Můj život 2

2

Na pavilonu 3 v Bohnicích jsem strávila 5 týdnů, předtím jsem byla na pavilonu 23 a ještě předtím (ve stavu „jsem totálně pod Rivotrilem a jediné co dokážu je mručet a slintat“) na 27, tom slavném Neklidu. Ne že bych byla problémový pacient, ale recidiva se prostě trestá a já tu byla už podruhé. Tentokrát to byly léky. Lépe řečeno koktejl antidepresiv, Zyprexy a dvou flaštiček Rivotrilu. A stejně jsem tady. Začínám si myslet, že mám sedm životů.

Teď jsem se usídlila na 30, což je na rozdíl od 3, která je režimové oddělení, pavilon s následnou péčí. Jenom ve zkratce, je to děs, labyrint oranžově natřených křiklavých zdí a kuřárny na záchodě. Oproti drsnému režimu na trojce je místní zahálka docela dost změna. Prý mě sem přesunuli za odměnu. Pche. Pravdou je, že po dlouhé řadě psychotestů mi diagnostikovali schizofrenii, což se neslučuje s indikací na 3,to je pavilon pro poruchy osobnosti. Takže mi po 5 týdnech řekli ádié a já skončila tady. Fakt díky.

Aby bylo jasno, stejně tomu tady nedávám víc než dva týdny. Je mi jedno, co pro to budu muset udělat, ale nejpozději 15. listopadu jsem doma a bodka. Tuhle větu si opakuju už asi po desátý, je neděle večer a mě čeká první pracovní den tady, tak uvidíme, co za hrůzy si pro mě místní zdravotníci přichystali. Já jsem ready, připravená na boj, nabuzená a plná adrenalinu. Jen si přijďte, paní primářko, klidně i s celým zdravotnickým týmem, já se nebojím. Na mě si nepřijdou ani oba dva místní psychologové. Já se totiž budu rvát za svůj odchod!

Jsou tři hodiny ráno a já pořád nespím. Dobrčic. Pořád cítím ten adrenalin a pulz mám asi sto dvacet za minutu. Musím se jít projít, třeba to zabere. Moje kroky nakonec vedou na záchod, ze kterého se na noc stala provizorní kuřárna. Přes brzkou ranní hodinu tu zevlujou už tři dámy. Tedy, “dámy“ je možná trochu přehnané. Jedné bude tak padesát a zbylé dvě mohou být je o něco málo starší než já, tak plus mínus dvacet. Když vejdu, zrovna ta nejstarší z žen vykládá pointu jednoho přisprostlého vtipu. Jelikož se hned začnou předhánět, kdo řekne další vtip, nenápadně si sednu na parapet pod oknem. Nakonec tam zůstanu asi půl hodiny. Ingrid, nejstarší z dam, miluje černý humor, takže si s ní hned padnu do oka. Je tu s dlouhodobými depresemi, které ji“ tam venku“ zcela paralyzují. O zbývajících dvou dívkách se moc nedozvím, ale jedna se jmenuje Lucka a druhá nějak na N, ale vůbec netuším, která je která. Když nakonec odcházím na pokoj v naději, že snad konečně zaberu, smrdím celá od kouře, ale usmívám se od ucha k uchu. Nakonec to tu snad nebude až tak hrozný.

Do rána jsem neusnula, cítím se příšerně a chce se mi chcípnout. Nutně se potřebuju zaktivizovat. Dávám si první kafe. Pak je ranní komunita. Vedoucí lékařka předčítá program. Já jsem zařazená do žluté skupiny, ale to je vše, co si z komunity odnáším. Většinu jí prospím. Dávám si druhé kafe. Jestli budou všechny dny jako dnešek, tak se na to radši vyse..

S žalem vzpomínám na trojku, ach jak mi ten pavilon chybí. Sestřičky mi říkaly „Klárko“, lidi tam byli taky fajn a hlavně tam člověk chytnul Wifinu. Ráno byla sice rozcvička, ale dala se přežít. Jen bylo potřeba deset minut předstírat, že něco děláte. No problemo. Pak klasicky snídaně, potom bobulky a pak dopolední skupina. Jo, tak to už je trochu náročnější. Tam člověku opravdu neprojde tu zatracenou hodinu a půl jen tak sedět a nic nedělat. Každý přednese své téma a ostatní mu na to něco budou říkat. Tedy čistě teoreticky. Prakticky to ale vypadá následovně. Magistr Kašpar(náš roztomilý psycholog) začne skupinu slovy: “Tak, kdo má téma do skupiny?“ V tu chvíli všichni zareagují, ale trochu jinak, než pan magistr předpokládá. Všichni do jednoho skloníme hlavy a doufáme, že tím se staneme neviditelnými. V takových chvílích Harrymu závidím neviditelný plášť. Když tedy všichni tak zarytě mlčí, začne pan psycholog přejíždět pohledem po skloněných hlavách.Když  mu pak někdo padne do oka(třeba nervozním zakašláním nebo poposednutím na židli), začne toho nebohého jedince hypnotizovat pohledem. Dotyčný pak je donucen začít svoje téma. Ostatní si mohou oddychnout. Alespoň pro dnešek byli ušetřeni. 

Většinou se řeší osobní problémy. Jedna z dívek, drobná s růžovými vlasy, vypráví o otci, který ji vydírá a snaží se z ní vymámit čtyři tisíce. Dále například chlapec přibližně mého věku se snaží si ujasnit, co očekává od vztahu se svou přítelkyní a ptá se skupiny, zda se nám zdá rozumné, aby si spolu pořídili miminko. Kriste pane, vždyť mu je 21! Ale co. Já radši sedím a nic neříkám. Je jedno jaké je téma, vztahy, láska, rodina, sex, škola, halucinace, deprese, obsese, výkyvy nálad, hlasy…já stejně radši mlčím. Však víte, mluviti stříbro, mlčeti zlato.

Teď už mi to ale může být stejně jedno. Z trojky odcházím na 30 a na třicítce hrají podle jiných pravidel. Tady neexistuje jen tak v klídku a pohodě sedět a pozorovat. Ne, tady se musí zapojit každý. Místní psycholog si jde neúprosně za svým. Klidně i přes mrtvoly. Mrtvoly takových flákačů jako jsem já. Oslovuje mě hned v půlce první skupiny. Ptá se mě, co si myslím o vztazích na jednu noc, které se tak líbí zrzce Evě. Snažím se z toho diplomaticky dostat, odpovídám, že by bylo lepší najít si jeden pevný vztah. To ale říkal už někdo přede mnou, upozorní mě. Sakra, tohle se mi přestává líbit. Snažím se to zahrát do autu, dělám, že dlouze přemýšlím a doufám, že prostě osloví někoho jiného. To jsem ho ale velmi špatně odhadla. Opakuje otázku, proč jsou vztahy na jednu noc špatné. Dívá se mi přímo do očí. Hrajeme hru, kdo první uhne očima. Nakonec to vzdám a řeknu mu to první, co mě napadne. “A proč by to mělo být jako špatné?“ A má to. Uhne oči a začervená se. Vítězství je sladké a co víc, takhle vypadá docela roztomile.

Začínám se tady zabydlovat a říkám si, že to tady není ani až tak špatné. Jo, sestřičky jsou sice příjemný asi jako tubera a všude to tu smrdí kouřem z cigaret, ale mám pocit, že si tu začínám zvykat. Pokoje jsou miniaturní, ale dvou lidem stačí. Já měla štěstí, moje spolubydlící je super, celý den chatuje na mobilu a vůbec nemá náladu se se mnou bavit. Jak říkám, ideální. Skoro, ale jenom skoro, bych tu zůstala radši než jít domů. Tam pořád někdo ječí (mamka), nebo do mě ryje(tatka),někdo mě nechápe(babička) nebo se na mě dívá vražedným pohledem(bratr). Mám tam jen jedinou spřízněnou duši a to moji malou sestřičku. Je to asi jediný člověk v mé rodině, kterému je úplně jedno, co mám za nemoc, co to obnáší a jak neschopná zrovna jsem. Prostě ke mně přijde a řekne mi:“Klárinko, půjdeš si se mnou hrát? “No považte, jde to odmítnout?