Pocta Holanovi

Květiny jsou tiché, ba ani kámen nevnucuje hudbu

cudnému větru

A co je zpěv vědí jen oněmělí ptáci

a možná tak trochu básníci, kteří ztrácí verše

roztroušené z kapes, stejně jako vlastní život

Vladimíre,

nesnažil ses se dávat odpovědi

na hádanky, které nezazněly

jen zkoušený trýzní může napsat –

poslední list se třese na platanu, neboť on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné

Ale co já …

Dal jsi mu růst a on to nepokazil

Ale co já …

A třeba jsi chtěl, abychom našli skrze třes listu

vlastní rozechvění

Dopřát nám třes, sebou prožitý

Zlomenou naléhavost křídla

Kovadlinu vody

A taky jsi nám daroval Terezku Planetovou

chycenou v synkopách jambického verše

Ve strofách stejně dlouhých, loučících se se životem

Jako ty

s poezií po smrti dcerky …

Co je poezie, Vladimíre, od tebe už vím …

… to že JSI, přenádherná dívko

a že nemůžu tě líbat

a že nemůžu tě mít

Tak ti zpívám

Jen ten kdo už nemá, co by daroval, může recitovat verše

tiché, k odpuštění

… že jsi opustil Boha

Uvěřil světlonošům rudých luceren

Kde se dobrat pravdy

když  strach z otázek rozechvěje i plamínek svíčky,

rozžehnuté mrtvým o dušičkách

Křivolaké otázky před probuzením, které nedal by ani nepřátelům

Myslí to soudruzi doopravdy?

Jít směrem světové strany krve?

Ptal ses potom, raněný v těžkém probuzení

a v horečkách vypotil odpovědi

cenné hloubkou oněmělých ptáků, po svaté Anně

že až na pedály strání

stoupne si svítání

za pozdvihování rána

já se tam vrátím

ke kořenům nahých stromů

k básni

k Bohu