Kertův spiklenec

Stařec se usadil na čestné místo. Tím bylo čelo velkého stolu v hostinci U dobrých zpráv. „Buď zdráv Kerte,“ oslovil ho téměř holohlavý žoldnéř, kterému nikdo v Hermarosu, kdo ho znal, neřekl jinak než Vlásek. „Ethel s tebou Vlásku. Vyprávěj, cos prožil nového? Rád si vyslechnu tvé příběhy.“ Vlásek se začervenal, což vzbudilo mírné veselí osazenstva hostince. A že bylo co se červenat. Vlásek byl nepříliš vysoký člověk, tvář mu zdobil pěstěný vous, který by mu záviděl leckterý trpaslík – i když co do délky, tam ho odsuzovali – tmavé oči vyzařovaly nevšední inteligenci – tedy na žoldnéře. Na sobě měl zelenou košili s emblémem království Hermarosu, pod ní kroužkovou košili, u pasu se mu houpala dýka, nádherná práce Thierrských kovářů – údajně ji získal právě od Kerta – na kolenou měl položenou ohmatanou sekeru a na ramenech mu visel obrovský kulatý štít. A čím byl Vlásek tak zvláštní? Vždy, když přišel do Ante, nechal si vyholit vlasy tak, aby se mu středem táhl kohoutí řemínek. Jeho jediné ucho – o pravé přišel v jedné bitvě s Vikingy – bylo ozdobeno stříbrným kroužkem. A právě teď mu zčervenal obličej a vyholená místa na hlavě. Co jsem prožil, pomyslel si přitom. To určitě víš lépe než já. „Vím, ale chci, aby to slyšeli všichni,“ řekl stařec a zapálil si dýmku. Vlásek zblednul. Polkl naprázdno. Krucinál, proč mi čteš myšlenky? Pak se uklidnil. „Dobrá.“

„Nechal jsem se zlákat snadným výdělkem, který nabízel jeden místní obchodník – jméno neřeknu, protože už ten blb nežije. Byl jsem tam já, elf Korment – údajně vymítač, hobit Lupínek a další žoldnéř, kterého určitě znáte – Hlavoun. Já se dal do kupy s Lupínkem, protože toho jsem znal z několika výprav, byl to schopný střelec. S Hlavounem se nebavil nikdo, protože ten je tak pitomej, až to bolí …“ Následovala vlna smíchu. Celý hostinec naslouchal Vláskově vyprávění. „K věci Vlásku,“ pobídl ho Kert. Furt se všichni smějí, to je k zlosti, pomyslel si Vlásek. Buď v klidu, jen já tě beru vážně, ozval se mu v mysli Kertův hlas. Vlásek se na něho podíval. Kert se lehce usmíval a pokuřoval. V očích mu však hrál vážný tón. „Budu tedy pokračovat, jestli dovolíte …“ Hostinský utišil osazenstvo, které – mnohde už mírně podnapilé – hlučelo smíchem. Pak kývl na Vláska. Vlásek se napil piva, které měl před sebou. „No a za úkol jsme měli ohlídat dostavník s obchodníkovým zbožím. Nabízel slušné peníze, tak jsem se spolu s Lupínkem na nic neptal. Hlavoun měl několik blbých otázek, ale usadil ho ten elf. Prý, ať zavře hubu, z které trousí samé voloviny. Hlavoun pak – a to mě zarazilo – zmlknul. Ten elf se mi moc nelíbí, řekl jsem Lupínkovi. Jo, vohlídám si ho, špitnul mi a držel se elfovi nablízku. Po půl hodině nakládání zvláštních balíků, jsme vyrazili. Dva dny cesty se nic nedělo. Rajský klídek. No a ráno dalšího dne, kdy Lupínek usnul na hlídce, mě vzbudilo zasvištění šípu, který se mi zabodnul do levého ramene. Zařval jsem. Rozhlédl jsem se. Elf byl prošpikovaný a přibodnutý kopím k dostavníku. Lupínek ležel na zemi probodán několika šípy. Hlavoun mlátil svým mečem do dvou nájezdníků. Byli to orčtí bandité. Hlavoun jich pár umlátil, ale sám klesl pod přesilou těl. Zhodnotil jsem situaci…“ „A vzal jsi do zaječích,“ uchechtl se jeden z hostů. Vlásek ho zmrazil zuřivým pohledem. Kert se zvedl. „Pokračuj Vlásku, to že se mezi nás Lupínek a Hlavoun – byť byl sebepitomější – už nezavítají, je zlá zpráva. Přitom mrknul na hostinského. Ten přikývl, natočil korbel piva a přinesl ho Vláskovi. Pak pokynul vyhazovačovi. To byl obrovský kroll s věčně tupým výrazem ve tváři. Ten přišel k tomu hostu, který se uchechtl, popadl ho a vynesl před hostinec. Ostatní se velmi rychle uklidnili. „Vlásku, nenapínej nás, pokračuj, co se stalo,“ ozval se jeden z hostů.  „Bylo jich už jenom pět, vzal jsem sekeru a začal bojovat. Ten kupec bojoval také. Měl dýku a držel se dlouho, než ho jeden z těch orků bodnul dýkou do slabin. To už jsem začal vidět rudě. Zlomil jsem šíp v ráně a vzal si štít. Pak už jsem vnímal jen to, že orkové umírali ze zděšením v jejich odporných ksichtech. Potom jsem si ošetřil rány a pohřbil jsem všechny mrtvé, kromě orků. Ty jsem nahromadil zvlášť, aby krkavci měli na čem hodovat. Pobral jsem všechny zbraně, naložil je do dostavníku a s dostavníkem jsem dojel na místo určení. Na úřadech jsem ohlásil, co se stalo a potom, co jsem dostal směšnou částku, jako odměnu, jsem zašel k léčiteli a tam jsem díky zánětu strávil tři týdny. A jelikož mi dorostly vlasy, vydal jsem se sem.“ „Vlásku, jsi čestný muž, proto ti náleží navíc ještě bolestné, protože tvůj případ orckých banditů není ojedinělý,“ řekl Kert vážně. „Stačilo by děkuji,“ zamumlal zmateně Vlásek, protože cítil obdivné pohledy hostů. Kert před něho postavil plný měšec. „Jsou tvé.“ Vlásek k němu vzhlédl. Jen ber, Vlásku. Zasloužíš si to, počítej se od této chvíle mezi Kertovy spiklence, v naší partě se neztratíš, ozvalo se mu v mysli. Vlásek vzal měšec a podal Kertovi svou pravici. Kert ji s úsměvem stiskl. Vítej mezi námi.

Kertovi spiklenci? Ano milá Ethel, Kert je jeden z nejschopnějších lidí v Hermarosu. A myslíš, že zastaví spiknutí našeho společného nepřítele Háthana? Chyběl jim už jen jeden člen. A myslíš, že Vlásek je dost vhodný, Káne? Kromě Kerta neznám čestnějšího muže. A co ženy? No, možná, že ještě jedno místo bude. Vlásek má jednu nedořešenou záležitost. Myslíš tu rusou žoldnéřku, která ho obrala? Ano, přesně tu. Dobrá tedy, Kertovi spiklenci. Ach Ethel, proč pořád pochybuješ…