Podzimní sonáta

Podzimní sonáta

17. září, prostě podzimní den. Rodinná večeře a shluknutí jejích členů. Cinkání příborů, šustot ubrusů, světlo svíček poskakuje. Familiárnost prosakuje každým okamžikem a upozorňuje na sebe vlídnými úsměvy. Pomalé polykání posledních soust. Na řadu přichází moučník, čokoládový dort a sklenička sektu. Další za další, bezmála první z posledních. Líné pohyby. A okny klasicky padá listí zbarvené únavou a stářím. Omamné odstíny podzimu zklidňují rodinu, která si užívá těch mála chvil pospolu. Posledních kypřících dnů. Dětské pískoviště je dávno přikryto umělohmotnou dekou, v jejíchž dolíčcích se usazuje voda.

Umělé uhlazování předešlých konfliktů a konečné rozlučky. Květina do klopy smutečního kabátu. Mějte se hezky. Pozdravuj. A nezapomeň! Víš, cos mi slíbil. A příště? Zavaž si tkaničky. Přijede Alžběta. Snad. Tak ahoooj. A někteří z nich supí jak odjíždějící parník z dávných časů.

Pokoutné broukání motoru.

-         Všiml sis, jak na mě civěla?

-         No a?

-         Tse. Je nemožná.

-         Dyž myslíš..

-         Jestli na mě příště bude čumět stejně, tak jí ty vočí snad vydloubnu. Nebo...co bych jí tak mohla udělat?

-         Nevim, nebuď taková.

-         Jak taková?

-         Mrcha.

Stromy se uklání v šiku alejí. Ze země zvedá se opar, vzniká tak mléčná mlha s příchutí nadcházející noci.

-         Rozsvit. Nevidíš, že už není vidět!

-         Hmmm

V síle světel se mihotá prach a kapky deště. Občas je vidět jen ozářená jinovatka.

-         Ale kachna se mámě opravdu povedla.

-         Jo a ta zálivka na salát byla taky supr.

Jízda se zrychluje. Déšť bije skla auta. Projíždí vzniklými kalužemi a voda prská do všech stran. V zatáčkách kroutí se skřípění.

-         Krom toho má neskutečně pitomej melír.

-         Kdo?

-         Kdo...vona přece!

-         Tvoje problémy bych chtěl mít.

-         Jak problémy? Dyt jenom konstatuju co a jak.

-         Taky kdo s kym...

-         Vadí?

-         Vobčas.

-         Trhni si.

-         Nebuď vulgární. Si ženská.

-         Sem a co jako? Na to ti seru.

Vražedné pohledy se setkávají. Ruka máchne, dotkne se jemné tváře s vrstvou mejkapu. To zabolí. Volant nedává pozor, kolo se smýkne. Blízká škarpa pocítí pád. Drcení plechu, křik, a pak ticho. Těžký vzduch. Podzimní listí snáší se s větrem.

Opět to samé místo, opět ten samý den, jen lidí ubylo a přibyl zlý sen.

-         Kocourku, umeješ to nádobí, že jo?

-         Už zase?

-         Kocourku, prosím, prosííím. Potom ti udělám pomyšlení...Miau!

-         Mmm. Tak jo.

-         A nezapomeň na mastnou pánev, pekáč a vyleštit sklenky

Odchází zkormoucen, ale v hlavě už bují fantazie rozestlané postele. Kočka skočí do vany i přes zažitý odpor k vodním lázním, zatímco kocour zápasí se škopkem nádobí. Hraje si s jarem, tvoří bubliny, když...zazvoní telefon. Otráveně utírá ruce do zástěry s medvídky a zvedne sluchátko. Mlčky naslouchá. Těžce oddechuje, trochu zalyká, svíjí, pouští telefon.

-         Marie!!!!!!! Marie, honem sem pod.

-         Co je? Volá ona z teplé koupele.

-         Luboš a Yveta!

-         Proboha.

Nastává konec, mírně stažená roleta ve svátečním pokoji. Některá slova, výkřiky, zoufalství na papír nepatří. Jen snad, že oba plakali. Dlouho do noci. Sami sobě v náručí.

A pak o týden později, zase to stejné místo, jen lidí je mnohem, mnohem mín. Černé obleky, karafiáty v podpaží, rakvím vstříc.