Pozdní setkání

Pozdní setkání

            Vladěnka, růžové poupátko, usměvavý kulatý obličej andílka s plnými rty. Velké hnědé oči, blonďaté, krátce střižené vlasy, plnoštíhlé tělo s krásnými oblými prsy, štíhlým pasem a pevnými boky, se mi zjevovalo před očima. Raději na ni nevzpomínat. Co se tenkrát přihodilo, že vzpomínky se vrátily jako živé?

            K prvnímu setkání s Vladěnkou došlo při utkání v krajské soutěži ve stolním tenisu s družstvem hluchoněmých. Sloužil jsem tehdy v jihlavské posádce a hrál jsem v družstvu za Posádkový dům armády. Na tým Ústavu hluchoněmých jsem byl zvědavý, hráli jsme s nimi poprvé. Zajímal mě zejména způsob jejich hry, jak reagují, když neslyší zvuk dopadu míčku a kolik jich vlastně je. V soutěži si vedli podle umístění v tabulce celkem dobře. Střed tabulky svědčil o výborné kondici a dobrých výkonech. Na zápas do tělocvičny velitelství pluku vedle kostela Povýšení sv. Kříže přišlo jejich desetičlenné družstvo, oblečené v tmavomodrých teplácích s logem velkého čtyřlístku. Spolu s nimi přišlo i několik jejich diváků. Náš trenér rychle dohodl pořadí zápasů s jejich vedoucím a jednotlivé hry začaly singly. Bylo úžasné, jak bezvadně reagovali a odvraceli i nejtěžší smeče. Jejich omezení sluchu nebylo možné vůbec poznat. Co mě udivilo v průběhu celého večera nejvíce, bylo ticho. Nezvyklé ticho. Jen klapot míčků a šoupání nohama, jinak ticho. Vždy jsem zpozorněl při dobrém míčku, jak dokáží vzájemně reagovat výskoky, povzbudivým máváním rukama, gestikulací v posunkové řeči a rozzářenými úsměvy. Atmosféra utkání byla oproti zápasům s jinými družstvy úplně jiná, Klid a ticho nebylo rušeno ani napomínáním rozhodčích a reakcí diváků. Pozoruhodné bylo chování našich hráčů i diváků. Podlehli tichému projevu soupeřů a chovali se také neobvykle klidně a tiše. Jejich gestikulace při používání posunkové řeči, zejména u děvčat, s jejich jemnou elegancí a ladnými pohyby rukou, umocněnými výrazem obličeje, polohou hlavy a nastavení rtů byla obdivuhodná. Zápas jsme těsným poměrem vyhráli. Bylo zvykem po utkání posedět při večeři a přípitku, ale tentokrát se nic podobného nekonalo. Hned po vyhlášení výsledku se družstvo hluchoněmých a jejich doprovod s námi spořádaně rozloučilo a všichni společně odešli.

             Za několik dní jsem při své pravidelné cestě z Brňáku na náměstí Míru, kde bylo velitelství pluku, potkal v ulici Brněnská jednu z účastnic utkání. Zrovna to děvče, které mě nejvíce zaujalo svým vzhledem a chováním. Jak jsme se přibližovali, každý po své straně ulice, začal jsem připravovat ruku k vojenskému pozdravu. Věděl jsem, že nemá význam vyslovit pozdrav nahlas, protože mě neuslyší. Proto jsem si chtěl nechat na přiložení ruky ke štítku brigadýrky a natočení hlavy opravdu záležet. Opravdu jsem skvěle zasalutoval s mírnou úklonou hlavy a napřímeným držením těla, jako na přehlídce. Díval jsem se jí do očí a sledoval její překvapivý úsměv. Co následovalo, mě ovšem úplně strnulo. Ozvalo se zvučné, radostné: „Dobrý den!“ doprovozené pokynutím ruky. Šel jsem ještě několik kroků s rukou vztyčenou k pozdravu a byl jsem ohromen. Ani jsem na hlasitý pozdrav nebyl schopen odpovědět. Oba jsme se několikrát ohlédli a pokračovali ve své cestě. Stále jsem si celý den své překvapení připomínal.

               Nejen tento den jsem myslel na krásnou dívku, ale i dny následující, kdy jsem vždy Brněnskou zvolňoval ve stejnou dobu chůzi a očekával, že se opět setkáme. Marně jsem vyhlížel celý týden. Nešla. Jen jsem si v místě potkání vždy připomněl její zvonivý hlas při pozdravu a radostný úsměv. Náhoda mi přece jen přála. Jihlava není zase tak velké město, aby se dva lidé časem nepotkali. Přišel jsem si na poštu pro balíček a moje vytoužená stála u přepážky přede mnou. Očekávání se mi splnilo. Byl jsem ale v rozpacích, jak se k ní přihlásit, jak ji oslovit, co jí říci. Zatím mě neviděla, protože byla ke mně zády, ale až se otočí, co pak. Vladěnka situaci vyřešila sama. Když se obrátila a zahlédla mě, usmála se a spokojeně řekla:

              „Dobrý den, to jsem ráda, že vás vidím. Musím stále myslet na váš překvapený obličej, když jste mě zdravil rukou a já vám nahlas odpověděla. To jste nečekal, že?“

              „Musím se přiznat,“ s upřímným výrazem odpověděl, „opravdu nečekal., protože jste mezi sebou jen posunkovaly a ani vy jste nemluvila.“

               „Pracuji jako vychovatelka v jejich domově, takže posunkový jazyk ovládám dobře. A svůj jazyk ovládám, jak jste slyšel, také dobře.“

                Chystala se k odchodu, ale chvíli jakoby zaváhala. Využil jsem příležitosti, protože čekat na další náhodu bylo nejisté a nabídl jí schůzku s návštěvou kina. Jen se usmála, ale bylo znát, že ji moje nabídka potěšila. Souhlasila a počkala, až jsem si vyzvedl balíček. Během cesty z pošty jsme si domluvili setkání v kavárně Slávie. Při podání ruky na rozloučenou byl její stisk pevný, takový rozhodný, vyjadřující víc než náhodné přátelství. Byl jsem šťastný. Vladěnka se mi líbila a po tomto setkání se mi striktní a strohý život vojenský zdál snesitelnější. Pamatuji se dokonce na náš první film v kině Stalingrad s Gery Cooperem a Grace Kelly, V pravé poledne. Nechtělo se nám hned loučit a prošli jsme se do městského parku, kde jsme si povídali dlouho do noci. Návštěvy kina s Pyšnou princeznou, Fanfanem Tulipánem a dalšími tehdejšími filmy, vystřídaly večerní procházky Hajlosem. Naše úvahy o životě a vyprávění o rodinách, její příběhy z internátu v ústavu a moje zážitky z kasáren a autodílny, byly stále více přerušovány objetím a polibky. Těch polibků bylo více a více. Dlouhá objetí a doteky nás vzrušovaly, až se krátil dech. Přesto k vlastnímu milování nedošlo. 

                Snad chyběla odvaha, nepochopení situace, potlačení touhy nebo jakási zdrženlivost. Nevím. Vlastní milostný styk jsme odkládali. Vždycky jsem si říkal, že příště se již neudržím, nebo se zblázním. Vladěnka moje laskání, hlazení a polibky přijímala dychtivě a sama se snažila oplácet, přesto jsme se kolikrát museli zasmát, jací jsme blázni. Bylo to v určitých momentech, kdy jsme již ztráceli dech, a propletené nohy se podlamovaly. Jednou, po dlouhém laskání již k milování málem došlo. Přestal jsem v momentě, kdy jsem v klíně v kalhotkách nahmátl vyboulený tvar vložky a Vladěnka špitla, že dnes to nejde. 

                Bohužel, oba jsme se naplnění naší touhy nedočkali. Byl jsem zavolán na velitelství pluku a dostal okamžitý rozkaz k odvelení do divizních dílen v Kolíně. Nestačil jsem se ani rozloučit. Druhý den jsem se měl hlásit na novém působišti. Věděl jsem, že Vladěnka bydlí v Divadelní ulici, číslo jsem neznal, ale spolehl jsem se, že dostane alespoň dopis, ve kterém jsem ji svůj náhlý odjezd z Jihlavy vysvětlil. Dost dlouho odpověď nepřicházela. Pak přece jen toužebně očekávaný dopis přišel. Nebyly v něm žádné výčitky, slzy a zklamání. Pochopila, že soužití s vojákem má své rizika a jedno je z těch, které nás potkalo. Vzpomínala velmi hezky na naše setkávání a procházky a polibky. Na konci dopisu otiskla své rty, abych si ji mohl připomínat. 

                Nebylo dost na tom, že jsem sloužil v Kolíně, což vylučovalo možnost scházet se jako dříve, ale ještě ke všemu jsem byl znovu převelen dočasně na nové působiště do dílen v Boleticích na Šumavu. Tam mi již přišly jen dva dopisy a veškerý styk s Vladěnkou vyhasl úplně. Čekat na nějakou náhodu a plánovat možnost našeho soužití bylo naprosto nereálné.

                Život pokračoval a uplynulo dalších 30 let. Pracoval jsem tehdy v Praze u Stavebního podniku v projekci. Čekal jsem zrovna u přepážky na podatelně, až dokončí hovor vedoucí Marta, která tam sloužila. Z rozhovoru jsem zaslechl něco typicky jihlavského, to nemohlo být někde jinde, zejména ve spojení se jménem Vladěnka. Zbystřil jsem. Hajlos, to je Jihlavský park, místa schůzek, procházek. Romantické vzpomínky na mládí se oživily. Vzpomínky na mládí jsou vždy přibarveny tím, co v pozdějším věku již člověku chybí. Navenek vždy vystupuje to krásné, líbivé, příjemné, okouzlující a to nepříjemné zůstává v pozadí. Náhle se mi vybavila Vladěnka, moje velká, ztracená láska. Je to možné? Opět taková náhoda. Zvědavost ve mně klíčila neodbytně. Nenechal jsem Martu ani domluvit a zavolal na ni, s kým to mluví. Musel jsem to několikrát opakovat, než mi odpověděla, že je to její známá z Jihlavy. Potvrdila mi i jméno, že se jmenuje Vlaďka, Vladěnka.

              „Já ji znám,“ řekl jsem odvážně a vybavoval jsem si zapadlé vzpomínky na naše setkávání a nevyplněná přání.

              „Vladěnko, chce s tebou mluvit můj kolega, říká, že tě zná,“ hbitě promluvila pohotová Marta.                    „Na, tak si s ní promluv!“ a dala mi telefon do ruky.

                To mě překvapilo natolik, že jsem v první chvíli nevěděl vůbec co říci. Bylo to naprosto nečekané, vytrysklé odněkud z hlubin zapomnění, zasunutých vzpomínek a dálek. Vladěnka, co jí říci, jak se připomenout, na co navázat. Tolik otázek se náhle vynořilo, že jsem zůstal jak opařený.

              „Tak už mluv, něco jí řekni!“ probudila mě Marta z trapných rozpaků.

              „Dobrý den! Omlouvám se, že jsem vám přerušil hovor s Martou, ale ta náhoda mi nedala nezeptat se, jestli si na mě vzpomenete. Stolní tenis, zápas s hluchoněmými, poručík Vašíček. Jste to vy?“ začal jsem svůj hovor opatrně.

              „Jé, to snad ani není možné,“ ozval se překvapivý povzdech, „ty se ještě pamatuješ? To je let, bože můj, to jsme randili v Hajlosu, teď si vzpomínám úplně přesně, ty si byl důstojník, ale vypadal si jako kluk. Jestli se dobře pamatuju, tak se jmenuješ Mirek, ano Mirek, ale příjmení už nevím.“

               „Jó, pamatuješ se dobře, Mirek Vašíček, tehdy poručík, a ty jsi Vladěnka Boříková, tedy tenkrát, dnes také nevím. Ani se mi nechce věřit, že bychom se ještě někdy potkali, nebo uslyšeli. To je díky Martě, úžasná náhoda. My spolu děláme již několik let, ale nikdy jsem o tobě neslyšel, až dnes.“

               „Vzpomínám, jak si myslel, že jsem také hluchoněmá. To jsme byli mladí, jo, jo, kde jsou ty časy,“ povzdechla si měkkým hlasem.

               „Nejezdíš někdy do Prahy?“ snažil jsem se navázat na bližší kontakt a využít tu překvapivou náhodu. „Rád bych se s tebou sešel a zavzpomínal.“

              „Snad mi to vyjde. Taky bych tě ráda viděla poručíku,“ řekla úplně přirozeně, jakoby jsme se rozloučili teprve včera, „domluvím se s Martou a ona ti řekne.“

              „Budu se tedy těšit sestřičko,“ připomněl jsem její tehdejší práci v ústavu, „měj se hezky a nashledanou!“

              „Na shledanou, ahoj!“ dozněl její hlas, který ve mně vyvolal možnost splnit si letitý dluh. Od Marty jsem se dozvěděl, že je Vladěnka rozvedená a to ve mně probouzelo určitou naději. Já byl tehdy také rozvedený. Otevřela se možnost setkání bez problémů, nebo existovaly nevyslovené překážky? Měla nějakého partnera, nebo žila sama? Třeba jen nezávazně, s nějakým přítelem. Já se cítil volný. Po rozvodu, který mě dost přiskřípl a přitlačil k zemi, nebyla chuť hledat nějaké závazky, nebo dávat sliby, vytvářet nové naděje. Proč vůbec na to myslet. Po těch letech si staré lásky zpravidla idealizujeme. Pamatujeme si o nich jen to krásné, co nás těšilo, co jsme příjemně prožívali a čekáme, že by se to mohlo opakovat. Vrátit se v čase, opíjet se tím elixírem vzpomínek a myslet si, že je nám zase dvacet let. Jak nádherné, povzbudivé.

               Od toho rozhovoru jsem se stále vracel ke vzpomínkám na Vladěnku. Růžové poupátko, milostné chvíle, objetí, polibky. Vracelo se mi to neodbytně, v hlavě nastával chaos. Stavěl jsem proti představám dávné lásky i pochyby. Tolik let. Příliš jsem si nepřipouštěl, že naše setkání může být jakási idyla. Lidé se přece mění. Z té roztomilé dívenky může být sobecká, panovačná, životem zklamaná ženská. Neviděli jsme se tolik let. Byla to jen zvědavost, vědět co dělá, jak vypadá, jak žije, nebo spojení s představou, jaký by byl můj život, kdybychom spolu zůstali a povinnosti nás nerozdělily. Proč jsme se nikdy nepokusili o sobě vědět, třeba jen nezávazně? Proč jsme to vzdali tak smířlivě a krátce? Čekala někdy nějaký náznak nebo pozdrav? Snažil jsem se o něco já? Ne, asi jsme oba zvážili situaci, že pokračování našeho sblížení nemá budoucnost a naše láska skončila na samém začátku.

                Sám jsem Vladěnce nevolal. Náš rozhovor končil příslibem, že mi vzkáže přes Martu. Neměl jsem ani číslo telefonu a ptát se Marty mi nepřipadalo vhodné. Také jsem nevěděl, co se o mně Vladěnka od Marty dozvěděla. Mně bylo trapné se blíže dotazovat na Vladěnku. Dozvěděl bych se vůbec pravdu? Několika poznámkami, že Vladěnka je prima holka, mi Marta příliš nepomohla.

               Několikrát přes léto mi Marta oznámila očekávanou zprávu, ze které se mi vždy rozbušilo srdce. Vladěnka přijede. K setkání ale nedošlo. Vyskytly se nějaké nečekané problémy, buď u Vlaďky, nebo u Marty, takže nakonec nepřijela. Četl jsem zrovna Steinbeckovu knihu o lidech Na Plechárně, s jejich touhami po kráse a snění o blahobytném životě a připomněl jsem si jeho citát: „Když si člověk moc přeje, kouká z toho leda zasloužené zklamání.“ Vyhnout se tomu může jen ten, kdo nic dobrého neočekává.

               „Vlaďka přijede tuto sobotu,“ překvapila mě Marta zavoláním po telefonu. „Tentokrát přijede určitě, spolehni se. Těší se na tebe.“

               Nostalgie vzpomínek na krásné chvíle mládí se opět vynořila. Vzrušivé očekávání mě znejistilo. Hlavou se mi začaly honit pochybnosti, mám se poprvé setkat s někým po tak dlouhé době a hovořit. Cítil jsem se nejistě, trochu zmateně a začal ve mně narůstat pocit, že zanechám špatný dojem. Jak mě asi bude vnímat, jak mě bude vidět. Sám sebe vidím, že už nejsem tím štíhlým, sportovním atletem s velterovou váhou. Nepomáhá ani vtahování břicha a narovnat se zpříma vydržím jen chvíli. Začal jsem panikařit. Odsuzoval jsem se dříve, než k našemu setkání vůbec došlo. Začal jsem si říkat, o co se to pokoušíš, co od toho očekáváš, o čem chceš hovořit, čím ji chceš zaujmout, co si od setkání slibuješ? Plno otázek, odpovědí jen pochybnosti.

               Vysvobozující konec váhání a přemýšlení přišel. Byla sobota, tehdy se ještě pracovalo každou lichou sobotu, a zavolala Marta, že mám v recepci návštěvu.

              „Hlavně ji moc neumačkej, nech taky něco pro mě,“ žertovně povzbudila moje sebevědomí.

               Poděkoval jsem, polkl naprázdno a jel výtahem vstříc své bývalé lásce, růžovému poupátku. Vyšel jsem z výtahu, a rozhlédl se po slabě osvětlené hale. Postávalo zde několik lidí. Náhle jsem ji zahlédl. Uviděl jsem opulentní, kyprou dámu v slušivém světlém kostýmu s elegantní kabelkou. Její tvář byla stále kulatá s plnými rty, jen trochu větší, její blond vlasy již byly upravené jinak, než do sportovního střihu, který jsem pamatoval. Můj dojem byl prostý. Co bylo velké tehdy, bylo ještě mnohem větší. Vyšel jsem k ní naproti a cítil jsem její překvapivý pohled. Napadlo mě, že se na mě asi dívá podobně, jako já na ni.

             Oba jsme se na sebe usmáli a podali si ruce. Dlouze a jemně, jako bychom chtěli zaplašit rozpaky, které nastaly. Vidět někoho po třiceti letech není nic příjemného. Cítil jsem pátravý pohled Vladěnky a její pomrkávání očí naznačovalo, že měla jinou představu o poručíkovi sportovního vzhledu. Oba jsme zapomněli, že před třiceti letech jsme byli plni touhy a lásky v tělech a tělesných proporcích poněkud jiní. Pocit zklamání, pocit pátravého, odmítavého pohledu Vladěnky mě vracel k rozumnému uvažování. Oboustranně zůstalo jen u podání ruky, vzpomínání s nadhledem, jaké to mohlo být, ale nebylo. Žádný pokus o další schůzku, ani náznak o bližší seznámení. Potkali se dva lidé, kteří se velmi dlouho neviděli a byli jen zvědaví, jak vypadají a jak by vlastně vypadali po té době, kdyby se tehdy sblížili a prožili společný život. Asi by je už vzájemně k sobě nic nelákalo. Kdoví, jak by to vše dopadlo. Dvě těžké váhy by asi spolu po třiceti letech již nežily. Mít možnost představit si ve dvaceti letech manželku nebo manžela, jak bude vypadat v padesáti, určitě by mnohé svazky zamilovaně roztoužených lidí nevznikly. Tak jako by asi nepokračovalo naše vášnivé a vzrušivé spojení s Vladěnkou.