Promarněná zloba

Promarněná zloba

Nenapadlo mě, že tak běžnou činností, jakou je těžba dřeva, někoho vážně popudím. Asi mě to napadnout mělo, přece vím, že lidé nejsou vůči dění v lese lhostejní.

Zavolala mi paní, představila se a zvýšeným hlasem se do mě pustila, cože to provádíme s lesem tam u silnice za viaduktem, že tudy jezdí denně autobusem a najednou se musí dívat, jak ten les hrozným způsobem devastujeme. To jsem si ovšem o naší těžbě nemyslel, z toho slova mi až přeběhl mráz po zádech. Ale zároveň jsem vítal, že se někoho ta věc osobně dotýká a já mám teď příležitost vyvrátit vžitou představu o necitlivosti lesníků k lesu.

Vzápětí vyšlo najevo, že se k tomu nedostanu. Paní pověděla, co chtěla a zavěsila.

Co jsem měl dělat? Vždycky mi přijde líto spravedlivého hněvu, když se vyplýtvá v nepochopení. Takové rozhořčení může mít velkou cenu, proto by se nemělo nechat vyšumět do ztracena odmítnutím diskuse. Škoda, že paní nepřijala mou nabídku na setkání, kterou jsem v rychlosti do jejího monologu vpašoval. Ale možná ji neslyšela, byla velmi rozčilená.

O tom jsem však nepochyboval, že když už se k tomu telefonování odhodlala, musí jí na tom lese opravdu velmi záležet.

Nic jsem paní Svobodové nezazlíval, jen jsem litoval, že dál dobrovolně žije ve zlobě. Kdyby byla na můj návrh přistoupila, mohli jsme si při jejím nevšedním zájmu o les možná nakonec porozumět. Dobře si umím představit, co si taková zapálená obránkyně lesa myslí, když vidí z okna autobusu, jak stromy, které zná po celý život, najednou padají pod pilami dřevorubců. Mohl jsem se pokusit jí vysvětlit, že pro borovici je sto čtyřicet let věk už dost pokročilý a ty stromy proto byly k těžbě zralé. Mohla se dozvědět, že hustý drn pod nimi již dávno nedovoloval, aby se samy obnovovaly. Zavedl bych ji také do té části, kterou jsem nechal stát, aby tam v polostínu starých borovic viděla nálet boroviček, smrčků, doubků a břízek. S nadějí, že ji tím získám na svou stranu, bych se jí zapřisáhl, že ten kousek lesa přes jeho pokročilý věk v dohledné době kácet nebudeme, protože těm malým stromkům je nejlíp pod mateřským porostem, jen tady, v klidu a bezpečí se můžou nově opadlými semeny dál zahušťovat a přirozeným výběrem zdravě tříbit. Tam snad, kdybych ji poprosil, ať nás tak nezatracuje, bych mohl uspět.

A kdyby pak ještě byla ochotna věnovat mi pozornost, zeptal bych se, jestli si umí představit, kolik dřevní hmoty každoročně v lese naroste pouhým ztloustnutím živých stromů o jeden letokruh. Čísly bych ji neunavoval, jen bych jí vysvětlil, že tolik hmoty, kolik obsahuje poslední letokruh na všech stromech polesí, můžeme si v podobě celých stromů bez obav každý rok vzít, stačí jen pečovat o nepřetržitou obnovu, aby dorůstaly stromy nové, a tak se to také děje, a to už od dob osvícené císařovny. Je pravda, že na způsob, jak toho dosáhnout, jak udržet na svém polesí tu žádoucí rovnováhu mezi růstem a výtěží, nemá každý lesní hospodář stejný názor, a proto ani stejný recept. Ale jedno je jisté: ta rovnováha již hrubě přes dvě století trvá. A tak my současníci těžíme stromy, jejichž mládí zažili lidé dávno v prach obrácení. A naše dnešní mlaziny bude sklízet nejdřív třetí generace po nás. Nebojte se, paní Svobodová, snažil bych se ji uklidnit, nikdo v budoucnu nám nebude zazlívat, že jsme les ochuzovali o dřevo, tak jako my to nezazlíváme těm minulým. Každoroční odnímání takového množství dřeva z lesa, kolik ho za ten rok přibylo, je to poslední, co by lesu mohlo škodit, pokud s ním jinak zacházíme ohleduplně a pokud také tu a tam některá jeho místa necháváme vlastnímu vývoji, abychom se od něj učili té nejlepší a nejjistější cestě k jeho trvalosti a neustálé obnově. Protože sami nikdy nejsme a nebudeme dost moudří.

Všemi možnými prostředky bych se býval snažil, aby pochopila, co si málo uvědomujeme: tu skoro zázračnost nekonečně se opakujícího cyklu obnovy, dorůstání, zralosti a sklizně hodnot, jež nám les poskytuje a jež se rodí bez našeho přičinění – a­ pro většinu lidí bez povšimnutí – z pouhých živlů, ze země, vody, slunce a vzduchu. Proti tomu bych jí namátkou vyjmenoval jiné věci, na nichž jsme si již zvykli být závislí a které se na rozdíl od dřeva produkovaného lesem nikdy neobnoví, nýbrž jednou beze zbytku vyčerpají. Zeptal bych se jí, jestli by o tom nechtěla v klidu přemýšlet. A vyjádřil bych naději, že by k nám pak byla o poznání shovívavější.

Ještě mnohem víc bych býval s paní Svobodovou probral, protože její nevšední rozhořčení mi za to opravdu stálo. Ale nechtěla už se mnou mluvit.