec, který se modlila, když hnala ovce na pastvu.

 

Tedy proto.

2 roky před lurdským zjevením.

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (10)

 

Když si tak o těch lurdách, grotách a kaplích zasvěcených Panně Marie Lurdské už déle než půl roku jen tak nezávazně píšu, a víceméně popisuji jen to, s čím se průběžně setkávám a na co při mém doptávání narážím, jak se mi naskytne, ani mě nenapadlo, že jsem toho prostřednictvím blogů vyprodukoval už tolik.

Zůstal jsem totiž včera překvapen, když jsem zase snažil vygůgloval kvůli svaté Bernadetě ještě mi neznámý jakýsi jakýkoli nový zdroj, jakou spoustu mých obrázků týkajících se téhle světice Strejček Google zveřejňuje, přičemž při pohledu na některé jsem vůbec nepoznával, že bych byl jejich autorem.

Píšu, jako bych myslel – co se mi naskytne, co se mi přihodí, nějak zpracuji a seřadím, ovšem poté, co už jsem napsal, hned zapomenu, takže se někdy opakuji, něco vyvodím nebo odvodím, a něco si jen tak při- nebo vyfabuluji.

A činím to i ve stavu zaujatosti hledače natolik samozřejmě a zběžně, že zanedlouho svoje výsledky nepoznávám.

Přičemž při takové metodice divu není, že i knihu, překlad jakési francouzské biografie světice (ŽIVOT SVATÉ BERNADETY), jejíž nabídka se na internetu stále opakuje, jsem nečetl, ba dokonce se po ní ani shánět nemíním.

Jestli se mi naskytne, až nastane její čas, použiju ji, pokud ne, budu si stále stejně namáhavě vybavovat indície, jež bych z dotyčné knihy zcela snadno vycedil.

Werfelovu beletrii jsem však četl, byť si z ní už rovněž žádnou faktografii nepamatuji.

Do zprostředkování divadelnické knížky faráře Macouna se přefocenými stránkámi pustím hned.

 

Pokud sečtu, máme za sebou text mezi stránkami 7 – 14, když celá hra je rozepsána na stránkách asi 42 .

Zcharakterizováno takto čistě číselně, mohu uzavřít, že jsme absolvovali, dramaturgicky řečeno, proporčně dostatečně dlouhou expozici, v níž ovšem nebylo přes všechnu rozvláčnost ani málo naznačeno, kam a jak se bude příští děj ubírat.

Pokud bychom si průběh doposud absolvované četby vyjádřili graficky, v závěru by její zobrazovaná dramatičnost dostoupala po průběžné rozvláčné jednotvárnosti jisté výše, a to dokonce k takové vizuální expresivitě posledního gesta, že jeho podobu stojí za to ještě jednou zopakovat ve výraznějším obrázkovém detailu.

 

A pokud si kdo nebyl schopen takovýto textový návod představit obrazově, může se leda tak divit, že mě jeho podoba navrátila ke gestickému výrazu té první moravskobudějovické lidové sošky svaté Bernadety: klečící na bosých patách s rukama vztaženýma touhou kamsi do anonymity prostoru před sebe.

Ten její autor musel určitě inscenaci Macounovy edice vidět, ostatně, bývala po venkově oblíbena.

Pokud se s takouto příležitostí navrátím k Bernadetině kostelní soše v Dubňanech u Hodonína, zachycena je v obdobném gestu, dokonce žádoucností ještě expresivnějším.

Vznikla ve 30. letech minulého století, pár roků předtím se Macounova úprava v Dubňanech hrála – kdesi jsem tu již zveřejnil dokládající obrazový citát zápisu v dubňanské farní kronice.

O čemsi obdobném mě z Moravských Budějovic nezastihlo nic.

 

Datum: 13. 9. 2019 14:08:07

Předmět: Re: Dobrý den, paní magistro Jičínská, děkuji za laskavé vyřízení,

Dobrý den pane Lojkásku,

podle sdělení PhDr. P. Beránka z Muzea řemesel v Moravských Budějovicích pochází socha sv. Bernadety s největší pravděpodobností ze sbírky Christiana Salma. Na základě této informace jsem prověřila fond Okresní národní výbor Moravské Budějovice, ve kterém jsou uloženy spisy týkající se konfiskace majetku rodu Salmů v Budkově. Bohužel, spisový materiál neobsahuje žádný soupis zabaveného zámeckého inventáře. Jiné informace, bohužel, nemáme k dispozici.

S pozdravem Lenka Jičínská

Mgr. Lenka Jičínská, archivářka

Státní okresní archiv Třebíč, pracoviště Moravské Budějovice

 

Nikdy nebudou nic vědět.

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (11)

 

Snad je z tohoto rozeskákaného gifu patrná tendence mé včerejší zmínky o Bernadetině jevištním gestu později převedeném do pozice postavy sošky.

Výraz dubňanského exeplář je mnohem expresivnější, a proto o to více je zřetelná ona zdobnost prostřednictvím nabízeného růžence.

Moravskobudějovická varianta by se ním mohla úplně stejně vbízet taky.

Škoda, že se v případě dubňanského kousku nezachovala dokumentace, aby bylo doloženo, zda takto použitou devocionálii mínil už v kompozici původní autor, nebo jestli byla přidána kýmsi iniciativním z důvodu zalíbení vybuzující okrasnosti.

 

A po předchozím kousku polemiky, možná zcela neústrojné, když třeba vidím, popřípadě namlouvám si, co nikdy nebylo nikým takto původně míněno, tak po tomto dílčím extempore zmíním novinky týkají se samotného pana faráře Jindřicha Macouna, jak mi bezprostředně včera dopoledne došly coby odpovědi na moje víkendové e-mailové dotazy.

 

Datum: 16. 9. 2019 8:41:23

Předmět: Re: Dobrý den, páni a dámy muzejníci v Trutnově, jichž se dovoluji zeptat

Dobrý den, pane Lojkásku,

když jsem procházel databázi našich archivních fondů, tak jsem bohužel na nic ke knězi Macounovi nenarazil. Z počítače na mě jen vypadla poznámka ke stavbě vyskeřského kostela:

Se stavbou kostela bylo započato 14. července 1914. Výběrové řízení na dodavatele stavby vyhrál turnovský stavitel Karel Salač. V listopadu téhož roku provedl zdejší farář Jindřich Macoun svěcení základního kamene (kam byly vloženy mince vyrobené roku 1914 a pergamenový papír popisujícím stavbu kostela).

V příloze posílám, výpisky J. V. Šimáka z pamětnice, která byla v jeho době uložena na děkanství. Je tam kněz Macoun také zmiňován.

Víc bohužel nic. Mohu doporučit SOkA Semily, pokud jste tak však již neučinil.

Přeji hezký den,

David Marek

Muzeum ČR v Turnově

 

XXV. 1880 – 1905 Josef Ant. Svoboda (* 24. 3. 1834 v Turnově čp. 36).

Gymnasium v Rychnově n. Kněžnou, v Ml. Boleslavi a v Litoměřicích, tamtéž i seminář, vysvěcen na kněžství 25. 7. 1857. Kaplanoval v Mšeně, pak v Terezíně a od r. 1860 – 1875 v Turnově. (Administroval od 16. 6. 1874 do 30. 12. 1874 v Turnově) pak administroval do 22. 4. 1875 faru Hruboskalskou, pak farářem tam až 19. 12. 1879, kdy stal se farářem na Týně n. Roven., od září 1880 děkanem v Turnově. + 4. 6. 1905. Kaplani Ant. Čermák, Ferd. Cvejn1, Jos. Drbohlav, Jos. Švec2, dále Josef Hájek, Fr. Polák, Rudolf Šubrt, Vác. Davídek3, Jindř. Macoun, Josef Hořčička, Václav Otta, Rob. Najman.

 

Datum: 16. 9. 2019 9:03:15

Předmět: RE: Dobrý den v Lounech, kam se dovoluji zeptat z Českého Těšína,

Dobrý den,

já mám poznamenáno pro lounské duchovní následující:

Jindřich Macoun 1892-1897 kaplan oblíbený, zakladatel katolické jednoty listopad 1893, později děkan v Turnově

viz též:

http://www.karlovice-sedmihorky.cz/O%20obci/Kronika/1918-30.htm

K jeho osobě se můžete obrátit také na Martina Baruse (barus@dltm.cz), archiváře při litoměřické konzistoři.

Možná také někoho najdete v Turnově.

Moc děkuji za ten úryvek z úvodu. O té divadelní hře jsem nic nevěděl.

Provázím v okolních kostelech a mám dojem, že jsem někde na lurdskou jeskyni narazil. Ale vůbec si nejsem jistý kde a jestli vůbec. Každopádně v Lounech není a mám zato, že nikdy ani nebyla. Zajímají mě hlavně starší dějiny, takže tyto novější často pomíjím. Až na nějakou narazím, dám Vám vědět.

Srdečně zdraví

ThLic. Jaroslav Havrlant, Th.D.

Oblastní muzeum v Lounech

oddělení starších dějin

 

Předmět: RE: Dobrý den, dámy knihovnice v Trutnově, jichž se dovoluji zeptat

Vážený pane Lojkásku,

pan Macoun byl v letech 1904-1915 (nějak tak, nemám u sebe zrovna teď knihu, která by mi to potvrdila, neboť je vypůjčena) farářem na Vyskři.

Poté byl pravděpodobně děkanem v Turnově. Lurdské památky tu však nemáme. Na Vyskři je kaplička sv. Anny. Kostel vyskeřský se stavěl za jeho působení na Vyskři – více https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_Nanebevzet%C3%AD_Panny_Marie_(Vyske%C5%99).

Drobné informace naleznete v tomto titulu:

https://www.databazeknih.cz/knihy/kapitoly-z-dejin-obce-vysker-413000

Pokud o něm chcete více informací, zkuste kontaktovat někdo z následujících:

Muzeum Českého ráje v Turnově – Mgr. David Marek (historik)

marek@muzeum-turnov.cz

Biskupství litoměřické – Mg. Martin Barus (archivář)

barus@dltm.cz

Státní okresní archiv v Semilech – Mgr. Pavel Jakubec (archivář, ředitel archivu) se touto tématikou zabýval:

jakubec@soalitomerice.cz

Se srdečným pozdravem a přáním pěkného dne

Mgr. et Mgr. Jaroslav Kříž

ředitel

Městská knihovna Antonína Marka Turnov

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (12)

 

Ještě předtím nežli začnu dnešní zápisek týkající se opět citování Macounovy hry, zařadím stručnou zmínku vyexcerpovanou z internetové verze kroniky tamtoho slováckého města:

Katolický dělnický spolek v Kyjově uspo­řádal přispěním zdejších slečen v hotelu pana Michálka v neděli dne 10. prosince 1899 o půl 8. hodině večer v poslední době všeobecně známou a se zamlouvající hru: „Pasačka z Lúrd“ aneb „Cesty Boži nevyzpytatelny jsou“.

 

Ještě větší raritou je jistě údaj, že tuto hru inscenovala v roce 1904 i vídeňská Jednota svatého Matěje – důkazem budiž i plakátek, kterým začínám dnešní již oznámené obrázkové citace z textu redigovaného lounským knězem Macounem.

 

Přes všechnu topornost a triviálnost příběhu stojí ovšem za zaznamenání třeba hned ono připravení si zázraku, k němuž určitě dojde, a nebožácké děvčátko šlechtického původu, prozatím v černých brýlích, po omytí vodou ze zázračného lurdského pramene prohlédne, jsem si jist.

Nastane tak v následujícím třetím dějství, tedy v krizi, kdepak, kdepak, v ní spíše vypukne nějaký doposud ještě nenaznačený spor, nebo váda, případná disputace – řečeno pěkně po česku.

Takže na návrat zraku si nevidomé děvčátko Otilie bude muset počkat do dějství čtvrtého.

Pokud, bude to znamenat od autora, ale spíše autorky, docela rafinovaný, a přitom tisíckráte opotřebovaný, dramaturgický tah.

 

Podobné pocity trapnosti čehosi nehodícího se až k samé hranici nevhodnosti, tedy ne-divadelnosti (v onom současném zdejším artovém pojetí či mínění), nabízeného textem jsem zažíval už kdysi před více nežli 30 lety při četbě hry s názvem POMSTA RUSKÉ SIROTY, kterou napsal Macounův vrstevník Henri Rousseau, jinak taky celník od pařížské potravní daně a naivistický malíř.

Byl jsem tehdy připraven dát si s ní dramaturgickou práci vedoucí k uvedení na jevišti Těšínského divadla, dokonce s frekvencí každou co druhou sezónu postupně všechny alespoň trochu divadelní Celníkovy texty, mám dojem, že jsem věděl dohromady o třech.

Při postupné brouzdání stránkami Macounovy knížky mi vyvstává víceméně tentýž dojem jednoduchosti báječnosti dávna vybuzující pocity jako tenkrát při četbě příběhu sirotiny dětinsky co nejmstivější úkladňácké pomsty, který jsem stihnul zhruba nadvakrát.

Že jsou ta i tamta hra tvořeny dlouhými replikami, spíše kratšími statickými vyprávěními, nevadilo by, pokud by s takovými promluvami související jednání bylo divadelní, zejména jakousi reflexí vlastní zdivadelňující veselosti – děním jako uvědomováním si i poskytováním mezí rozhraničujících autentickou okouzlenost zrovna se dějícími zážitky od citovostí nezaujatého plácání naprosto bezobsažně banálních hloupostí.

Mít někdo k dispozici potřebný počet k takovéto ochotě připravených hereček – i dneska bych se přidal k takovému způsobu kouzlení skutečnosti.

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

 

.

---