Varta na Bertramce

Takový šok zažili naposledy 11. září 2001, když se na obrazovce stále dokola nořil falus Boeingu do slabin mrakodrapu. Svolali se okamžitě. Lucie, Naďa a Šimon, kamarádi do deště. „V osm na Bertramce“ blikalo z displejů.

Nejprve se dlouze objímali, plakali všichni, svrchníky měli mokré solí. Každý přinesl svíčku, Lucie dokonce koupila cestou květiny. Šimon byl tak rozrušený, že namísto knotů chtěl zapálit stonky, ženy mu daly napít minerálky, aby zmírnily jeho šok.

Dívali se do plamenů spolu s dalšími lidmi. Někteří tiše zpívali alelujá, i kamarádi se přidali. Stáli tak dlouho do noci. Pak se rozhodli odejít do nedaleké vinárny, kde měla být dohodnuta forma účasti na veřejné pietě.

Šimonovi se stále třásly ruce rozrušením, ženy doporučily před vinnou kúrou opět minerálku. Poslechl je. Pak se už všichni zhluboka napili veltlína a tlumenými hlasy spustili funerální poradu:

„Děvčata, jsem si jist, že by měl být balzamován. Jako pan Lenin. Jsem s to vyžádat v Kremlu postupy. Hygiena by snad dala souhlas,“ navrhoval Šimon. Naďa, municipální právnička, vyjadřovala obavy nad pravděpodobným vetem primátora: „Tohle neprojde, bojím se Hřiba.“ „Ten Hřib…“ procedil skrze zuby minerálkou a hněvem již posílený Šimon.

Lucie, poprvé ten večer, snad vlivem vína, něžně se zasnila: „Měl by být naposled pomilován.“ Ostatní nevěděli co říct, snad se jim prohnalo hlavami, že posmrtná ztuhlost by takový akt velmi usnadnila. „Nevím, Lucie.. byla by to od tebe velká oběť.. snad jen maličko, ústy..“ jako by se ptala druhá z žen, a nebylo jisto, zda je opravdu znejistěná nápadem, anebo má vyjádřená alternativa mírnit žárlivost. Šimon sklopil oči, zjevně se ten nápad nezamlouval ani jemu, ale věděl, že před takovým gestem lásky nelze než rezignovat.

Naďa snesla diskusi opět na zem. „Měli bychom stát vartu na Bertramce. To je přece to nejmenší, co nyní můžeme udělat.“ Všichni souhlasili. „Vždyť to byl dobrý člověk, měl dvě malé děti, zdravil lidi v ulici,“ jako by samotná shoda na nejbližší věci nestačila, Naďa posilovala tu atmosféru nekonečné lítosti. „Vždyť zemřel člověk, děvčata,“ pronesl v slzách Šimon mezi tím, co hradil útratu. „To jsi řekl velmi moudře, Šimone,“ darovala mu odpověď a nyvý pohled Lucie.

Shodli se koupit ještě čtyři litry veltlína do plastu, protože noci už bývají chladné. A pak vyrazili do tmy Smíchova.