.fragment 8.

Začala na mě doléhat samota. Poprvé od chvíle, co jsem přijel, se cítím sám. Teprve teď si plně uvědomuji absenci rodiny a blízkých.

Zvažuji možnosti kremace svého těla. Ubírám z původních požadavků. Chci oslovit recepčního hotelu. Mladíka, který se stará o chrám. Snad za peníze, které mu věnuji na studium sanskrtu, bude ochoten zařídit potřebné: nákup santalového a mangového dřeva, purifikované máslo, vyjednání místa a času kremace s úřady.

Chci své tělo nechat spálit na Assi ghátu.

Řeknu mu, že jsem vážně nemocný, s infaustní prognózou. Můj stav se rapidně zhoršuje, smrt nastane během několika dní. 800 dolarů v hotovosti by mělo stačit. Chci, aby od pátku každé ráno přišel do pokoje č. 14. Pokud zjistí, že jsem mrtvý, téhož dne večer zrealizuje kremaci těla. Poté popel rozpráší v Ganze. To je celé.

Zeptal jsem se ho na jméno.

"You don´t know?" zeptal se udiveně. „Brismohan.“ Mohu mu říkat Mohan - čistý muž.

Mohan: můj hrobník. Věřím, že mi pomůže.

Od řeky se ozvala ohlušující rána. Pod hotelem vyplula proti proudu za rytmického bubnování motorizovaná loď s třemi desítkami Indů.

Ráno, když mě o půl sedmé vzbudí lidé pod okny, slyším svůj rodný jazyk. Nerozumím slovům. V polospánku jsem zpátky v našem městě. Je mi čtyři-pět let, ležím na posteli a z balkónových dveří ke mně doléhají hlasy žen a dětí.

Procitnu a se smutkem si uvědomím, kde jsem. V Kashi. Abych zemřel. Vykročil z kruhu. Pozbyl sluch, zrak. Všechny smysly, díky nimž tento svět existuje.

Kolik z těch 11 000 dní jsem byl šťasten? A kolik z nich si přál, abych raději nebyl?

Jedno je jisté: nejsem tu kvůli štěstí. Moje bytí nemá opodstatnění. Je jako proud řeky, který se několikrát přelije, než splyne s mořem. Nezastaví, nezmění směr, nevrátí se k prameni.

Nechci už plynout. Ne s tím, co mám uvnitř. Nedokážu xxxx-

V Aspaře jsem si objednal lehčí jídlo, četl Voice of Death. Z ulice se ozývala hudba: bubny a trumpety. Postavil jsem se k oknu a spatřil muže v bílých uniformách. Vyhrávali veselou pochodovou píseň. Vykročili vpřed. Za nimi ženy ve svátečních sárí, muži v košilích. Na konci mladík v honosném oděvu na vyzdobeném koni.

Co je to za obřad? zeptal jsem se obsluhy. Svatba, řekl číšník. Rýže se zeleninou, kterou mi přinesl, byla upravena do tvaru srdce.

Když jsem dojídal, místností prošla běloška. Na jejím otylém těle tentokrát viselo černé sárí, na čele měla nalepenou lesklou ozdobu. Něco důležitě řekla recepčnímu a vyšla ven. Po chvíli se vrátila, pohlédla do zrcadla vedle dveří, upravila si vlasy, a pak velmi nemotorně, nežensky, prošla kolem mě. Celá její existence jako by se toužila najít, účelně se zpředmětnit. Dostat tvar, který by jí pasoval. Když zmizela v útrobách hotelu, ulevilo se mi.

Po návratu z večeře jsem si všiml modré tabule s bílými literami visící na stěně u recepce. V bodě čtyři se píše: pokud má host fyzické potíže, informuje o tom co nejdříve. V noci doktora není možné sehnat.

Přistoupil ke mně Mohan. Vzal ze stolu propisku - všiml jsem si, že Indové berou věci do rukou, i když jim nepatří. Neptají se. Se zájmem si ji prohlížel. "This is very nice pen."

„Take it“, řekl jsem.

Vytáhl jsem z kapsy stříbrný přívěšek s Ómem, který mi včera vyrobili v klenotnictví a položil ho před sebe. „How much?“ zeptal se a obracel ho v ruce.

„400 rupees“, řekl jsem.

„Expensive,“ pokýval hlavou. „No problem, if you have money,“ dodal vzápětí.

S nadějí jsem odešel do svého pokoje: je pravděpodobné, že za protislužbu přijme větší obnos peněz. Mohan není vzdálen materiálnímu světu. Udělá co potřebuji.