Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNapsáno k performaci
Autor
Radovan Jiří Voříšek
Na všechny otázky, myslel si
že byl připraven odpovědět
svým složitým poetizmem
Květiny jsou tiché
Kámen nevnucuje hudbu
cudnému větru
A co je zpěv, vědí jen oněmělí ptáci
A možná tak trochu básníci, kteří verše ztrácí
Trousí je z kapes, stejně jako vlastní život
Jak bys charakterizoval svůj poetizmus, Vladimíre?
Nesnaží se dávat odpovědi
Ani na hádanky, které nezazněly
Ani na otázky, které by nedal ani nepřátelům
Jen ten, který v horečkách vypotil probuzení
může napsat –
- poslední list se třese na platanu, neboť on dobře ví,
že co je bez chvění, není pevné
ale co já …
list, nemusí tě o nic prosit
dal jsi mu růst a on to nepokazil
ale co já …
Chtěl jsi, abychom se našli skrze třes
a dopřát nám tak, rozechvěním
zlomenou naléhavost křídla
Kovadlinu vody
Beze snah o předpis odpovědi
Chtěl jsi nám dát poznat, kdy stůně strom
A svoboda, že je možná jen s dobrovolnou chudobou
od mocných vyvržení
A taky jsi nám daroval Terezku Planetovou
chycenou v synkopách jambického verše
Ve strofách vždy stejně dlouhých, loučících se životem
Jako ty ...
s poezií po smrti dcerky …
Kdybych se tě zeptal na Hamleta
Na co z něho?
Nevím, snad na samotu na hřbitově
Samota, ta je z uvědomění pravdy a nemusíš být ani na hřbitově, v noci,
obklopený kostmi.
Vždyť ani suché kosti nezaručí samotu, pravou, hlubokou jak smrt.
Ví o tom své prorok Ezechiel. I suché kosti mohou povstat.
Ne však bez ducha!
Samota, ožívá klidně vprostřed davu, přátel,… rodiny.
Samota je šmouha saze v drtivém tématu limity chvíle.
Jaká je ta chvíle
Až už jen ta shrbená tma
pravdu vyzví
Jestli za ní
světlo svítí
a k čemu byly jizvy
Jestli stačí být jen kapkou
nebo aspoň pramenem
Břehům skrápět petrklíče
či prolámat se kamenem
Mohl bys mi říct něco o samotě opravdové smrti?
Ano …,
ale jen kdybych ji s tebou prožíval
Kdybych sestoupil až k tobě v umírání
a nenechal tě s ní o samotě
Pak bych věděl
co o ní říct
Ale až opravdu přijde,
ve tvém daném čase,
pak je to hodina,
kdy člověk zradí člověka
… protože se bojí
Takže nepovíš
Bojím se povědět ti ...
Soucitný pane, vrať mi nebojácné srdce
Bál se takto Hamlet? Snad smrti, kterou tušil?
Smrt, není druhým bodem přímky, která začíná prvním bodem – narozením
Život totiž není přímka.
Osobní samota se zjevuje mezi těmito body. Vyskakuje náhle z kterékoliv roviny.
Na tvoje osobní „SÁM“ nevymyslí nic nejlepší filozof, psycholog, ani matka, … a kdyby ano
bude to jen jejich nápad, touha, míjející se s tvým nitrem o parník
Je to osud a Hamlet jej začal rozpoznávat při pohledu do prázdných důlků lebky.
Osud, silný jako chlap rostoucí i po vojně
nemá kladné řešení, rovnice bez kořene a ty víš, že musí vyjít špatně
Je vyrytý do sněhu ostrými rampouchy,
nikdy neodtává
Třeba tím řešením bylo pro něj nebe
Nebe, jestli na něj myslel, nevím, žijeme jen přeludem, a kdo ví, jestli jej vůbec nebe napadlo
Myslíš, že spíš došlo na propast, která nedá na vybranou?
Co bys po něm chtěl.
Mladý muž, ten Hamlet, umřel mu otec, kterého měl tak rád. Najednou se dozví, od ducha na hradbách, že jej bratr otrávil. Bolehlav v uchu. Co bys po něm chtěl.
Neví, co má udělat. Může se pomstít. Neudělá to. Protože vidí vraha Klaudia se modlit.
Zvláštní. Klaudius se vlastně nemodlí, i když to tak vypadá
Jen klečí, v gestu modlitby.
A ten, mládím stižený, myslel, že když jej zabije, bude muset s ním být v nebi.
Se spaseným vrahem svého otce.
Zvláštní, k záchraně života stačilo jen gesto.
Láska bez víry nemá smysl, vklad do bezedné studny
Dá se jí odolat?
Snad, v bolestech.
Ani bolest nedohmátne do dna, protože život je tak krátký.
Strach ano, ten má dno nadosah.
Proč se bál, vždyť On byl s ním. Proč se víry zříkat, vždyť On byl se svým Vladimírem
Vladimír s Ním však v té chvíli nebyl. Bytí spolu je oboustranné. I Bůh s tebou může být a ty jsi sám. To se pak On musí modlit k člověku:
Jsi tam?
Slyšíš mě?
Chci ti patřit, pustíš mě?
Zimničné paprsky noci, nemají věčnou moc, tak jako lež ji nemá nad pravdivou skutečností.
A jednou začalo tát …
někde v Holanovi. Šupiny zmrazků odplavili naivitu …
Pak pevně povstal
se silou pravdy verše
v kolenou
Takto může stát
kdo našel pravá slova
jak pohlazení orosené sklínky
A když je, nalezená, začal psát
bez jediné kudrlinky
kolena se rozechvěla
dech se zúžil
zastavil
jakoby ty básně chtěly
chrám aby z nich postavil
Přijde mi to jako modlitba, vysvětli mi, proč se modlil?
Je to zbytečné …, je to jako vysvětlovat, proč se musí dýchat
Nejlíp se modlí v kuchyni, i když to bývá kuchyň nespavosti
Nespavost z utrpení, se kterým nemůžeš nic dělat, jen snad, že sejdeš na stranu trpících
Ten kdo nemá, co by daroval, může zpívat mlčky verše
k odpuštění
Že jsi opustil
Boha
Uvěřil světlonošům rudých luceren
Světové straně krve
Kde se dobrat pravdy,
když strach z odpovědí rozechvěje i plamínek svíčky,
rozžehnuté mrtvým, na dušičky?
Kdo už nemá, co by daroval
tomu zbývá vlastní ticho
zmlklých ptáků
Mrtví, ti se neptají, spí ve svém strachu
Byl však statečný, se sazenicemi pravdy, sázenými už kdysi v Bělé pod Bezdězem
A tak se ptal se, raněný v těžkém probuzení
a v horečkách vypotil odpovědi
cenné hloubkou oněmělých ptáků, po svaté Anně
až na pedály strání
stoupne si svítání
za pozdvihování rána
já se tam vrátím
ke kořenům nahých stromů
k básni
k Bohu
Vy chudokrevní o krev Krista k transfuzi pro člověka
Však s trativody krve Kainovy
Otevřeli jste mi oči
Někde v roce padesát konečně začalo svítat, i když v temnu Pankráců a Mírovů
nebylo nic vidět.
Rozbřesk ve vědomí básníka.
Vrátil se tiše do náruče matky
Psal by, třeba cínem z roztavených křtitelnic
a mlčel bronzem zvonoviny
I když nápověda skrze zuby diktovala jedovaté sliny
A litoval, že ticho nekřičelo dřív.
Nad tlamou propasti
chlemtající svobodu
Poznal jsem skrze tebe, Vladimíre
co je poezie …
… to že jsi, přenádherná dívko
a že nemůžu tě líbat
a nemůžu tě mít
z úcty před tvým panenstvím
Tak ti zpívám …
a svá mocná křídla
orlí skládám
z řevu bouře
k prosebnému vánku
ke ztišení svatostánku
Vladimír Holan zemřel 31. března 1980 v Praze
6 názorů
Radovan Jiří Voříšek
08. 11. 2019já mám Terezku Planetovou taky rád, ale četl jsem ji jen jednou
Je dobře, že jsi hozenou rukavičku zvednul.
Zrovna před chvilkou jsem slyšel rozhovor s Miloněm Čepelkou, kkterý miluje Terezku Planetovou. Prý to na něj tak dvakrát do roka přijde a musí si ji znovu přečíst.
Radovan Jiří Voříšek
07. 11. 2019Já vím, že to nikdo nebude číst, nebo až do konce urči ne. Sámotnému by se mně nechtělo a každý tvůrce to ví.
Už jsem nějaký kratší fragment sem dříve dal.
Dnešní tvůrci se bojí právem. Ne snad, že by neuměli napsat dlouhý text, ale že to nikdo nebude číst.
Můžeš to zkrátit?
myslím, že ses z výzvou popral úspěšně, přelétla jsem spěšně, jště se vrátím