jeden zapisoval, co říkal druhý

„Jak se Kristus dostal ze všech těch prostěradel, když vstal z mrtvých? Je Turínské plátno jedno z těch prostěradel?“
„Proč ne, ale když nejsou svědci,“ prohlásil věcně muž s aktovkou.
„Se svědkama je vždycky problém. Já jednou svědčil kamarádovi na svatbě a hrozně jsem se opil. Sestra nevěsty měla na pozadí
vytetovaný kříž bez Krista. Unikl z toho záhrobí ještě někdo jinej kromě Krista? Lazar?“
„Ale kde že. Ten neunikl. Ten byl vyhnán Kristem. A radost z toho moc velkou neměl.“
„Vyhnán?“
„Už si pěkně hnil v jeskyni, ale odnesl to, protože lidi potřebují pořád nějaké důkazy, aby uvěřili,“ řekl muž, když otevíral tu svoji aktovku z níž začal tahat nějaká lejstra.
„Tak je to i s dnešní vědou.“
„Samozřejmě. Mají pocit, že důkazy, které hledají jsou ta skutečná pravda. Neotřesitelná. A když to nezapadá, tak to nepřijmou stejně jako inkviziční pacholci, co už se rozhodli, že jste vinen. Mám o vás podat posudek.“
    „Vážně? To se ještě dělá?“
    „S tím se nikdy nepřestane. Potřebují vědět, jak jste na tom.“
    „Kdo?“
    „Oni.“
    „Já opravdu někoho zajímám?“
    „Samozřejmě,“ řekl muž a položil na stůl listiny.
    „Bratry v Kristu?“
    „Nooooo.“
    „Popravdě řečeno těm moc nevěřím. Já si myslím, že by se lidstvo mělo zbavit břemene misionářské polohy.“
    „Ono už je mnohé zcela jiné,“ řekl muž čmárající něco do papírů.
    „Sám pamatuji na školní chodbě nástěnku se slovy Učit se! Učit se! Učit se! Brnkalo to na nervy. Snad jen ta puberta měla něco do sebe, když jsme ohmatávali naklíčená děvčata. Lidé nedokáží žít bez lásky a bez krutosti. Není třeba být markýzem De Sade, aby to do sebe zapadalo. Zničíme se! To je jasné. Jen ještě neznáme datum.“
    „Ani vy?“
    „Jsem snad cvok? Je zvláštní, jak se někteří muži domnívají, že mohou nafackovat svojí ženě. Za to mohou ty přivlastňovací zájmena.“
    „Proč jste se neoženil?“
    „A vy?“
    „Já nejsem ženatý.“
    „Tak víte zrovna tolik, co já. I Johannes Kepler přestal myslet na hvězdy, když mu umřela žena, děti a jeho matku označovali za čarodějnici. Ono se vážně nedá nikam utéct.“
    „A jinak se cítíte dobře?“
    „Jednoho dne dostanete odpovědi od lidí. Zrovna takový, co potřebujete. Jenže já se k tomu necejtím dostatečně kompetentní. Pamatuji, jak jsem se poprvé střetl na letišti s dveřma, co se otevírala sama. Bylo to jak Sezame otevři se! Ani letadla mi tak nezaujala. A vy se cítíte dobře?“
    „Myslím, že už jsme hotovy.“
    „To mi řekla holka za letním kinem. Měla všechno zrzavý. I kolo a ponožky.“
    „Mějte se dobře,“ loučil se muž, když už byla lejstra zpátky v aktovce.
    „To mi řekla jedna učitelka z mateřské školy. Udělej mi dobře...“