HELOU, STARÝ BRACHU! (5)

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (49)

 

Psaní je jako život sám, román – anebo obráceně.

Děje se, takže naprosto nevím, co budu psát o Kafkovi po pouhých 24 hodinách zítra v tomtéž čase před půl devátou ranní.

Vždyť obdobně jsem bez jakéhokoli zřetelného zevního popudu zalehl včera na sklonku odpoledne – a vydržel hledat na googlu (tedy, jistý způsobem jsem se děl) v jednom tahu až před půlnoc.

Výsledkem je, že vím to, co jsem nevěděl, a co možná někdy příště poslouží komusi jinému k dílčímu kafkologickému doplnění.

 

Takže: Josef Feigl ze siřemského čísla popisného 7 domu s jelínky na fasádě zemřel 3. ledna roku 1926.

Kolik mu bylo, prozatím nevím – ale třeba se do zítřka dozvím.

Třebaže dneska před večerem míním zajít, polohladov, zasednout do polského Cieszyna vyslechnout si naučnou přednášku o filozofii předsokratiků.

Ale třeba potom vydržím před monitorem hnípat zase až do půlnoci.

 

V každém případě se nejedná o ještě jednoho Josefa Feigla, jak jsem měl vymyšleno, a udělal tak z paní Feiglové se 7 dcerami vdovu už v 17. roce, tedy o toho jiného siřemského Josefa Feigla, jemuž život vyhasl hned na začátku Velké války, v listopadu 1914, kdesi ve Slovinsku, přičemž já mám dojem z takového jednoho ne dost významem zřetelného archivního zápisu, že byl popraven.

 

Slyšet cosi takového od místních v roce 1917, mohlo to být pro Kafku téma.

Dneska má dávný voják Josef F. desku na siřemském hřbitově.

 

Feigl Josef: *Mašťov, okres Podbořany (Maschau). Domovem: Mašťov. Vozatajský oddíl 8, 3. eskadrona. +25.11.1914 Sremska Mitrovica, Slavonie, trestnice.

 

Marie Feiglová, tedy ta, které Kafka chystal dárek z Prahy, zemřela 20. června 1932(?), čili 15 roků po začátku Kafkova pobytu v Siřemi.

Napadlo mě proto, a odpověď se nikdy nedovím, zdali ji, matku 7 dcer, nenakazil tenkrát tuberou, vždyť se stýkali zcela pravidelně, a jak známo, Franz Kafka se až posedle průběžně obával, vůči jiným, takovéto možnosti.

 

Kdyby ale nebyla byla umřela v tom 32., stejně by za pouhých 13 roků poté, dožila-li by se, skončila v odsunu – a já bych o ní stejně nic víc nevěděl.

 

Po těch jejích 7 dcerách se v matrikách ještě pozorně porozhlídnu – vždyť, co kdyby, jedna z nich se později stala dozorkyní v Osvětimi a doprovázela Franzovu sestru Ottlu ke vratům objektu plynové komory.

Projevy její případné více nežli sadistické pomstychtivosti by dokonce byla pochopitelné – zemřela by li její matka nakažena jakýmsi vyzáblým pražským židovským tuberákem.

 

Taky představa vhodná leda tak do nikdy nedopsané filmové povídky...

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (50)

 

Kdyby se mě zeptala středoškolská učitelka češtiny a němčiny, bydlící v činžáku přes ulici, co dneska budu dělat, odpověděl bych jí, že se pokusím o jazykovou či slovní topografii.

Ono snad něco takového existuje?, zeptala by se určitě s jistým, a zajisté i oprávněným, údivem.

A já, poněvadž nevím, zda, je-li taková nějaká metoda vůbec kodifikována, pustím se radši do ukázky čehosi takového, co možná ani není.

 

Proto se vrátím ke včerejší čáře pořízené Kafkovou rukou, která k čemusi směřovala, cosi s jakýmsi zájmem určovala.

 

K čáře, k níž se vázal rukopisný popis na líci pohlednice, který já nyní ocituji celý – a to dokonce i se zápisem na straně rubové, který, napohled delší, zde v přepisu originálu předchází.

 

Lieber Max, vielen Dank für die Sendung. Der Brief des Mädchens (jetzt haben gerade Mäuse, ich bin in Ottlas Zimmer, einen unverschämten Krawall gemacht) ist bei weitem das Schönste. Diese Umsicht, Ruhe, Überlegenheit, Weltlichkeit, es ist das großartig und gräßlich Frauenhafte. - Ich schicke Dir alles nächstens zurück. - Auf der Ansicht habe ich meine Fenster umrahmt, das Haus Ottlas steht hinter dem angezeichneten Baum. In Wirklichkeit ist aber alles noch besser, gar in der jetzigen Sonne.

Franz

 

Eben Telegramm von F., kommt nachmittag.

 

[Beischrift:] Wir werden Sie von der Bahn holen, mit Wagen sogar. Sie würden sonst nach Franzens (rechtem) Zeichen in das Haus des Herrn Feigl gehen, statt zu uns. Unser Haus werden Sie, bis Sie kommen, selber anschauen und ich zeichne es nicht an.

Ottla Kafka

 

Paní doktorka Burešová, autorka vzpomínané eseje o Kafkově pobytu v Siřemi, přeložila onen Ottlin vzkaz z líce následovně:

 

OBRÁZEK

 

Otázkou však je, co znamená ono „Ottlině domě“ zrovna v uvozovkách – jakož i ono „našem domě“.

 

Co znamená ono „našem domě“, ptal by se ihned třeba takový Gaston Bachelard.

 

Dům, v němž bydlíme?

 

Dům, o němž sníme?

 

Dům, který rádi navštěvujeme, poněvadž se u nich, uvnitř něho, dobře cítíme?

 

Dům, o němž – a to nikoli jen v tom smyslu, že si jej míníme pořídit?

 

Nebo snad dům, jehož vnější podoba se nám čímsi líbí natolik, že kvůli tomu sdílíme vzájemně, bratr se sestrou, jakési tajnůtkářská tajemství – nebo dokonce dohody?

 

Takových kritérií vyhovujících onomu zadání „našem domě“ je jistě více, a sem tedy s případnými takovými stanovenými!!!

Pokud ovšem společenští soudruzi statisíců účastníků smutečních tryzen kvůli superstar televizních esterád Karlu Gottovi jsou vůbec čehosi takového mentálně schopni.

 

Zatímco tamti stojí špalír podél polí, cest i vod kvůli Karlu G. – já se poznovu vrátím k těm včerejším obrázkům.

Ta čára na něm cosi označuje – ať již správně, anebo ne.

Sigmund Freud by vám to vysvětlil plněji.

 

Tři prsty nalevo od autenticky Kafkovy čary stojí budova patrového statku, kterou kafkologové označují za siřemské Kafkovo bydliště.

Ale co kdyby onoho 20. září 1917 onou Kafkovou rezidencí ještě nebyla – a Kafka bydlel v Siřemi první měsíc kdesi zcela jinde?

Divu by nebylo, stěhoval se, mimochodem, v Siřemi několikrát, a žádné obtíže s tím neměl, vždyť vlastně pobýval na letním bytě, a v jejich souvislosti o takové pohyby nebo přesuny, stěhování i sestěhovávání. nebývá nouze.

Navíc celý jeho majetek se vešel tak akorát do kufru.

A pokud ne, tak ještě zhruba tak do půlky nějakého ještě případného cestovního koše.

 

Tři prsty nalevo od čáry, a právě v tom pro mne spočívá ona slovní topografie, při níž se nic kartograficky neznačí, stojí jistota – zatímco 2 prsty od čáry napravo, tedy ve vzdálenosti zřetelně menší, stojí skrytá kostelem nějaká jiná budova.

Má jí být onen neviditelný „Ottlin dům“, dokonce nějak související s písmem připomínanými Feiglovými, bydlícími až do jejich smrtí v jednopatrovém domě číslo popisné 7 se dvěma jelínky?

 

Nebo je tím domem s jelínky a Feiglovými jako nájemníky onen dům, na nějž vlastně čára míří, a který se nám některým může jeví jako proporčně nesprávná silueta, jejíž velikost i tvar může být způsoben optickou vadou nebo technologické nedostatečností použitého objektivu samého?

 

Bez dlouhodobé rekonstrukce na místě v prostoru šiřemské návsi odpověď není možná.

 

Stejně tak bez jistoty, že text Ottlina přípisku na líci pohlednice je vůbec správně přeložen.

 

A proto se zde zeptám: Kdo se pokusí, a v tom je taky ta ona topografie slov, prostřednictvím slov překladu, dobrat pravého smyslu Ottlou použitých slov při psaní improvizovaného vzkazu?

 

Wir werden Sie von der Bahn holen, mit Wagen sogar. Sie würden sonst nach Franzens (rechtem) Zeichen in das Haus des Herrn Feigl gehen, statt zu uns. Unser Haus werden Sie, bis Sie kommen, selber anschauen und ich zeichne es nicht an.

 

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (51)

 

Vyzvedneme vás z vlaku, dokonce i s auty. Jinak by podle Franzensova (pravého) znamení šli namísto nás do domu pana Feigla. Uvidíte náš dům pro sebe, dokud nepřijdete a já ho neoznačím.

 

Požádat jakkoli kohokoli zdejšího o překlad pouhých dvou/2 vět do němčiny je námahou marnou, marnou, marňoucí.

Zadat ovšem totéž tamtomu stroji zamontovanému kdesi uvnitř googlu, úspěch je zaručen!

 

Automatické překladače mají individuální lidskou hodnotu vyšší nežli zdejší voliči.

Proto to tady po posledních 30 letech takhle vypadá, proto včera, v pátek, stáli žáci jedné pražské školy povinnou (!!!!!!!!!!!!!!) minutu ticha za Karla Gotta.

Já se v jejich letech povinně skládal na bagr do Koreje.

Za 70 minulých roků se nezměnilo naprosto nic.

 

Přitom je ten strojový překlad zajímavý nejméně tím, jak se jeho jazykové bloudění, poznamenané základní neznalostí, nebo nechápáním, vstupních faktů, podobá tomu mému, jež se z nezřetelných indicií snaží domýšlet.

 

Pokud film, pak analogicky způsobem, jak to svede se slovy tenhle překladač!

 

Ač nesrozumitelné, zmatené, přesto tu a tam cosi významově vyniká jako kopce z ploché krajiny!

 

A obdobná potentnost skrytá uvnitř googlu mi onehdy napomohla ještě v jiné jednotlivosti, o níž by se zdejší voliči vyslovovali (nebo se po příštím zhlédnutí budou) jen jako o náhodě.

Jistě, musel jsem výsledek po překvapivosti nečekaně náhlého dojmu poněkud upravit, ovšem ne žádnou kamufláží, retuší, nebo montáží, jak bývává zvykem – pouze jsem zvětšil měřítko náhledu prohlížeče.

Jako bych se zahleděl ještě z větší blížky.

A ono mi opět zevnitř sdělovaného bylo poskytnuto.

 

Dva jelínci!!!

 

Jakoby kdosi věděl totéž, nebo měl k dispozici jakési mi tajné zdroje, po kterých se doposud marně upomínám, které, přes usilovnost, marně vyhlížím jak prospektoři případnou rudu ve skále.

 

Dve jelívci v Siřemi!

Dva jelínci v Siřemi!

 

Neboť Siřem ve slovní topografii není nežli Zürau.

 

Nepředpokládám ovšem, že by autor fotografie na titulu knihy Kafkových aforismů věděl v Americe cokoli o šiřemské zdi s malovanými jeleními exponáty – ovšem v čase internetu je možné všechno.

Vždyť s obdobnou invencí postupoval i v případě jeho jiných fotografií, byť by i ony byly všechny zhotoveny na kafkovské téma.

Ale možnost zdrojů jejich dílčích invenčních záchytných bodů mi uniká.

Přičemž navíc dokonce i v současném č(!)esku nalezneme kohosi, kdo se obdobnému origami hlavových obličejových masek autorsky věnoval, ba možná ještě stále oddává.

 

Artur Magrot.

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (52)

 

Včera ráno byla v Siřemi docela nepříznivá mlha.

Přesto: tohle na obrázku je část cesty, po které byl tenkrát vezen v bryčce do Siřemi Franz Kafka.

K návsi mu zbýval 1 kilometr, do konce života 7 (nebo kolik?) roků.

 

 

Včera dopoledne, zhruba na hodinu, jsem byl v Siřemi.

Zážitků po celé té cestě k místu vzdálenému asi 600 kilometrů od mé obvyklé domovské adresy jsem nasbíral tolik, že bych s nimi vydržel po délku reportáže dlouhé tak 20 až 30 stránek – a tom, jak jsem zase prošel tím současným zdejším tuzemským peklem.

 

Chtěl jsem začít to psaní dneska, od samého začátku, jeden blog po druhém, ale nemám sil.

K něčemu jako oddat se.

Jestli zítra?

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (53)

 

Jak známo, před 3 dny jsem byl v té Siřemi.

Nazpátek že jsem odjížděl s tupě plnou hlavou – tak i tohle se už taky ví.

Jsa tupý, měl bych tedy mít (po vzoru jiných zdejších) o čem psát.

Jenomže zrovna k tomu se nemůžu odhodlat, jak to bude tentokrát v popisování pracné – a zejména dlouhé.

Jakož i nikam nevedoucí – jako každý jiný ten zdejší všední marasmus.

 

Takže jsem radši včera dodělal 2. www stránku na téma Kafky a Siřemi, a to s tímto odkazem:

http://2kafkovijeleni.unas.cz .

 

Zatímco hned od 4. hodiny dnešního rána tuhle návěšť hotového rozposílal – tentokrát i na adresy severočeských rádií a novin, poněvadž Siřem do tohoto teritoria náleží.

 

Nato jsem celé dopoledne věnoval skládání materiálů na úvod nové internetové stránky, tentokrát k nalezení po odkazu: http://kafkovijeleni2.unas.cz .

 

Snad její délkový potenciál je dostatečný natolik, že jejím prostřednictvím budu mít možnost dovypovědět zbytek mého obrazového příběhu o kafkovské Siřemi.

 

Píšu takto, i když si upřímně myslím, že postupně, i bez cizí pomoci, která mezi hňupy stejně třeba hned odsud žádná nepřijde, nahloučím, byť jsoucí pořád na setrvalé kukuřičné dietě, materiálů navíc ještě nejmíň na jednu www stránku.

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (54)

 

I kdyby měl zdejší jedinec i tu nejsebezázračnější intuici – v této zemi by mu byla zbytečná.

Před pár dny jsem zde špekuloval o možnosti první scény filmu s rentgénem – no a včera, když jsem se sháněl po čemsi jiném, narazil jsem v jednom z dávných čísel Světovky, tedy uvnitř výtisku té číslo 4 z roku 68., na vůbec snad první Kafkův dopis odeslaný ze Siřemi, v jehož úvodu je rukou opravdového spisovatele napsáno tohle:

 

OBRAZEK

 

Použil-li jsem slovo opravdový ve spojení se slovem spisovatel, mínil jsem krapet zveličit cosi jako velikost potřebného ducha, který obsahuje i onu intuici – a to dokonce v míře co možná největší.

 

Asi mi i v tomto punktu nebude rozuměno, takže si dovolím ilustrující příklad.

Pro mne, a to na základě mých zkušeností i předtuch, srozumitelný – pro ony zdejší babišáky pouze prokazující můj zcela neblahý duševní stav.

 

Oslovil jsem tedy šéfredaktora tiskoviny, která uzpůsobuje veřejné mínění, a to prostřednictvím informačního či znalostního stavu obyvatelstva žijícího na území lounského okresu.

V každém případě tyjícího z jistého stavu zabetonovování lokální zaprděnosti.

Která má ovšem vesmírně daleko k tomu, co bych nazval potřeby japonských turistů.

Kterým třeba onen siřemský pivovar, přes onu všechnu jakoukoli místní užitečnost, zas až tak s Franzem Kafkou nesouvisí.

Kafkovo téma je pro ně jiné.

 

A není ani obsaženo v článcích třeba pod těmito odkazy:

https://zatecky.denik.cz/zpravy_region/turistika_special_kafka_20110606.html

https://www.novinky.cz/cestovani/clanek/sirem-vesnice-kterou-proslavil-franz-kafka-40296927

https://www.lidovky.cz/kultura/galerie-v-siremi-provede-navstevniky-spolu-s-franzem-kafkou-po-navsi.A170815_105521_ln_kultura_jto .

 

Leč jiné, čímsi znalostně odlišné, v této zemi nenajdete.

 

Z čehož plyne, že v této zemi jako živočišný druh je neznámo ono cosi jako opravdový novinář.

 

Lokálkáři, zlomené nohy, říkávalo se takovým zvěstovatelům pomíjivosti v Kafkových časech.

 

Poněvadž bez japonské úrovně ani v tomto to nepůjde, babišáci, vpřed, dovoluji si jeden aforismus o japonských botách, v psaní o Franzi Kafkovi je cosi takového přípustné.

Původně jsem jej mínil poslat panu šéfredaktorovi Kinštovi jako odpověď na jeho mail – ale nepochopil by osten, jsa totiž spíše nežli Japonec nějaký ten pouhý zdejší od osy věčnosti sešikmený okamůří typ.

 

Nemusíte se, pane šéfredaktore Kinšte, stresovat, že vám tyhle nové zrovna zakoupené boty budou někdy těsné.

Kdepak, kdepak, ty vám budou tak akorát už navždycky.

 

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (55)

 

Když nastane ten s číslem (60), bude se jednat o blog poslední.

Tohle vím od časného dnešního rána, postižen opět náhlým rozvíjejícím nápadem – pořád sice v tomtéž tónu Kafkových 2 jelenů – – – ale ovšem o vesmírné řády invence jinak.

Doufám, že tohle darované předurčení zvládnu, vždyť i v něm se potenciálně jedná o film.

 

Takže:

V pondělí jsem byl dopoledne v té Siřemi, z níž, tedy z jejíhož kraje, jsem se potom zbytek den až za půlnoc nemohl vlaky vymotat, jako by mě cosi začarovalo.

A to nastálo i za pražským Hlavním nádražím směrem na východ k Moravě.

 

Vědom si téhleté situace, dokonce jsem už hned cestou ve vlaku o tomto stavu znehybnění vypravoval ještě před Hostivicemi cikánskému manželskému páru jako o naprosto nezpochybnitelném faktu.

Že se cítím, vědom si, a přitom bezmocný, jakobych překročil nějaký bludný kořen.

Zřejmě se domnívali, že mluvím z hladu, takže mi dali ze svých zásob obloženou housku pečlivě úhledně zabalenou v alobalu.

Snědl jsem ji hned před nimi – chutnala v té mé kukuřicové dietě skvěle.

Ovšem toho stavu mrákot jsem se od pondělka nezbavil až do včerejšího, tedy pátečního, odpoledne.

 

Kdy jsem náhle přišel na to, že o téhle mé cestě do Siřemi tam i zpět není třeba psát, třebaže by vydala na mnoho několik pokračování, když jsem si v jejím průběhu občas tu a tam zapsal nějakou související poznámku.

Ono totiž tohle rozvíjející vnuknutí, kterým jsem se vyškubnul z týdenního zmámení, souviselo s těmi ve včerejším blogu zveřejněnými odkazy.

Jiného nápadu nemaje, přečetl jsem si tedy s nimi související články, a, ejhle, přede mnou se náhle rozjasnilo.

 

Dokonce jsem takto získal vysvětlení, proč mě až do sedu dorazily ony všechny informace, které jsem tam na siřemské návsi jednu po druhé jako rány beranidlem dostával.

 

V jedné chvíli jsem byl třeba vyslán, abych si prohlédl všechna 3 patra jejich galerie.

Poněvadž jsem se navrátil víceméně ihned vzápětí, byl jsem tázán, proč mi netrvalo dýl.

Zajímá mě nezobrazovací umění, odpověděl jsem – bez dalšího případně navazujícího zájmu zřizovatele.

 

On totiž i film, byť založen na vizualitě, může být nezobrazivý, a po takovém jsem jako divák i autor vždycky toužíval – ale ta siřemská galerie není nežli ve všech 3 patrech plná kýčů.

 

KŠEFT !!!

 

Ty články píše víceméně jedna a tatáž autorka, která je v nějaké netajené souvislosti s onou siřemskou galerií činnou v domě se 2 jeleny jakožto Kafkovým muzeem (coby jen uchováváním dávných pachů a nikoli bořením ker věznících nová zjištění), takže když mi všechny souvislosti takhle vytanuly, přišlo mi, že se jedná o mlýn na peníze, takže v takovém hodně mi nejasném spolku já už nebudu.

 

A proto, včera ještě sice ne, ale dnes zrána, všechno ono bránící mámení ze mne spadlo – a já se rozhořel k novému plameni, k němuž jsem již včera včera odpoledne zcela bezděně podložil knot.

 

Intuice mě opět nezklamala – takže od tohoto místa jsem začal, tedy začínám, od včerejšího knotu, o těch kafkovských jelenech pojednávat jinak.

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (56)

 

Takže nejdřív popis toho včerejšího knotu:

 

Slepí však na jakýkoli film nevidí rozvíjející možnosti, kterých je tu, zatím uvízlých, na roky.

 

Do kterých (dokonce obojích – možností i let) je možno vstoupit prostřednictvím třeba Franze Kafky – jak i třeba jeho vrstevníka Ludwiga Wittgensteina.

 

 

Zwei Hirsche Im Zürau

 

Přede vsí lávka.

Do příběhu vchází sám

slepý Franz Kafka.

 

Pro příští účely jsem dotyčnému Vlastimilu Sýkorovi, známému již z knotu, zřídil dneska ráno hnízdo na pismak.cz, do něhož jsem již vložil předchozí haiku.

 

Takže nějaký den povedu pro účel 3 prameny, zdánlivě stejné, neboť tytéž příspěvky se v nich budou opakovat – ale i přes všechno opakování budou každý rozvíjet cosi jiného: pismak, www stránka, jakož i ještě pár příštích zápisů tento blog.

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (57)

 

Jenomže k onomu explozivnímu vzniku toho včerejšího knotu musí být ještě něco poznamenáno – tedy v tomto případě co nejpřesněji citováno.

 

2 obrázky popisů téhož, dokonce obojí články téže autorky – ale jak jsou uvnitř (a není to způsobeno překladem!!!) ve snesených reáliích vůči sobě různé: jednou lovec, možná myslivec, podruhé sedlák, popřípadě přímo statkář.

Jakoby onen Feigl z téhož popisného čísla 7 byl v Kafkově siřemském příběhu dvojí osobou.

 

V každém případě se zrovna tady objevilo ono sousloví zwei Hirsche, které mě dopříště, a možná až osudově, s takovou intenzívností zaujalo.

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (58)

 

Po třech, jelení téma rozvíjejích, obrázcích si dovolím jednu poznámku – ta bude zase souviset s Franzem Kafkou, respektive čímsi jako jeho poetikou.

 

Pohlížel na svět jako vůči pozorovateli dějící se stav věcí jistým způsobem, při němž věci, ale i například lidská jednání, postrádají ono cosi, co bych nazval stvořenost.

Čímsi od začátku vetknutý význam.

Popřípadě jen jeho nepevnost, neboť jej lze (ventř, i vně) kdykoli naprosto samozřejmě snadno vykotit.

 

Z tohoto ohledu je možná zajímavý poslední dnešní obrázek – který sice, jako každé účelová montáž, cosi, až kafkovsky, zastírá a stírá.

A většina diváků proto čehosi takového pravý význam nevidí.

V letmosti svého dění nezachytí.

 

Původně zde byl obrázek hrnku jednoho, toho pravého, dokonce naaranžovaného tak, aby vynikl jeho pravý, a přitom zcela běžně samozřejmý, účel předmětu určeného pro praváka.

Význam je obecně od pradávna pravý, neboť to ono cosi jako jeho vnitřní předmětnost uchopujeme pravou rukou.

 

Zatímco možná levákovi při použití zbude jenom bílé prázdno nepotištěného, jelení figurkou nepojednaného, rubu.

 

Když předpokládám, že můj rub zde není (byť i zrcadlově převráceným) současně pro jiného i možným týmž lícem, mohu snad shrnout, že leváci vidí, nebo jen tu a tam zažívají, od samého počátku zcela jiný svět nežli praváci.

 

Z toho mého poznatku případných jakže elementárních zdrojích nesrozumění možná komusi vyvstává víc, a i kdyby v něm nebylo i nakrásně obsaženo rozvíjejícího nic – škoda, že si v téhle okolnosti Franz Kafka tenkrát nevšimnul, alespoň třeba při rozmýšlení aforismů, existence těch dvou siřemských jelenů rozvitěji, nějak navíc nad standardně turistický letmý zájem i běžného zdejšího dnešního zevlouna.

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (59)

 

Pro někoho ano, přičemž pro jiné zcela současně ne, ale zdrojem ještě jednoho zcela přípustně možného způsobu rozvažování na téma v předchozím blogu popsaného leváctví může být ona fotografie jevištní osoby použita v gifu.

Netuším, nakolik si autoři oné inscenace o prvorepublikovém Bezrukém Frantovi, z jejíž dokumentace mnou apropriovaná fotografie pochází, byli vědomi téhlé dílčí souslednosti, nesvedu tedy odhadnout, nakolik autoři věděli v souvislosti s použitými větvemi, že takto svého hrdinu vplétají do interpretečních osidel spojených se šamanstvím.

Třebaže platí, že kafkovský osud zcela bezrukého v prostředí obklopujích ho obourukých už v jistém smyslu šamanstvím je.

 

Pokud však by navštívil toto představení kdosi, jenž by věděl z pouhých tady těchto blogů o jelenech siřemských neutkvělých Kafkovi, jakož i o jelenu na zdi sochaře Kurta Gebauera, který mi, mimochodem, na mail dodnes neodpověděl, a možná i o dalších indiciích, které jsem sem v průběhu několika týdnů snesl, včetně té drobnosti o konci větve vpíchnutém do jeleního ucha, určitě by mu jevištní větve související s hercem, popřípadě jím předváděnou postavou, připadaly být předmětně i významově čímsi jiným, nežli by bylo to, jak by jim rozuměl nějaký třeba pravák, který sem na moje jelení blogy nikdy nezahlíd.

 

Přičemž ty nestačí, či nestačilo, jen číst.

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

HELOU, STARÝ BRACHU! (60)

 

Takže 60.

Počítal-li bych v kusech, pak tedy 5 x 12, čili 5 tuctů.

Což ovšem není numerologicky žádné pořádné číslo-

 

Přesto tuhletu bilanci už zde nijak více rozvíjet nebudu, pouze jen dodám, že na pismak.cz pokračuje v zájmu o ony nekafkovské 2 nástěnné siřemské jeleny nějaký Vlastimil Sýkora.

 

Zatímco já budu přidávat ještě nějaký čas na www kafkovi2jeleni.unas.cz .

Na níž se případní zájemci i třeba dozví, tedy nikdo odsud, jak pokračuje moje případná příští spolupráce s knihovnou Libri Prohibiti, v níž prozatím případně jakkoli zapsané siřemské jelínky ještě nikdo nehledal – stejně jakou o tomtéž povedu příští korespondenci, pokud se zadaří, s jistým starým punkerem z Duchcova.

 

5 x 12 je taky přesná hodina.

 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

 

Bez obrázků je to opravdu k nečtení – což ale nejlépe svědčí o tom, že se jedná o film.

:)

---