co na Marsu?

    Starý muž si již poněkolikáté utírá čelo.
    Kope hrob a zároveň svým jazykem rejdí v mezinoží černých punčoch.
    Je všemu blíž v té dálce, kdy se mu pod jazykem nenadouvá hostie.

    „...no vono lidi moc nevěří tomu čemu nerozumí, a tak raději zesměšní nositele nových zpráv...vždy jsou to stejný okamžiky...víno se změní na ocet,“ vykládá své lopatě.
    Padají na ni kapky potu.
    „...ser na pýchu...kdekdo je plnej rad...kdekdo je vizionář...kříže a půlměsíce, tlusťoši v póze lotosovýho květu.“
    Všechny ty obrazy světa smíchá s hlínou hrobu.

    Cítí ji.
    Hlínu i tu ženu.
    S příměsí smrti.
    Té jediné poctivosti.

        „...lidi dá dohromady jenom hlad anebo strach... sem tam radost...ale hlavně hlína...v houfu se trpí nějak lepší,“ oddechuje ztěžka.    
    „...byla to děvka...ale stála za to...člověk je pořádná bestie...každá svíce jednou dohoří...není koho zfackovat, aby to tak nebylo...“
    Lopata říhá každým zářezem do země.
    Z pomníku hledí oči ženy, která si stěžuje na život promarněný.
    „...byla to děvka...ale taky světice...lidi nic nechápou...taky mně jednou sebrali...poldové...“

        Chlap za zdí vyhodil do výšky dítě.
        Jak Gagarina.
        Lajku.
        Ukradenou na vesnické tancovačce.
        Dítě vřeštělo nadšením.

        „...kam se poděla úcta?“ potí se muž lopatou na dno hrobu.
        „...jo...byla to děvka...ale taky světice...lidi jsou bestie...“