Ráno u cirkusu

Letná tone v ranní mlze, domácí ještě spí s hlavami ztěžklými od mudrodivé lopoty a v maringotkách za červenožlutým stanem už pískají konve. Peppe odešel s plechovým kyblíkem plným syrového masa servírovat lvům snídani na vidličku, a Ramona maže máslíčkem rohlíčky Jejdě a Rostlince. A na malé obrazovce v rohu sledují Dobré ráno, kam si pozvali pána židitele, aby jim vypověděl, jak se žije u cirkusu.

Ranní hygiena

Letenské náměstí. Sedí na parapetu banky, sundá si lakýrku, olizuje dlaň a přejíždí si bosou nohu. Číňan pěstuje ranní hygienu. Ti, co to stihli doma, ho pozorují s jistým despektem. Licoměrníci.

Justiční tance

Je ráno a na žižkovském obvodním soudě v třetím patře začla hemživá hodina. Ženy chodí chodbou sem a tam, vstupují do dveří a pak z nich vykračují, některé mají v rukách těžké spisy, jiné třeba i jen list papíru, na nějž někdo právě otiskl lví pečátku, některé jdou houpavě, jiné tanečním krokem, takže to celé vypadá jako jakási justiční choreografie, v níž soudkyně ve vlajícím taláru má úlohu sólistky.

12C a 1T

Pozdravili se nyvě, něco mezi nimi asi bylo a už není. On má na starost oddělení 12C, ona zas 1T. Jaká náhoda je svedla? Vyžádal soudce v rámci trestního řízení připojit civilní spis jako důkaz a on jí ho tenkrát donesl, zahleděl se jí do výstřihu a nabídl dát si společně kávu? V kanceláři 12C mezi hromadami nevyřízených spisů pak nasypal 3v1 do hrnku a znovu se zahleděl k mléčné dráze jejího dekoltu. Ona si prsty dlouhými od psaní protokolů sáhla do vlasů, na znamení. Přečetl jí tiše, pohledem rozsudek: Bude mu po vůli. A ona se tiše, tělem vzdala práva odvolání. Ale to už je pryč, a tak se jen nyvě pozdravili v mezipatře a šli za svým.

Se třemi Araby v bufetu

Mluví o překot, chrčí, některá slova vyrážejí, jiná zas hladově polykají, jejich řeč nebere pauzy, zato dech. Pijí kávu, ne z džezvy jako u nich doma, ale espresso jako v Opletalově. A jak kofein proniká na oběžnou dráhu neuronálních okruhů jejich mozků, tempo řeči se zrychluje, takže popírá rychlost zvuku a jejich věty padají doprostřed bufetu jako světlo hvězd do noční pouště. 

Mohlo to bejt jináč

"Nebejt nože ve tvejch dětskejch rukách, mohlo bejt všechno jináč.." Tady by mohli z hitu Olympiku udělat hymnu. Pankrácká věznice. Ztracená v podzimu, jeho mírných barvách, náladách. A listí. Třeba i ti muži za mřížemi už vědí, že je hezčí jít tím listím, brát je do rukou, prohlížet je v chladnoucím slunci a třeba je ukazovat milé, než do něj pohodit mrtvolu.