syn čte jména...

Proč by měl autor propadat panice ? Tady jde spíš o to, že s dobrými dílky by se mělo seznámit co nejvíce čtenářů.

Dříve byla úspěšná díla prezentována v přehledných tabulkách, které slučovaly počet tipů a počet výběrů nebo si všímaly i jiných zajímavých aspektů jako je třeba dikutovanost. Dost lidí ty tabulky sledovalo, tudíž  hodnotnější díla získala více čtenářů. Všechny tyto své staré dobré nápady Olda ze svého nového systému vypustil a způsobil tím, že mnohá dobrá dílka vyšumí bez povšimnutí. Pokud člověk nedostane alespoň tři výběry, nic jeho báseň efektivně nezviditelní.

A to jsou ty okamžiky, které si autor musí ustát a nepodléhat panice. Pokud si aspoň trochu věří. V tom vidím jádro pudla:)

Tady spousta dobrých básní bohužel zapadne zcela bez povšimnutí. Ale - taková už je doba.

Jé, děkuji. Překvapil jsi mě, Musaši. 

Já bych za toto haiku docela loboval, protože je to nejlepší haiku, které se tady tento měsíc objevilo. Gořino haiku o kočkách, které skákají do jejích stop v hlubokém sněhu, je také velmi dobré, ale je to "jen" na stejné úrovni jako Darmošlapovo haiku o kočce která zrychlila při přechodu lávky přes rozvodněný potok.

- Tohle tvé haiku má ale existenciální přesah. Týká se života a smrti a to by bylo ceněno i v Japonsku. Kdyby to haiku někdo dobře přeložil, ocenili by ho patrně i Japonci.

Tohle haiku, i když to tak na první pohled nevypadá, je dosti japonské. Má blízko k zenovým haiku. Tip.

Zřejmě jsem to napsala poněkud neobratně. Ne že bych snad nesouhlasila s prof. Límanem. To by si neodvážila. Pouze jsem se trochu bránila v souvislosti s tím, že bych se nějak zvlášť snažila o originalitu za každou cenu. Jediný problém, pokud se to tak dá vůbec nazvat jako problém, je způsob, moment "uvidění"pro mě zajímavé situace, objektu, děje. Nastavení co do vnímání až tak regulovat nelze. Přichází zcela nečekaně.

Dovolím si také citovat pana prof. Límana (Chrám plný květů): "... haiku má být objektivní - samozřejmě v jistých mezích dané skutečnosti, protože jde o osobní zkušenost a básníci této formy vycházejí především ze svého srdce."

Ještě jednou děkuji za podnětnou zpětnou vazbu.

atkij...

"Můžu a nemusím s Tebou souhlasit."

Souhlasíš/ nesouhlasíš ne se mnou, nýbrž s prof. Límanen (uvedl jsem), který se snad dá považovat za určitou haiku autoritu.

"předávám tedy prožité" a "každý záznam vzniká subjektivním vnímáním objektivní reality", tak tady s tím bych byl opatrný. A opět prof.Líman (kurziva)...nejlepší Bašóova haiku skutečně neobsahují běžné lidské city...(následují příklady) a ...kromě základní přírodní atmosféry klidu, rozlohy nebo rychlosti (pohybu) není v těchto haiku zjevná osobní emoce...(opět příklady), takže to co se stane (děje se) i bez básníkova přičinění je objektivním vnímáním objektivní reality (př. dnes svítí slunce), ale už ne např. "je pěkné počasí". Tvoje "palačinky" neobsahovaly nic subjektivního (mimo upečení), ty otisky prstů by tam byly (zůstaly) i kdybys to nepopsala... a proto to je dobré dílko.

teisan, díky za zastavení. Můžu a nemusím s Tebou souhlasit. Má snaha o originalitu se nevyvíjí nijak plánovaně. Haiku momenty přichází každým dnem, v různých i roztodivných situacích. Předávám tedy prožité, ač se mi to ne vždy podaří v takové formě, podobě, kterou konkrétní čtenář akceptuje.

Já, každý záznam vzniká subjektivním vnímáním objektivní reality. Zrak, hmat. Vybočení pomocí příslovce "tak" mi nepřijde nijak zásadní.

Opět: nelobuji, přemýšlím, píšu, ráda reaguji i na Tvé podněty. Souhlasit vždy nemusím. 

Přečtu si sbírku haiku a líbí se mi každé páté. Tak to je a chápu Tvou námitku.

Stále se učím. I chybami. Jenže i ty se právě v haiku těžko pojmenovávají. Co jeden akceptuje, druhý ne. Ale je fakt, že když se povede, tak se povede:) Děkuji. 

Silene, děkuji za podnětný komentář. Fakt si vážím, že ti můj minitext stojí za přemýšlení. Už to samo o sobě znamená, že Tě zaujal a proč bych za to neměla být ráda? Jsem:))

A když už bychom šly dál i ve vývojové psychologii vzhledem k čtení, dalo by se dedukovat, že dítě již umí číst. Čte dokonce samo "tichým čtením" ve své hlavě, tudíž bychom pak mohly odhadovat i jeho mladší školní věk. 

Ale to doplňuji spíše v legraci. Přestože jsem navodila vážnější téma. 

Za haiku nelobuju. Bavíme se o něm. A to vždy lepší než hrobové ticho, že? :)

Velkým problémem původní tvorby haiku v češtině je právě ten strach z banality a důraz na originalitu za každou cenu. Mnohá česká haiku pak znějí příliš vykoumaně a nepřirozeně.

Někteří západní autoři haiku jsou přesvědčeni, že musí být originální, aby se vyhnuli zdánlivé „banalitě“, a jejich skladby pak často obsahují víc „já“ než světa. To je typicky západní nemoc...

(Líman)

(Ještě se vracím, atkijko-

čistě pro zajímavost, snad...

to šťourám do svých vjemů, ne do tvého pojetí, když přemítám co a jak ohledně drobounkých nuancí kol zájmena "si", protože právě před oním odtušením jsem si přehrávala v hlavě vlastní vjemy a prožitky, včetně rozostření/zaostření, což raději dopodrobna nevypíši, k jaké až dávné studii na téma hlasitého/tichého čtení/předčítání jsem došla, včetně zvýšené zátěže hlasivek i hlavy při šeptání, že.

Proč to píši - poctivě si myslím, že "si" nemá úplnou moc přesně určit, o jaký typ čtení šlo. U mne tak došlo k odklonu od předepsaného počtu slabik k jiné potřebě. Popravdě, pokud bys psala své haiku "za mě", což jsi nepsala, potřebovala bych v něm první řádek s textem "prochází nápisy", aby se vystihla podstata mých/našich počínání, a nakonec i tvého komentáře o dalším a dalším bádání, které směřuje k nutné potřebě sevřít ruku, ručku.

Hrobečky bych si naopak ponechala, když pro ně čeština tuším ani nemá žádné jiné specifické pojmenování.

V celém tom haiku je prostě ona mateřská linka, celá ta odvěká a dověká tíže. Tak.

Což mi napodruhé připomíná, ano, bez tak by to nefungovalo. Tady ne, jak jsem chtěla typicky svéčtenářsky lenivě vyjádřit.

Jistě jsem to teď vylepšila.)

To asi ne. Pokud si čtenář dokáže  interpretovat k vlastní spokojenosti, dokáže se na text napojit. Mnohokrát děkuji. 

Aha, asi jsem nečtla.. ale to už bych viděla vcelku jako jedno

Hrobečky ne proto, že je dítě. Ale že se jednalo, jak už zde uvedla pěkný příklad i Phil, právě o dětské hroby. Ale asi jsem to nedokázala správně předat. 

syn si čte - je logický

je dítě, proto i hrobečky, celé se to váže k němu

Děkuji všem za čtení a za názory. 

Silene, je to tak. Správný postřeh, bez některých pomocných slovíček ztrácí verš význam, či ho to nasměruje jinam. Povolila jsem si tedy i subjektivní "tak".

si - je k diskuzi. Pokud se jedná o tiché čtení. Ne nahlas. Ale i varianta bez je pro mě akceptovatelná, přestože se vychyluje od mého prožitku. 

Užít hrobečky mi přišlo vhodnější než malé hroby. Ty by mohly evokovat urnové. 

...tak to je atmosférické...

A vaše tak hřeje jako u Můrkových vůně marmelád, to je dobře, moc dobře.

"Si" bych, atkijko, rovněž vynechala...

Jitko, sugestivní!

Obsahově, přesahem jednoznačně na výběr,  k dokonalosti mi schází  výpomocné slůvko si a zdrobnělina hrobečků, což navozuje, jako by šlo o dětské hroby.  Nicméně obsah i nabízeý přesah opravdu hezký.

Všem děkuju za čtení. 

Když jsme pročítali, které jak dlouho...

o to víc ruka sevřená. Vážím si, vážím...

mile naléhavé - až bych hamtala všechny ty ruce k sevření ... :)

Ach!

Jitko, tentokrát odhodím škrabošku šašíka a budu se držet dušičkového tématu; dokonce ve vážnější rovině:

Zapálil svíčku

zřetelný hlas svědomí

jen jednou v roce...

Taky od malé holky čtu

Spi přesladce náš Karloušku 

a od určitého času zapaluju svíčku...

*