Zahradní slavnost

 

Začaly prázdniny a v našem městečku chcípnul pes. Jediné co se dalo dělat bylo koupání v rozbahněném rybníku a přejídání se přezrálých červivých třešní přímo z koruny stromů.

A vida. Při procházce mě zaujme plakát u autobusové zastávky.

V pátek na našem hradě bude divadlo. Zahradní slavnost.

To asi myslí inscenaci od Václava Havla na to se těším. Nikdy jsem žádnou jeho hru neviděla.

I když byl červenec, zvolila jsem teplé oblečení. Na hradě děsně fouká. Oblékla jsem si dlouhý šedivý svetr a modré ošoupané kalhoty.

Pochybuji, že potkám nějakého hezkého turistu, či spolužáka.

Havel je pro intelektuály. Nejspíš tam bude celý učitelský sbor. Ten nesmí chybět na žádné akci.

Když jsem stoupala strmou cestou na hrad, oslnilo mě zaparkované naleštěné tmavomodré Audi. Okamžitě se mi zrychlil tep a začala jsem se potit.

To není možný, takových aut je. Proč by se můj bývalý zajímal o divadlo? A navíc nikdy si auto pořádně neumyl natož aby ho leštil. Já jsem ho horko těžko dotáhla do kina. Jeho zajímají jen auta. Celé dny se v nich vrtá. Často jsem mu vyčítala, že je miluje víc než mě.

Možná, že se šel jen projít na hrad. Ale sám? Co když tu má rande? Nerozhodně jsem stála a nevěděla co si počít. Přeci si kvůli němu nezkazím kulturní zážitek. Třeba se ani nepotkáme.

Pro jistotu jsem se přečesala a přejela si rty rudou rtěnkou.

Nikdy jsem se nemalovala, ale sestra mi jí vnutila do kapsy.

Že by tušila, že potkám Davida? Blbost.

Pomalu jsem vstoupila na nádvoří.

Kde jsou židle pro diváky? Vidím jen prázdné podium. Kolem mě chodili hudebníci s nástroji. Asi jsem tu moc brzo. Nebo náhlá změna programu?

„Ahoj Petro, dnes nebude představení Zahradní slavnost?“ Zastavila jsem spolužačku.

„Jaký divadlo?“ Koukala na mě jak na zjevení.

„Zahradní slavnost od Havla.“

„Tady je zahradní slavnost nevidíš?“

„Aha, tak se jmenuje tahle akce.“

„Né asi, promiň, ale musím se věnovat kapele.“

Nechápu, kdo psal ten plakát. O kapelách tam nebyla zmínka. Možná to mělo být překvapení. Neměla jsem náladu křepčit na hlasitou hudbu, ale už jsem zaplatila vstupné.

 

A pak jsem je spatřila. Můj milovaný David seděl u stolu s velikonočním vejcem! Jeho společnice byla malá,tlustá v křiklavých přiléhavých šatech. Zmalovaná a ty šílené plastové doplňky...

Ano, všechno jí ladilo, kdybychom byli na maškarním. Možná by i vyhrála soutěž za nejlepší masku kraslice.

Úplný opak mě.

Davida jsem nepozdravila. Možná později.

Vím, že není jeho typ. Vážný to určitě nebude.

Asi nějaká nouzovka.

Kapela se pomalu rozehrávala a nádvoří se začalo plnit mládeží. Litovala jsem, že jsem si nevzala krátkou sukni. Ve vytahaném svetru nikoho neulovím.

Po hodině jsem Davida potkala ve frontě na pití.

„Nazdar, kde máš tu svoji?“

„Musela domů, její mamce není dobře.“

„Aha a co tu děláš? Přeci nechodíš na kulturní akce.“

„Marcelka mě vytáhla.“

Marcelka, pro mě to bude vždycky Kraslice.

„Vy spolu chodíte?“

„Trochu.“

Věděla jsem, že to nebude nic vážného.

„Nechceš si jít zatancovat?“

„Ani ne. Víš, že netancuji.“

„Jen pojď.“

Nebyl to dobrý nápad, opravdu není dobrý tanečník.

„Nepůjdeme si sednout za hradby?“

Překvapivě šel. Myslela jsem si, že rázně odmítne.

Sedli jsme si na lavičku. Mlčeli jsme. Podíval se na mě a jemně mi stiskl ruku. S nedočkavostí jsem ho objala.

„Ach, Davide. Už jsem myslela, že mě nikdy v životě nesevřeš v náručí. Moc si mi chyběl...“

„Ty mě taky,“ zašeptal mi do vlasů.

„Byl jsem hlupák. Marcelka mi zamotala hlavu. Nechtěl jsem ti ublížit. Poznal jsem jak ses trápila, když jsem tě párkrát zahlídl na náměstí. Nepůjdeme ke mně?“ zarazil se.

„Chci říct..., jestli nechceš vyprovodit.“

„Budu ráda,“ usmála jsem se do tmy.

Před naším domem mi slíbil, že se příští týden s Marcelou rozejde. Tak přeci jen letos zažiji hezké prázdniny a Marcelka si jistě brzy uloví nějakého velikonočního zajíčka který se k ní bude hodit víc.

 

 

---