William

Sedím v tramvaji 18. Naproti sedí starý muž, dvojník Williama S. Burroughse. A stejně i on na svět mžourá miotickými zorničkami. Na klíně drží kytici v celofánu. Jede, jako by jel jeho slavný dvojník, za milencem prohnat žilami trochu morfinu?

Limonáda a Ludvíkova žízeň

Objednala se u záhadologa. Travlo nějakou dobu, než jí odpověděli. Pak přišel ten den. Otevřeli jí dveře, ocitla se ve veliké místnosti obložené jen hrubým kamenem. Na zdech visely obrazy francouzských modernistů. Krb, dvě křesla a stolek, téměř nic dalšího tam nebylo. Vnitřním schodištěm do pokoje scházel muž v hnědavém obleku, s pečlivě uvázanou kravatou. Byl to on, Ludvík Souček. Podal jí ruku. Dívka se představila: „Limonáda.“ "Žízeň je velikou záhadou.." zadíval se jí upřeně do dekoltu. Zasyčela.

Helmutovy figuríny

Šli se podívat na fotky Helmuta Newtona. Jako by černobílé nahoty nebylo dost, jako by nahoty mezi nimi bylo málo. Ženy podobné krejčovským figurínám hleděly z obrázků prázdnýma očima. Diváci na nich hledali barthesovské punctum, zraňující detail, který by je vystavil světu, jak se má mimo sféru předpokladu. Podobni krejčovským figurínám přistupovali k nim tiše: co hledali, nelze vyslovit, ještě to v řeči nenašlo místo.

Anděl za deště

Choulí se pod deštníkem. Milenci na Mostě buditele. Za řekou je skryjí křídla Anděla. To cikánky mířící tím směrem se nechrání, svá těla jen spoře oděná vystavují dešti. Než se i ony vydají teplu a bezpečí skleněných křídel, budou průsvitné na svá nejtemnější místa. Bezpředsudečný anděl, ne náhodou původem z osvobozeného Berlína, se potěší.

Nanushka

Má růžové vlasy, oči sklopené k displeji ajfonu a papírovou tašku s nápisem "Nanushka". Exotika vepsaná do jediného slova. Vane z něj vůně divokých břízek a řeky, zvuk garmošky, silueta dřevěnice a široká náruč člověka před ní; možná zve vypít trochu podmáslí a možná se chystá rozmačkat. A na dně papírové tašky možná není než kousek krajkového hedvábí s mašličkou. Komu se doširoka rozevře? koho rozmačká?

Śum vocapů a údolí ticha

Elektronický vichr se opřel do lidí a je z toho šum "vocapů". Ale někdy zavládne velké ticho, které jako by vyvracelo fakt komunikačního šílenství. Procházím tím údolím ticha, prší mi za límec kabátu, vysoko nad mraky křižují nebe letadla a ještě výš družice; nemyslím na důvody, protože ani tento svět sám nemá žádný důvod.