Nevhodné místo k životu

Nevhodné místo k životu 

Lesní potůček v dlouhém horském svahu spěchá do potoka v údolí přímo po spádnici. Chce tam dorazit co nejrychleji, ale málem by ho zdržela silnice, která se mu postavila do cesty. Naštěstí je pod ní propust, široká snad pro stovku takových potůčků. Nemusí ani zpomalit, hladce proběhne, vynoří se na druhé straně a poskakuje si vesele k cíli.

Ve vymletém korytě nad silnicí, těsně u zurčícího proudu, dva kroky před propustí, stojí sličná, asi čtyřmetrová jedlička.

„Kde ty se tady bereš, na takovém místě?“ divili jsme se při prvním setkání.

Je krásná, pravidelně rostlá, jak se na mladou jedli sluší. Ale to místo! Jak tady se mohla uchytit?, kroutíme hlavou. V kamenech přímo na břehu potoka, málem jí zalévá kořeny. Jak to, že semínko neodnesla voda, jak to, že tam vyklíčilo?

Ať už k tomu došlo, jak chtělo, obdivujeme jedličku, kdykoliv tudy projíždíme. Jdeme-li pěšky, vždycky se u ní na chvilku zastavíme. Když od zábradlí na mostě natáhneme ruku, skoro se dotkneme konečku některé z horních větví.

Její temně zelené ploché větve vystrkují do světa každé jaro čerstvé světlounké tříprsté pacičky, hebké jako tlapky kotěte.

Jak dlouho si naše kráska v tomto lesním šeru ještě udrží ten pravidelný růst, rok co rok o­ tlapku do šířky a o necelou píď do výšky? Když jsme si jí všimli poprvé, zaujaly nás právě ty navlas stejně velké – lépe říci malé – vzdálenosti přeslenů. Podle nich jsme si na kmínku snadno přečetli její věk. Jen asi metrovou dolní část, tu s dávno již odumřelými a nezřetelnými přesleny, museli jsme ke spočítaným rokům přičíst odhadem. Vyšlo nám dost přes čtyřicet let. Za daných okolností nebyl pro nás tak pomalý růst překvapením, vždyť přesně odpovídá podmínkám. Jak by tady mohla růst rychleji! Z jedné strany potůčku se nad ní v nevelké výšce klene obří kytice starého klenu, z protějšího břehu ji zastiňuje baldachýn rozprostřených větví buku. Za bukem je o poznání jasněji, roste tam shluk štíhlých vysokých jasanů, jejichž vzdušné koruny propouštějí dvakrát víc světla, než buk nebo klen. Jim narozdíl od jasanů v mládí vyhovuje stín, a také jej v dospělosti, kdy už si dávno vybojovaly místo na slunci, všem pod sebou štědře poskytují. Na tu dálku je ovšem jedličce skupinka světlých jasanů nanic, zvlášť když hned za nimi opět stojí buky.

Ani zboku od silnice se jedle světla z oblohy nedočká. Větve starých klenů a buků se z obou stran za světlem natahují přes vozovku a nad jejím středem se spojují v jednolitou klenbu.

Zdá se, že nikdy za život nepoznala blaho přímých slunečních paprsků. Po celé roky žije pouze z toho mála, jež, proceděné sem skrz široké listy, blíží se nejvýš jen přidušenému zelenému pološeru, i za zářivě letního poledne.

To proto je tak souměrná, tak nádherná, připomeneme si starou zákonitost, už o ní něco víme. Známe v této souvislosti ještě druhou: pomalý počáteční růst stromu předznamenává s velkou pravděpodobností jeho dlouhý život.

Jedlička má velké štěstí, že se narodila právě zde. Ta náhoda ji desítky let zachraňuje, po tak strmém svahu, zaříznutém do terénu shora až k samému potůčku, nespustí se ani zbojník srnec, ani hladová srna, ta sypká kamenitá půda pod ostrými spárky nebezpečně ujíždí. Tak se dá vysvětlit, proč jedlička přežila již půl století, proč odrostla až do této výšky a teď má před sebou, jestli jí osud zůstane příznivý, naději na dlouhou řadu let, kdy sbíráním a shromažďováním utajených životních sil bude už jen zvyšovat ukázkovou ztepilost, do jaké každý jehličnatý strom vyspět má, když je mu duše lesa nakloněna.

Když jsem šel naposledy kolem, silničáři na mostku něco kutili. Kdyby mě bylo napadlo, co mají za lubem, byl bych se zastavil a možná by se mi podařilo promluvit jim do duše. Ale nevěděl jsem to, a protože nemám ve zvyku strkat nos do cizích věcí, tak jsem se s nimi jen zběžně pozdravil. Ani jsem se za nimi pořádně nepodíval.

Za pár dní jsme tudy jeli autem a jen tak koutkem oka jsme zahlédli nezvyklé prázdno. Udiveně jsme zastavili a vystoupili.

Naše jedlička byla pryč. Jen dole na rozhraní proudu a spádného břehu zbyl mezi kameny hladce seříznutý pařízek.

Kdyby byl čas vánoční, to snad, to by nás tolik nepřekvapilo, ale teď? Takovou jedličku si podříznou cestáři. Takovou! Proč?

Lomcovala mnou zlost, spílal jsem té bandě silničářské nevybíravými jmény, a také sobě, že jsem se tehdy nezastavil.

Ale pak mi začalo svítat. Postupně, s odplývajícími emocemi, jsem střízlivě začal chápat, že bych byl ty chlapy stejně nepřemluvil, a bylo mi už také jasné proč. Pomalu a strašně nerad jsem uznával, že zprůchodňování koryta každého, i zdánlivě neškodného potůčku, je čas od času nezbytné. I tady voda občas zdivočí, a to potom jakákoliv překážka hladkého průtoku může znamenat potíže. Vzpomněl jsem si na hrůzostrašné havárie při poslední povodni. Teď ještě byla jedle malá a ohebná, žádnou zácpu by nezpůsobila, ale co později? Stála přece tak blízko před propustí! Jednou by mohlo být opravdu zle.

Vychladl jsem a vzal konečně silničáře na milost. Avšak přestat myslet na zmarněných padesát let života takové nádherné jedle nemůžu, rozumové uznání tvrdé reality mi nejde ze srdce. Jsem zaujatý. A co teprve má žena! Zapřísahá se tu na místě, to že jim nikdy neodpustí.

Na protějším břehu, o něco výš proti proudu, jsem si teď všiml ještě jiných dvou pařízků, jsou zřejmě po jasanech. Že tu vůbec byly, jsem ve svém jednostranném zájmu o jedličku ani nevěděl. I ony tedy preventivně doplatily na to, že je jejich osud postavil vodě do cesty.

Ještě chvíli teskníme, ale p­ozvolna si na nezvyklé prázdno zvykáme. Aspoň já.

„Zvykneme si, neboj,“ říkám rádoby povzbudivě.

„Kdepak, já ne, na to si nikdy nezvyknu. Já žádný důvod neuznávám, bylo to zbytečné, říkej si, co chceš.“

Teď, když je jedlička pryč, tak si na jejím pařízku, trčícím zpod velkého kamene všimnu, že je jaksi do krátkého obloučku prohnutý. Jak to? Kmen přece měla bezvadně svislý, nikdy jsme na něm nic nerovného nepostřehli. Jdu se tam podívat.

Oklikou slezu po čtyřech strmým a sypkým břehem až k potoku. Do lehké obuvi při tom nabírám protivné kamínky a nakonec ještě málem sklouznu do vody.

Než se skloním k pařízku, pořádně si prohlížím okolí. Kdysi to tady bylo trochu jiné, potok musel téct o půl metru, možná o celý vlevo, to proto se tu jedlové semínko uchytilo, a proto tu jedle takovou dobu v klidu rostla. Z vyrytých stop tekoucí vody v korytě se dá vyčíst, že každý větší déšť, každý silnější proud měnil podobu dna. Něco odplavil, něco přinesl, někam jinam se prodral a zahloubil. V mezidobích voda, vyvěrající z podzemí až kdesi pod hřebenem, běžela věrně ve stopě posledního lijáku. Po řádce takových průtoků, jež povstávaly z letních bouřek a jarních tání, se potůček přiblížil až sem k jedli a v poslední době jí začal přímo omývat kořeny. Teď teprve vidím, že v budoucnu by mu jedle opravdu začala být úctyhodnou překážkou.

Zatím však zde místo ní je v podemletém břehu malý, trochu prohnutý pařízek. A dál už nic, jen prázdno. Už jenom v duchu vidím, jak tady ještě nedávno bez poskvrny stála.

Přidřepnu k pařízku a počítám letokruhy. Chci začít od středu, ale to můžu až za hranicí malého začernalého jádra, v němž není žádný letokruh k rozeznání. První tři z těch čitelných vrstev jarního a letního dřeva mají neobvyklý tvar, hodně mimostředný, vejčitě se protahují proti svahu. Tady muselo dřevo růst proti tuhému odporu, zápasilo s nějakou překážkou. To asi za povodně přimáčkla k zemi ještě hodně malou jedličku kláda nebo kámen a ona pak bojovala o přežití. Potřebovala se napřímit. To je pro každý stromek první přikázání, první předpoklad úspěšného růstu – m­ířit vrcholkem vzhůru, proti zemské tíži. V těch prvních třech zřetelných letokruzích čtu, že právě ty tři roky se zvedala do svislé polohy, než se jí to podařilo. V těch třech jednostranně rozšířených vrstvách světlejšího jarního a tmavšího letního dřeva je uložený důkaz jejího zápasu, příběh o tom, jak dělivé pletivo pod nemilosrdným tlakem bujelo, jak se namáhalo, jak se tlakem vydrážděné buňky té tíze vzpíraly a horečně, energičtěji a rychleji než ty ostatní se dělily, jak těmi prudce se rozvíjejícími vrstvami nového dřeva účinně zakládaly obranu. A jak byla úspěšná. Za tři roky se jedličce podařilo z polohy vleže obloukem postavit zpříma. Čtvrtý letokruh už je kruhový, jak má být, a po něm všechny další. To už rostla, jak se na jedli sluší. Do včerejška čtyřicet let. Takovou jsme ji poznali. Nevím, kolik mikroskopických letokruhů z raného dětství před tou první a málem osudnou povodní je schováno uvnitř tmavého nečitelného jádra, té tuhé jedlové dušičky, ale to by byla jenom nezajímavá hra s čísly. Teď už víme, že před těmi čtyřiceti a ještě třemi lety byla jedlička pouhý zelený proutek a jeho dnes již nezjistitelné stáří není důležité. Jen to, že už tenkrát jí bylo souzeno tvrdě bojovat o život. Bylo to poprvé, a také si jej sama vlastní silou vybojovala. Pak žila obvyklý život stromu, připoutaného jednou provždy k místu zrození. Neuměla víc, než se tomu náhodně přidělenému místu přizpůsobit, přijmout dané podmínky a­ dělat to, co strom dělat musí – růst, bez ustání růst, až do konce. Dva kroky vzdálená propust pod silnicí do jejího života ničím nezasahovala, nijak se toho, co jediné uměla, netýkala. Až do nečekaného konce.

Odcházíme, s sebou si neseme obraz její jedinečnosti a už víme, že ten se nám nikdy nepřestane připomínat. Nedá se zabránit, aby to tak bylo, nejde nijak zařídit, aby s námi znova vteřinku nepobyla pokaždé, kdy se k tomuto místu přiblížíme. A po tu vteřinu to pro nás vždycky bude jedlička pravá, tak jako je bezesporu pravý každý odraz skutečnosti v lidské duši.