Směje se, je šťastná

Směje se, je šťastná. A je toho štěstí tolik, až to s ní hýbá a její vlnité vlasy plují vzduchem a ona je přidržuje jemnou rukou, takže vypadá jako Botticelliho Venuše. A je čtvrtek ráno, ale jako by to byla jarní neděle a jí do těch vlásků a do těch štěstím rozesmátých úst padalo slunce. Vždyť si právě založila účet a k němu dostala osmdesát korun bonus. Ve výkladu banky v Jindřišské holka z plakátu.

Advokát v kleci

Zatímco od pondělí do středy byl na soudu ve Spálené kolotoč, chodby byly plné nervózních účastníků, advokátů, dostaveníčko hlavní políčeníčko tu měly i celebrity, takže i novináři se svými mikrofony a kamerami tu byli, ve čtvrtek už soud osiřel. Jen pár postav se jako stíny plouží druhým patrem a v prvním chodí sem a tam advokát jako lev klecí, soustředěný na okamžik, v němž ho vpustí do výběhu hodí před něj paragraf a on z něj bude hladově rvát věty až na holý (ne)smysl, který pak bude svítit na soudce, místy ještě okrvavělý zbytky slov. A na chodbě zatím už nebude vůbec nikdo, a možná na celém soudu, protože kdo by chtěl být u tak nehezké věci..

Utíkat za štěstím

Vedou ho na řetízku. Aby neutekl. A kdyby mohl, utekl by. Utíkal by schodištěm ven do Spálené, Lazarskou do Vodičkovy kolem školy, kam chodí slečny, co už si lakují nehty a myslí na lásku, a taky on by pomyslel na lásku a zrychlil, na konci ulice u knihkupectví, co v něm mívají knížky ještě teplé a voňavé z tiskárny, zahnul by doprava a utíkal k soše sv. Václava, minul klenotnictví pana Benyho, kde prodávají zlato a brilianty a prodává tam paní s krásně velikou zadnicí, kterou vůbec nezakrývá, ale vystavuje ji v těsných šatech jako největší briliant světa, a taky tam prodávají jiní milí lidé, co vám dají vždycky slevu, na kalkulačce ukáží cenu a nekupte to, jen pan Beny tam není, ten leží u bazénu vily na Martiniku a kouří cohiba a vedle něj leží dvě nahaté dívenky a pijí barevné koktajly a smějí se na pana Benyho kokosovými zoubky, a při té představě by přidal a běžel ještě rychleji, jako by měl doběhnout až na Martinik, a jak je čas oběda, lidi kolem by spěchali do jídelny v pasáži, odkud vonívají mléčné brambory a ta vůně by mu dodala energii a on běžel zas ještě o něco rychleji. A pak ho probudil ze snu zlý hlas, musel vstát a poslouchat ten hlas, jak mu oznamuje, že celých osm roků si nezaběhá dál než na konec dvorku, k vysoké zdi a zase zpátky.