Ztracené přátelství

S Jolanou jsme se poznali na střední škole. Ze začátku jsem se jí trošku stranil, protože hned za první dva týdny si kolem sebe vytvořila takové menší panoptikum všech možných outsiderů a já mezi ně nehodlal patřit, ale jednoho zimního rána se všechno změnilo. Přijeli jsme do školy, čekali na praxi a v tom do šatny přiběhla spolužačka, aby nám oznámila, že příštích šest hodin strávíme s všeobecně „oblíbeným“ mistrem. Jolana řekla, že na to kašle a jede domů. Já na to konto utrousil, že bych to nejraději taky zabalil (mě totiž obzvláště „zbožňoval“), načež mě pozvala k sobě domů. Příležitosti jsem se samozřejmě chopil. Přijeli jsme, popíjeli kávu, mluvili, zprvu především o škole, ale asi tak po půl hodině se konverzace začala ubírat jiným směrem. Navzájem jsme se svěřovali a myslím, že jsme oba v tom druhém našli pochopení, kterého se nám nedostávalo. Od té doby jsme byli nerozluční.  

Společně jsme kašlali na školu, vysedávali po kavárnách, pozorovali ostatní, svěřovali se, nakupovali, vymýšleli koketní odpovědi mužům na seznamkách, ale především vzájemně probírali svoje problémy.  

Jolana se odstěhovala od matky závislé na alkoholu a žila s přítelem. Vztah skřípal, ale domů se vrátit nechtěla. Svoji nespokojenost řešila aférkami. Já v té době teprve začínal s randěním, což sebou neslo četná zklamání. Navzájem jsme si zkrátka dělali vrbu. Naše přátelství bylo velmi intenzivní. Neměli jsme před sebou žádná tajemství, žádné zábrany, žádný stud. Mohli jsme si svěřit vše. 

Moje rande končila většinou tragicky. Zato Jolanu, vyčnívající energickou osobností, která vás jednoduše strhne a vzhledem Sněhurky řízlé pop-rockem, chlapi milovali (nevylučuji, že svou roli v tom mohl sehrát i fakt, že hledala primárně sex), ale přesto se cítila osamělá stejně jako já a vlastně asi každý naší generace. Byl to dokonalý druh symbiózy. Ona jakožto zkušená harcovnice na poli sexu a vztahů mi dávala cenné rady a mně bylo na oplátku jedno, že ze sebe dělá lehkou děvu. Nekriticky jsem ji zbožňoval. Zpětně mě tahle kapitola života fascinuje. Jako bych tehdy prožíval nějaký teenegrovský film a ne realitu. 

Všechno se začalo komplikovat po jejím otěhotnění, jak jsem totiž zjisti,  ochrana jí a bohužel ani jejím amantům nic neříkala. Dítě si chtěla nechat a mě tehdy došlo, že náš friendship patrně končí (spice girls se zkrátka mýlily, nic netrvá věčně). Moje tušení se ukázalo být správné. Do měsíce přestala chodit do školy a my dva jsme se už moc nevídali. Tady by mohl příběh skončit, ale to ne, ještě nás čeká vleklá dohra.  

Zůstala se svým přítelem (ten s ní chtěl pro mě z nepochopitelných důvodů, nejspíš ji tolik miloval, zůstat i přes to, že dítě patrně nebylo jeho). Samozřejmě jim to nevydrželo. Nakonec mu dala košem, poněvadž nesplňoval její nároky na výchovu dítěte. S Jolanou jsme potom čile řešili jejich rozchod. Po nějaké době si našla náhradu (ne moc dobrou) a zase více méně přerušila styky. Ani tenhle vztah ale nevyšel (trval asi tři měsíce) a opět jsem nastoupil na scénu já v roli ranhojiče. 

Když to trochu přeskočím, na scénu přišel muž číslo tři. Odporný, obstarožní, dvakrát rozvedený alkoholik a manipulátor, ke všemu s exekucemi na krku, v právě probíhajícím rozvodovém řízení se svojí třetí ženou. Já byl v té době nezaměstnaný a trávil s Jolanou opět spoustu času. V podstatě jsem sloužil jako kulisa u vaření oběda. Jejími oblíbenými tématy byl porod, péče o dítě a proč proboha ještě nemáš práci. Chodil jsem s ní po doktorech, úřadech, tahal tašky z obchodů s potravinami, hlídal jsem jí dítě, zatímco za sociální podporu pro sebe hledala hadříky. Zpětně vidím, že jsem práci měl.  

Po pár měsících přišla s tím, že je možná těhotná. Koupili jsme spolu těhotenský test, který potvrdil, že není. Když s tou informací vylezla ze záchodků v obchodním domě (ano, dělala si ho v sedm večer v obchodním domě, čtete správně) myslel jsem, že bude mít radost a asi na pět vteřin měla, než otočila. Ještě ten večer v deset hodin mi napsala: „Vojta by to dítě chtěl taky. Začneme se o něj snažit. Jsem tak šťastná.“ V tu chvíli jsem si řekl, že je neuvěřitelně blbá a on taky, což jsem jí při další návštěvě řekl. Od ignorovala to a raději se zaměřila na mě. Už nevím, co přesně mi řekla, ale mělo to jediný cíl, ponížit mě.  

O pár měsíců později skutečně otěhotněla. Já si našel práci, a tak jsme se sešli za účelem probrat naše blížící se životní změny. Spoustu věcí jsme si vyříkali (především ohledně vývoje našeho vztahu). Já to bral jako pomyslnou tečku za naším "nejlepším" přátelstvím, než se naše cesty rozejdou. Odcházel jsem z návštěvy nabitý emocemi ze započetí nové éry a sebereflexe, kterou jsme učinili. Nabyl jsem dojmu, že se z nás stanou jen takoví ti zdvořilostní přátelé. Chyba. Dítě se narodilo v sedmém měsíci. Jolana si vzpomněla na svoji vrbu, a tak jsem za ní po práci jezdil s nastaveným ramenem k vyplakání. Teprve až dítě dostala domů, náš vztah došel naplnění.  

Částečně za to mohla má neochota stavit se za ní občas po práci (mateřství ji neskutečně naplnilo, co na tom, že nejsou peníze na sunar). Teď mi napíše jen, když potřebuje půjčit, anebo když její děti slaví narozeniny. 

Občas se setkám s názorem, že by mi jí mělo být líto, ale mně jí líto není. Líto mi jí bylo roky, než jsem si uvědomil, že si za spoustu věcí může sama a než se naše přátelství změnilo v parazitismus. Ano, měla to těžké, její matka pije, otec na ni kašle a dalo by se říct, že vinou toho byla s někým, koho nemilovala, jen aby se odpoutala od rodinné situace. Ale momentálně dělá své vlastní chyby, které se nedají na někoho svést. 

Ve skrytu duše si přeji, aby si tyto řádky přečetla a došly jí její "přešlapy". Ne kvůli tomu, aby se snad cítila mizerně, ale aby mohla svůj život přehodnotit. Já bych asi nenašel odvahu říct jí všechno, o čem tu píšu. Bohužel mám neblahý pocit, že by jí to oči neotevřelo. Myslím, že žije v obrovském sebeklamu a zajímalo by mě, nakolik mu sama věří.