Moře a Strach, kapitola I

můj první prozaický pokus... díky za vaše dojmy a názory ;)

 

I

 

„Strach.

Není prapůvodnější emoce.

Strach z bolesti, z ublížení, z cizosti a ze smrti – Ten, s kterým se rodíme na svět – strach z neznámého i známého, zakořeněný hluboko v našich genech od počátků lidství a z časů dávno před tím – který poznáváme jako první, ještě dříve, než poznáme bezpečí, než poznáme radost, lásku, ztrátu nebo smutek… dokonce ještě dříve, než to, čeho se vlastně bojíme, než to Něco, co nás děsí.

Mrazí nás už při narození, pak po celý život, až do chvíle vlastní smrti.

Se Strachem rodíme se, žijeme, i umíráme…

 

A ačkoli se lze bát mnoha hrůzných věcí, kdesi hluboko – v hlubinách našeho vědomí, v hlubinách našich genů – všechny strachy generalizují se na strach jeden jediný: na Strach; nekonkrétní, nepojmenovatelný, neidentifikovatelný… a přeci tak čirý! už s příchodem noci, při pohledu do dlouhé temné šachty, při balancování na okraji nedozírné propasti, či při osamělém pobytu daleko od všech živých nám známého světa, za přítomnosti prapodivných neurčitelných zvuků a pitoreskních počitků, které se zcela vymykají schopnostem našeho racionálního smýšlení.

Je to Strach – i ze strachu samotného…“

 

„Co to čmáráš?!“ zeptal se Pavel a otočil se na předním sedadle směrem k Romanovi, ten seděl za ním a dychtivě si škrtal do svého deníku, zatímco Tomáš právě s autem couval na parkoviště s groteskně malebným výhledem na Moře.

„Jenom taková úvaha… napadlo mě…“ řekl Roman a pomyslel si, jestli má vůbec smysl se s něčím takovým vůbec komukoli svěřovat.

Tomáš celkem ladně zaparkoval, zarazil ruční brzdu a otočením klíčku umlčel skučící motor: „Máš strach?“ zeptal se Romana a auto ztichlo, „u Moře seš poprvý. Ještě v něm neplavals. – Já bych se bál…,“ zasmál se a otočil se za sebe s úlisným pohledem na Sáru, Romanovu přítelkyni, která si rázem vyškubla sluchátka z uší. Autem se rozezněli The Lumineers: „You told me I was like the Dead Sea…,“ což se až nepřirozeně příhodně doplňovalo s Beyond The Sea od Robbieho Williamse, který se ještě před chvílí vznášel na rádiových vlnách.

„Já bych se bál, kdyby můj přítel šel plavat s bandou pitomejch kámošu, zatímco já jim budu muset hlídat věci na pláži! Já bych se bál kdyby můj přítel radši dělal píčovinky ve vodě než aby trávil čas se svojí přítelkyní! Upřímně, já se fakt bojím, jak by tohle všechno mohlo nakonec dopadnout!“ s úšklebem a nesmírně strojenou ironií zarecitoval Tomáš Sáře.

„Ste blbý,“ sykla jen a vrazila si sluchátka zpátky do uší. Romanovi to blbý opravdu bylo, ale stejně mlčel – na dnešní plavání se těšil až moc dlouho. A svědomím si to rozhodně pokazit nenechá!

„No, počkejte tady, hrdličky. S Pájou se mrknem, jestli se nedá zaparkovat někde blíž.“ řekl Romanovi a s nadšením vystřelili z auta.

A jelikož Sára tiše trucovala ve svých sluchátkách, Roman se znovu pustil do psaní – popadl ohryzanou propisku a hluboce se zamyslel nad nějakým velmi pozitivním koncem:

 

„… Ale já strach nemám! Celý život je přeci o překonávání obtíží, a kdyby člověk býval podlehl svému strachu hned po narození, nebyl by se býval žádný člověk ani narodil…

Strach máme, vskutku vždycky, ale jen abychom se naučili poznávat to, že není čeho se bát...“

 

Tu jeho pozornost upoutalo prapodivné šero na horizontu za Mořem, nepřirozeně se vznášející, jako potrhaná pavučina ve větru, a vpíjející se do Moře, jako shnilé kořeny dávno mrtvých stromů vpíjejí se do rašelinišť, které se pomalu, ale jistě, po milióny let proměňují na černo černou ropu – hnilobnou tekutinu, ve které nakonec skonči všechen život na téhle planetě, a ze které už nikdy nic nevzejde… tedy, alespoň nic známého naší existenci….

A až teď poprvé si vůbec uvědomil, že Moře na vlastní oči vidí vlastně poprvé! – Obrovská nevypočitatelná valící se masa vody, která jakoby každou chvíli měla rozdrtit pobřeží a pohltit všechny ty maličké červíky plazící se po pláži, kteří se tak namyšleně zovou Lidstvem!

– Vtipné, však strašidelné myšlenky se mu honí hlavou… ale ještě vtipnější byli ty čtyři bezmyšlenkovité verše, kterými se teď mimoděk pokusil zachytit tyto své dojmy do deníku:

 

Na pláži ležím. Nemám strach.

Topím se ve vlastních snách;

Topím se v tobě – lásko má!

Pověz, kdepak jsi utonula?!

 

Ty verše… jakoby znějí jenom tak z dálky, tam, kdesi za horizontem, z toho prapodivného šera vznášejícího se nad Mořem. Nic zvláštního, sem tam ho nějaké rýmy napadnou, a tohle nevypadá jako to nejhorší, co kdy napsal.

Znovu ho ale zaplnil nemalý neklid, když se okénko vedle něho zničeho nic prudce zamlžilo! – Jako by ta mlha prorazila blankytně čisté ovzduší a zrozená z ničeho obestřela veškerenstvo okolního života nepříjemně neprůhlednou šedí, zaslepující mysl až příliš zasněného člověka.

– Instinktivně se škubnutím odsunul a žďuchnul při tom do Sáry.

„Co blbneš?“ zeptala se, vytrhla sluchátka z uší a zamrkala na zamlžené okénko, aby zjistila, co ten blbec zase blbne. Autem se teď rozezněl Van Morrison se svým Into the Mystic: „And together we will float…,“ a na okénku se s pískotem začalo rýsovat nepříliš lichotivé a celkem amatérské vyobrazení toho, co, jak Pavel věřil, mělo připomínat ženského přirození.

„To sou kreténi!“ štěkla a vystřelila z auta, „co zase blbnete?! Na píčoviny vás užije… můžem se už pohnout?“ Pavel právě dokončil své umělecké dílo: „Dole se parkovat nedá, tak se projdeme. Tom běžel napřed,“ zašklebil se, smázl svůj výtvor a zaťukal na okénko, „Románku, Románku, možná se nám blíží bouřka, tak si pohni, aby ses nám neutopil!“

Roman, pořád ještě dosti zmatený, zaklapl deník a s podivným pocitem v žaludku a chvěním v celém těle se s ostatními pomalým a nerozvážným krokem vydal na cestu směrem k Moři.

 

... a příště bude hůř! ...

 

---