Zvířátka a věci

Jako celek "Zvířátka a věci" by si zasloužili poctivou kritiku. Posílám alespoň tip a krátkou glosu -  Zaujala mě např věc označená jako 30. "Musím se přestat o všechno bát. Svět je ke ztrátám, říkám sám sobě, a stejně se bojím        "

Líbí se mi to celé, ale nejvíc ta třicet čtverka o skřítcích. Taky jsem tochu mrkla na komenty, protože jich tu máš hrozně moc. Někteří ti pořád vyčítají, že svoje básně mažeš a ty tvrdíš že ne. Já vůbec nevím, jestli něco mažeš nebo nemažeš, ale jen mě tak napadlo : když máš přezdívku "požadovaný záznam nenalezen", někdo už z toho asi vyvozuje, že všechno mažeš.  A taky ti kdosi vyčítáš, že si své prožitkové básně částečně vymýšlíš. Ale kdo dokáže rozlišit, co je vzpomínka skutečná a co je vzpomínka , která se jen tak v hlavě narodí sama od sebe ?

Nejvíc s mi líbí začátek, další jsou taky moc pěkné. Opravu Obrázky z výstavy, tentokrát literární. :-)

Vyjadřovat se k tak obsáhlému, navíc ne zcela kompletnímu cyklu, aby to mělo pro autora konkrétní dopad, vyžaduje větší práci, než se mi chce. A tak jen v obecnější rovině. Osobně, mám-li se vyjádřit, preferuji kratší a ucelené texty, zde mi např. schází výpadky mezi čísly 30 - 34 - 36, což je svým způsobem pochvala, protože, jak nerad čtu dlouhé texty, tak jsem na ně zvědav.

Možná nejvíc na mne zapůsobila 34, a ačkoliv je oproti jiným až hodně přímočará a nabízí se říct, že méně "moderní (málo zakuklená)", je pro mne odzbrojující právě tím spontánním přihlášením k těm právě nejpřímočarejším emocím. A je to napsáno s citem pro kompromis právě mezi zdrženlivou kultivovaností a skutečným citem.Do stejné kapsy bych i zařadil část č. 24, kde však váhám nad posledním veršem s dítětem, které se chce vrátit. na jedné straně je mi znovu velmi sympatické tvé emotivní nezapírání se, na druhé straně, jestli zde netlačíš víc na pilu, než je nutné a tak trochu potlačuješ např. verše typu ...Nestydím se v bytě věšet...

I v jiných částech se k emocím hlásíš, ale pro mne ne už tak dovedně, jako by ses brzdil, jinde, např. v č. 41 mi to zase přijde, že je to více popis očekávání než vlastní prožitek, také bych se v této části obešel od poučky ...Život bere všechno...

Oceňuji také např. část č.29, ale v každé části jsem se našel. Texty mají příjemný rytmus, neudýchaný spád, a hlavně, co jsem už zmínil poctivou, uvěřitelnou emoci.

Děkuji za tvé odpovědi.

Co se mé osoby týče, určitě máš částečně pravdu. Skutečnost je ale vždycky mnohem složitější, než si představujeme.

Hodně jsi mi pomohl pochopit, v čem všem jsem se mýlil.

Musaši: Nejsem Petr Borkovec.

Abych byl upřímnej, není mi jasné, o co vlastně v našem dialogu jde. Píšeš mi něco o mojí bublině, čtenářích, generaci, přitom k tomu nemáš žádný podklad... Jsem dost prostej člověk. Jde mi hlavně o to snažit se dělat dobré věci a vnímat zodpovědnost za to, co dělám. Nepotřebuju vědět, kolik výtisků něčí sbírky se prodalo, nebo kolik lidí někomu přišlo na čtení. Takže, když pokládáš takovéto otázky, vytváříš z mýho pohledu umělý téma, které k ničemu nepotřebuju.

Z toho dalšího, cos mi napsal, mi přijde, že se zbytečně necháváš ovlivňovat pocity nedocenění a antipatiemi... Vzniká mi (možná mylný) obrázek, že sis přiřkl roli nepochopeného outsidera a že v té roli se možná cítíš dobře, a že je v ní pro tebe i něco trýznivýho, protože ti dál udržuje pocit odcizení, jakousi bojovnost, vytváří kruh. Takže se stavíš proti současným básníkům (nebo proti svým představám o nich), proti tomu, co považuješ za dnešní trendy, možná i proti současnosti jako takové... Třeba se mi to jenom zdá, každopádně by mi přišlo smysluplný oprostit se od pocitů nedocenění, od zahořklosti... Je na tobě, aby sis rozhodl, jestli je v tom pro tebe něco víc a někam tě to rozvíjí, nebo ti to jen ubližuje a zavírá v sobě.

V dobrém.

WOTP: Děkuju.

Ještě se vracím... Teď právě se zabývám rozborem Andersenových pohádek a náš dialog mi zatím hodně připomíná pohádku Hlemýžď a růžový keř. Ty mluvíš jako růžový keř, já mluvím jako škarohlíd hlemýžď. Rozdíl je ale možná v tom, že já jsem spíš takový kříženec Andersenova hlemýždě a Dona Quijota. Chtěl jsem psát dokonale a vznešeně. A dokonale a vznešeně se dá psát jen ve vázaných verších. Psal jsem a ještě stále píšu anglické sonety. Počítal jsem s tím, že mi čtenáři budou vyčítat, že jsem pomatený archaik, ale překvapilo mě, že mi mnozí zuřivě vyčítají dokonalost jako cosi nepatřičného. Chtějí raději osobní zpovědi se špatnými rýmy a s konstrukčními chybami než tu mou "nabubřelou" dokonalost. Myslí si, že se tou dokonalostí nad ně vyvyšuji a proto mi přestali dávat tipy.

Ta 24 nemá chybu, s tou se plně stotožňuju.Ostatní taky supr, ale tahle mě oslovila nejvíc.A to , že tys nejprv viděl, a ona slyšela. to je hodně dobrý. Rozhodně piš.

Neodpověděl jsi mi na tu nejzákladnější otázku, zda jsi nebo nejsi blešatá zpěvačka resp. Petr Borkovec.

Mezi námi je obrovský rozdíl v tom, že ty žiješ a tvoříš uprostřed své bubliny. Můžeš si být jistý, že tě budou číst lidé tvé generace podobně smýšlející, kteří prošli podobným vzděláním atd. Soudím, že psaní poezie je vždycky hlavně jakási intuitivní adaptace na to, co kolem tebe literárně existuje, co je in teď a tady. Všechna ta mlhavá zdůvodnění vlastní tvorby, která jsi mi poslal a za které děkuji, protože jsi první, kdo to tady udělal, jsou až sekundární. Já si prostě myslím, že jsi člověk velmi sečtělý, co se současné poezie týče, že i poezie(a to dneska víc než kdykoli před tím) je hlavně móda a že sdílení této módy je jedním z hlavních důvodů, proč současní básníci píší. Emoční přetlak, zachycování nálad do slov, dialog pomocí veršů s nějakou vztažnou osobou - to všechno tu bylo už dávno a je to tu pořád, jenže teď je to natolik ztracené v onom verbalistickém "hledání sama sebe", že tomu už  rozumí buď jen jiný obdobně píšící básník, nebo čtenář jistým způsobem vyškolený.  Poezie - ta současná - je od dnešního humanitně vzdělaného středoškoláka či vysokoškoláka o generaci staršího než jsou soudobí autoři (30 - 45 let) tak vzdálená a nepochopitelná, že těmto lidem vůbec nestojí za to, aby se jí zaobírali. - Tohle neber jen jako můj osobní názor, ale jako většinový názor řekněme středoškolských profesorů z menšího města nebo vysokoškolských učitelů z města většího. ... Myslím si ale, že tohle je vaší básnické generaci naprosto lhostejné. Na vaše autorská čtení těch několik desítek nebo možná i stovek ( ? ) příznivců přijde a to vám asi stačí.  Zajímalo by mě třeba, kolik exemplářů sbírky, která má náklad dejme tomu 200 kusů se vůbec prodá ?

Pomohl jsi mi docela dost. Pomohl jsi mi odtrhnout se od současné poezie a udělat tlustou čáru za dobou, kdy jsem se jí zabýval.

Pokoušel jsem se vytvořit nějakou dejme tomu "neoklasickou" alternativu alespoň pro čtenáře na Písmáku, ale nebyl jsem v tom úspěšný. Dohromady nikoho to nezajímalo na rozdíl od mých volných vešů na nicku Umbratica.  Nefunguje to a co nefunguje by nemělo ani existovat, takže tady po asi šesti letech právě končím. Tvoje odpovědi mi pomohly se už konečně od oné mánie publikovat odtrhnout.

Ještě bych ale rád věděl : jsi Petr Borkovec nebo ne ?

Musaši: Ještě zkusím odpovědět i na tvé další poznámky. Ale bude to asi dost roztahaný a nevím, jestli ti to k něčemu bude.

„To už si dnešní poezie vůbec neklade za cíl nějak v pozitivním smyslu ovlivnit čtenáře nebo (jak archaická myšlenka !) kulturní elitu společnosti ?“ – Mně podobná myšlenka přijde trvalá, jen nemám rád, když z básně trčí. Pořád jsou lidi, kteří mají myšlenku o pozitivním působení (na sebe i na druhého) nějak přirozeně v sobě, a do jejich prací se nenásilně vtiskává. Nebo mi to tak aspoň připadá.

Z toho, cos předtím psal o dnešních básnících a poezii, mám pocit, že básníci ti připadají izolovaní v bublině (bublinách) a vzdálení čtenářům. Nevím. Asi nejsem tak skeptický. Hlavně, o autorech vypovídají jejich básně. O autorech nevypovídá to, jestli si do nich budu promítat emoce a vymýšlet si, v jaké jsou bublině, nebo si vymýšlet, jací jsou lidé. To bych nechtěl.

„...tolik bazírujete na oněch vzájemných rozdílech proto, že  touha po tzv.  "originalitě" je jedna z mála "idejí", které vám ještě zbyly.“ – Asi potřebuju číst takové věci, ve kterých si nacházím nějaké svébytné vidění světa, ale to považuju za něco, co je autorovi vlastní, a ne že by toužil po originalitě. Ty máš pocit, že lidi touží po originalitě a tomu přizpůsobují svoje psaní?

„Nejsou ovšem důležitější efekty a dopady poezie vně básnické komunity ?“  – Vlastně bych nechtěl rozlišovat, jestli čtenář něco píše, nebo nepíše, nebo jestli je součástí oficiálních struktur, nebo není. Myslím, že na tom vůbec nezáleží. Víc záleží na tom, jestli si chce najít cestu k básni (nebo sbírce nebo čemukoli), co má před sebou.

(Myslím si, že dopad poezie může být jen na toho, kdo se o ni aspoň trochu zajímá a má na ni čas. Mohlo by stačit, kdyby báseň měla dopad na svého autora. Nebo by mohla stačit báseň, kterou člověk prožije s krajinou, beze slov. Nebo by mohla stačit báseň, kterou někdo napíše a zakope v krajině. A asi existuje i báseň, kterou nikdo nikdy nenapsal, neviděl ani neprožil, stejně někde je, všude.)

„Mně se tady vyčítá, že jsem jen herec , že nemluvím za sebe ale jen za své literární postavy.“ – To mi přijde docela smutný, že ti to někdo vyčítá. A má to vyčítání na tebe (na tvoje psaní) nějaký vliv? A jak někdo, kdo tě nezná, určí, kdy mluvíš za sebe a kdy za svou literární postavu, a proč by to vůbec měl vědět? (Jestli o tom chceš mluvit)

Pro mě je v pořádku, když si autor vytvoří postavy a za ty potom mluví. Kus manipulace je součástí tvorby (a už jen tím, že něco cpu do jazyka, v něčem odživotňuju původní realitu). A i autenticita je dneska jakýsi produkt, dostává se proti sobě. (Ale možná to k ní patří.) A i ta autenticita, kterou potřebuju, když chci sám k sobě být upřímný, není nikdy úplná, prochází nějakým filtrem, a i herectví může být autentická část člověka. Takže mluvit za své literární postavy mi přijde OK stejně jako mluvit za sebe. Nakonec, ty postavy sis vytvořil ty: I kdyby ti měly být v něčem vzdálené, pořád jsi to ty, komu vznikly pod rukama.

(A nakonec to stejně znamená, že když mluvíš za svoji literární postavu, mluvíš za sebe, protože v čase, kdy to píšeš, jsi tou postavou, vidíš jejíma očima. Resp. tak by mi to přišlo ideální. Jak se na to díváš ty?)

„Není ale mnohem horší, že tady jakási napolotajná "elita" používá tento web jako "svůj" a hraje své hrátky víc v reálu, tedy z hlediska (jen) uživatele Písmáku v "černé zóně" ?“ – Co konkrétně tím myslíš? A nějaké (domnělé) hrátky pro tebe něco znamenají? Mají na tebe, nebo na někoho jiného, nějaký vliv? Nebo máš tady na webu z někoho pocit nekomunikace, a odtud tedy myšlenku, že komunikace se děje jinde? Jestli máš něco konkrétního, co ti vadí, možná by bylo dobré to adresovat těm lidem, kterých se to týká. Rád bych ti nějak pomohl, ale nevím, co s tím, ani vlastně s čím.

„...je mi jasné, že mnoha lidem tady na Písmáku je známa tvá literární totožnost“ – Nevím, nikoho jsem se neptal. Ani nerozumím, proč by někoho na webu měla zajímat moje totožnost. Mám pocit, že součástí Písmáku je i to, že každý může být anonymní (jestli tedy chce) a že čtenář může číst texty samy o sobě. Pro tebe to tady funguje nějak jinak?

Omlouvám se, jestli jsem na tvé podněty zase pořádně neodpověděl, každopádně díky za ně. Kdybys mi taky chtěl někdy časem odpovědět, budu rád. Ale je to samozřejmě na tobě.

Pěkné dny.

Ad 2. Ještě abych byl trochu přesnější, vlastně tvé otázce „co se chceš dovědět“ nerozumím, protože poezii vnímám spíš jako cestu k obrazovému a myšlenkovému rozvětvení, rozvolnění i sepětí, dalo by se říct. Měla by mít něco pevného, ale měla by i nabízet další cesty. Není to tak, že bych si položil otázku a od básně chtěl, ať mi na ni dá jasnou odpověď.

Spíš jde o to, že mám nějaká témata, která si řeším. Předpokládám, že máš taky nějaká témata, která tě zajímají. Pro mě jsou to třeba otázky hranic vlastnění, hranic ovládání, hranic empatie, setkávání přirozeného a umělého (umělá příroda, živý obraz, člověk-zvíře-věc...). Omezení a svoboda uvnitř omezení – což se mi zasazuje třeba do příběhu mezilidskýho vztahu, nebo do příběhu třeba strašilky v insektárku, jinde třeba do příběhu těla, a další. S tím se mi pak spojuje téma nějakého „vetřelce“, který může mít pozitivní i negativní významy, a otázky jejich rozlišování. Limity vnímání, obraz a sebeobraz, a další. Nejednoznačnost reality a zároveň jednoduchý příběhy, kterými se to děje. Nějaké téma se mi časem vyčerpává, nějaké zůstává nebo se proměňuje, nebo se proměňuje můj pohled. Takže otázka „co se chceš dovědět“ mi přijde vzdálená tomu, jak se dívám na psaní. Vlastně si myslím, že je ti jasné, že na ni nejde pořádně odpovědět.

Musaši: Děkuju za upřesnění otázek. Přiznám se, že jsou pro mě docela nešťastné. Možná bys rád jasné odpovědi, ale na tvé otázky se mi odpovídá špatně, takže asi budu zase jen prázdný a rozplizlý. Ale teď bych na to mohl mít čas, tak zkusím.

„...proč se vůbec zabývaš oním zkoumáním života a jazyka prostředníctvím slov ? Máš aspoň obecnou představu o tom, co se chceš dovědět ? Nebo je ono ( zábavné, "hluboké", mysteriózní, pošetilé , hrané a nevím ještě jaké) "zkoumání" tím hlavním smyslem a účelem tvého psaní ? - A není ve skutečnosti účelem tvého psaní spíše to, že tě ocení egil nebo kamarádka afrominerva?“

1) Proč se tím zabývám prostřednictvím slov... Protože slova jsou nějaký materiál. Podobně jako zvuk nebo obraz. Je pro mě na jednu stranu možná snazší pracovat se slovy, na druhou stranu mají zase svoje hranice, které to zesložiťují a fascinují mě. Psaní považuju za jeden ze způsobů, jak se vztahovat k sobě a k světu, a zároveň se od něčeho odpoutávat. Je v tom pro mě cosi intenzivního: Vnímám, že existuju, ale zároveň jsem od něčeho oproštěný. Čas jako by zmizel, a přitom se přesně zakonzervovává do textu. Možná je to forma hypnózy a koncentrace zároveň. Podobná intenzita je pro mě například v práci s obrazem, se zvukem, ale ty mají zase jiné vlastnosti a jiné hranice, takže se to děje jinak. Zkrátka, potřebuju se pohybovat mezi různými prostory, takže potřebuju i psát. A proč vlastně. Pro všechno, pro nic.

2) Co se chci dovědět... Zajímá mě nějaká stabilita, otázka, jestli se můžu dostat skrz jazyk k čistšímu vnímání. Pak mě zajímá proměnlivost, nenápadné převracení nebo rozšiřování významů. Zdánlivé rozpory, které bývají spolu. Třeba spojení banality a něčeho, co mě přesahuje, nebo spojení naivity a ironie, a další. Zajímá mě jakési vytržení z bezpečné zóny, ale taky vytvoření pevných stěn, mezi kterými si mapuju zažité prostředí. Takže si něco zapisuju, pohybuju se v nějakém tématu, hledám si v něm různé pohledy, otázky i spojnice. Myslím si, že když si autor mapuje svůj osobní prostor, tak, pokud je důsledný, dostává se díky tomu i za hranice toho prostoru, třeba k malé reflexi něčeho současného. Samozřejmě se nemůžu nikdy dozvědět, jestli jsem dost důsledný, nebo, jestli to celé není prázdné, to riziko tam vždycky je.

3) Ano, asi by se dalo říct, že to zkoumání je hlavním smyslem mého psaní.

4) Ne. (A egila ani afrominervu neznám. Resp. od egila jsem kdysi četl dvě sbírky (tu první nepočítám), ale jinak ho neznám.) Nejde mi o nějaké ocenění. Psaní považuju za neoddělitelné od sebe, myslím, že kdybych z nějakých důvodů nemohl psát, byla by to pro mě tragédie. To, že jsem pár textů dal sem, je možná pokus na čtenářích. Zajímalo mě, jestli to vůbec někdo dočte, případně, jak to na někoho bude působit, a jestli to pro někoho má smysl. Ale v prvé řadě mi jde vždycky o to, aby text měl smysl pro mě samotnýho.

Děkuju všem za zastavení.

Zbora: Kdybys mi třeba někdy napsal, co konkrétně ti tam přijde efektní, byl bych moc rád. Ale samozřejmě jen kdybys měl někdy čas a náladu se k tomu vrátit.

afro..minerva: Děkuju za čtení a za báseň. Když nad tím přemýšlím... Jsem rád, že ty moje věci v tobě něco vyvolaly, zároveň jsem trochu rozpačitej, že vlastně ti vyvolaly takové „černé“ obrázky... Ale beru, že číst se to dá různě.

Je fajn najít osvěžení v českém rybníku poezie. Chválím a chválím.

Proč jsi nijak nereagoval na koment afrominervy a zejména na její(?) báseň ?

Ještě mě napadlo : pokud bys třeba byl P.B., mohl by tě zajímat můj sonetek XXI (O pocitech II).

zázname,

není oním nickem, na který se nemůžeš dostat, nick "blešatá zpěvačka " ? A pokud tomu tak je, nejsi Petr Borkovec ?  Pokud bych v tomto měl pravdu, asi bych tím popřel svou předchozí tezi, že lidé vně bubliny(vašeho literárního gheta) nejsou schopni od sebe rozpoznat jednotlivé autory.

Ať jsi kdo jsi, je mi jasné, že mnoha lidem tady na Písmáku je známa tvá literární totožnost. Je totiž naprosto vyloučené, aby nějaký nováček dostal za první příspěvek tři výběry a dvacet tipů. V Gořině soutěži vždy vidím tu obecnou bezradnost nad neznámými texty, které nemají autora.

Mně se tady vyčítá, že jsem jen herec , že nemluvím za sebe ale jen za své literární postavy. Není ale mnohem horší, že tady jakási napolotajná "elita" používá tento web jako "svůj" a hraje své hrátky víc v reálu, tedy z hlediska (jen) uživatele Písmáku v "černé zóně" ?

zázname,

velmi si cením toho, že jsi mi vůbec odpověděl, protože jsi tady jediný současný básník, který je vůbec ochoten se mnou komunikovat. Už to vypovídá o současné poezii hodně. Problém je ale v tom, že ty ve své odpovědi vlasně vůbec nic neříkáš. Tvá odpověď je jen prázdná obálka hozená do schránky. Na moje otázky vůbec neodpovídáš.

" Práce s emocemi a fantazií je jen součástí celku, vycházejícího z dlouhodobého osobního zkoumání "... Lze si vůbec představit prázdnější a bezobsažnější formuli ?  Prohodil jsem tady též pár slov s jistou jolanou a ta mi na podobné otázky, jaké jsou položil tobě, odpověděla stejně rozplizlými a mlhavými větami.  S vámi intoši je tedy opravdu potíž ! Musím tedy své otázky ještě zpřesnit : proč se vůbec zabývaš oním zkoumáním života a jazyka prostředníctvím slov ? Máš aspoň obecnou představu o tom, co se chceš dovědět ? Nebo je ono ( zábavné, "hluboké", mysteriózní, pošetilé , hrané a nevím ještě jaké) "zkoumání" tím hlavním smyslem a účelem tvého psaní ? - A není ve skutečnosti účelem tvého psaní spíše to, že tě ocení egil nebo kamarádka afrominerva?

Všichni hlavně zdůrazňujete, jak prý je současná poezie pestrá. Jenže tak se to jeví člověku, který žije uprostřed bubliny. Člověku, který se na tu bublinu dívá zvenčí naopak připadají současní básníci až trapně podobní a soudím, že člověk zvenčí by jen obtížně od sebe vzájemně odlišoval jednotlivé autory. Myslím, že vy všichni- současní básníci(pardon - opět generalizace !) tolik bazírujete na oněch vzájemných rozdílech proto, že  touha po tzv.  "originalitě" je jedna z mála "idejí", které vám ještě zbyly.

Nejsou ovšem důležitější efekty a dopady poezie vně básnické komunity ?  To už si dnešní poezie vůbec neklade za cíl nějak v pozitivním smyslu ovlivnitčtenáře nebo (jak archaická myšlenka !) kulturní elitu společnosti ?

Je pěkné se oprostit od definice poezie. Zůstane prázdný prostor v tichu. Vytvoří se klid, ve kterém to slovo nebude mít všechny ty rysy, které - snad nikdo ani nepotřebuje - aby mohl prožitku a intensitě dát svůj čas a zhodnotit jej. Bez zahořklosti, bez zkreslování...hledáš, nacházíš, ..krásné:) Děkuji

Musaši: „Možná, že tě Norsko považuje za jistý nick, který mazal hodně svých děl a pak se smazal sám, aby se po té reinkarnoval do nenalezeného záznamu. Měl pravdu ?“ – Ne. Ani mi není jasné, proč někoho jiného vztahuješ zrovna ke mně. (?)

„Je tohle tvůj druhý nick?“ – Ano. První nick jsem tu měl krátce, před třemi lety, (už si nepamatuju heslo a nešlo mi obnovit). Je tedy tři roky nepoužívaný, ale někde v hloubi webu leží, i s tehdejšími texty. (Možná by bylo rozumnější zařídit, ať ho smažou, ať se tu nepoflakuju dvakrát. Ale zatím jsem to neřešil.) Tenhle nick je tu od ledna tohoto roku. Založil jsem si ho se záměrem, že si sem občas přijdu něco přečíst, případně se k přečtenému zkusím vyjádřit. Takže kromě těchto textů jsem tu zatím nic nepublikoval (pod tímto nickem).

„Tvé předsevzetí nemazat se tedy beru jako jistý závazek...“ – Když jsem Norsku psal Nic jsem zatím nemazal, neznamená to Dávám si předsevzetí, že nikdy žádný text ani sebe nesmažu. Znamená to prosté konstatování, že jsem zatím nic nesmazal. Pravda taky je, že jsem to mohl nechat být a nechat každého, ať si promítá, co chce.

Musaši: Zkusím ti odpovědět, ale asi to bude jen schematické, tak se omlouvám.

„trvale rozjitřené emoce dráždí fantazii a ta ony emoce zachycuje, znásobuje a uzavírá v bludném kruhu“ – Podle mě jde mnohým lidem (včetně mě) o něco trošku jiného. A potom je práce s emocemi a s fantazií (to slovo nerad používám) jen součástí celku, vycházejícího z dlouhodobého osobního zkoumání (života?, jazyka?)...

„ale k čemu je vlastně dnešní poezie, která už vůbec není schopná člověka nějak duchovně zformovat, natožpak povznést a mění se často jen v jakési literární feťáctví“ – Upřímně, ten popis mi připadá spíš o zahořklosti a o zkreslování než o poezii. Podle mě ani není možné nějak obecně mluvit o současné poezii. Něco z ní zkusit uchopit a popsat, to můžu až tehdy, pokud si vytvořím hranice a mezi nimi se budu pohybovat. Když řekneš „dnešní poezie“, nevidím v tom výrazu žádné hranice. Zjednodušeně si sice můžu říct třeba „dnešní poezie je široké spektrum autorských vidění světa“, ale to o ničem nevypovídá. Každopádně to, jestli mě něčí poezie bude nějak formovat, to záleží na tom, jestli jí to umožním a jak jí to umožním. Nejdřív musím dát té konkrétní poezii čas a prostor. (A některá mi bude blíž, některá dál)

Děkuju za čtení. Když ale píšeš, že jsi texty nedočetl, a přitom mi dáváš jakýsi tip, nedává mi to smysl. Tak pro příště, žádný tip mi dávat nemusíš, můžeš mi napsat, co potřebuješ napsat (jestli něco), a já se pokusím zareagovat (jestli budeš chtít).

dobrý nápad: Kdo smazal komentář Norska, to je spíš otázka na adminy. Pokud tě to zajímá, můžeš jim napsat.

Nechci si ani hrát na střílení na tvoje představy. Mazání komentářů je asi vždycky rozporuplné. Rozumím, že má svoje důvody, ale obecně bych asi byl raději, kdyby k takovým zásahům nedocházelo – nebo, kdyby admin, který někomu smaže reakci, to pak odůvodnil, nebo to odůvodnil soukromě tomu smazanému. Ale nemůžu toho chtít tolik. (Pokud jde o mě, nemám důvod mazat žádné čtenářské reakce, nemám důvod zesilovat v čtenáři negativní pocity kvůli odstranění jeho názoru)

Bylo to jako tajemství stínů prodlužujícího se pokoje

kdy hromádka oblečení na židli působila hmotou padajícího těla

a ostré sevření duše se oddávalo nepopiratelnému strachu.

Pak z prostoru pod postelí zavanulo slovo

kterému nikdy rozumět nechci.

Tvář v temnotě s jasnými rysy.

Poprvé.

Tlak z přetlaku.

Vše příliš pomalu

a já nepochopitelně rychle…

Jen psychosomatika vlastní odlišnosti.

Tak tehdy začínal konec, který mne bude provázet napořád.

Myslím, že zrovna toto, co jsem nyní četla, je jasným důkazem toho, že poezie je určitý celený pohled na svět, který možná jiným dokáže být až záhadou. Mnohá vícerozměrnost a další pro mne důkaz toho, že i ve volném verši poezie skutečně je, za což autorovi děkuji jako za další ujištění o tomto.

tip.

Zázname,

přečetl jsem si ve tvé odpovědi Norsku, že svá díla nemažeš. Možná, že tě Norsko považuje za jistý nick, který mazal hodně svých děl a pak se smazal sám, aby se po té reinkarnoval do nenalezeného záznamu. Měl pravdu ? Je tohle tvůj druhý, nebo možná xtý nick na Písmáku ?

Tvé předsevzetí nemazat se tedy beru jako jistý závazek, kterýžto by se mohl stát základem bohatých a plodných diskusí. 

Dobrý nápade, nemyslíš si, že současná poezie ani nemůže být hluboká ?To by ji přece museli psát hlubocí lidé a současní básníci rozhodně hlubocí lidé nejsou. Mohou ale být velmi citliví a někteří dokonce i vnitřně pravdiví, protože dnes je adorována vnitřní pravdivost nikoli hloubka. Ta se stala jakýmsi přežitkem, něčím, co se vytratilo ve druhé polovině 20. stol z poezie patrně nadobro. - Ale - co se krásy týče, nemohu s tebou souhlasit. Tyto verše svým způsobem krásné jsou, tak jako svým způsobem jsou krásné i obrazy Fridy Kahlo, nad kterými se leckomu může obracet žaludek. Současné poezii nelze upřít, že může mít svou vlastní účinnou estetiku, což je i tento případ. Jek vidíš, dobrý nápade, řadě lidí se ty verše líbí. Sedmnáct tipů sice není příliš, ale úspěch to zajisté je. Není též důležité jen kolik tipů autor dostane, ale i od koho.  A to že se autor maže ? Tím je mi velmi sympatický, protože se taky rád mažu. Za pár týdnů se už nemohu na své výtory ani podívat.

Předevčírem jsem asi potřetí viděl film o malířce Fridě Kahlo a tvoje básničky mi hodně připomínají její obrazy : trvale rozjitřené emoce dráždí fantazii a ta ony emoce zachycuje, znásobuje a uzavírá v bludném kruhu. Je tohle ale skutečné umění ? Jistěže se to může řadě čtenářů líbit, ale já jsem to vydržel jen po č.24. Samozřejmě, že literárně je to kvalitnější než všechno ostatní v tomto měsíci, ale k čemu je vlastně dnešní poezie, která už vůbec není schopná člověka nějak duchovně zformovat, natožpak povznést a mění se často jen v jakési literární feťáctví, což je ostatně i tvůj případ. Mám mnohem raději Tintoretta nebo EL Greca než Fridu Kahlo, přesto ti tip dám v naději, v naději, že mi i odpovíš na rozdíl od egila, který mou snahu o komunikaci uťal nezapomenutelnou větou . " nestojíš mi za to ".

Několik opravdu silných momentů, které nutí k zamyšlení. 

Norsko: Já jsem tě nesmazal. Musel jsem si rozkliknout smazané, tam to je. To, že tě někdo smazal, (navíc bez odůvodnění), se mi nelíbí. Tvoje názory beru, jenom nerozumím, proč bych měl všechno smazat. To je předpověď? Nic jsem zatím nemazal. Tvoje otázka, kdo jsem – nevím, co konkrétního tě zajímá a proč. (Stejně to asi nemyslíš vážně, tu otázku snad nejde myslet vážně).

dobrý nápad: Co jsem kdy smazal? Z čeho vycházíš? Z Norska?

Jsou tam zajímavé momenty. Někdy na mě některé pasáže působí trochu víc efektním dojmem, než abych je vnímal přirozeně. Kontext mi vzásadě nechybí. Texty obstojí i samy o sobě, ale je fakt, že celek může asi říct víc. Nejvíc se mi zamlovala 34 a celkem i 30.

Nejvíc asi 30 a 40. Krásnými bych ty verše nenazvala, ale krásu v poezii nehledám. Pro mě jsou tady spíš velmi dobré postřehy, takové hloubkové vrty, které vynesou na světlo "vzorky" z vrstev, které nemáme jinak šanci vidět.

34 oslovila nejvíc - v ní je přesah civilistní poetiky vážně silný. 

Jinde si nacházím místa a momenty. Jako celek nevím - chybí spousta čísel.

*

...obrazy z výstavy...

Abych byl konkrétní. Tvé verše bych přirovnal k brebentění jablek spadlých v sadu. Taky je jim zima a taky je jim jedno, co se kolem nich děje

Říkám si, jak může někdo napsat něco tak krásnýho...

Proč jsi mě smazal, kokote? Co jsem ti řekl tak hroznýho? V mých očích jsi velmi upadl

Veľmi príjemné čítanie, komplexné dielo

Doufám, že zde toto pásmo zůstane na chvíli vystavené ke znovučtení.

Nemám ráda přirovnávání, ale nedá mi to. Název napůl nezvalovský. Způsob podání - významová překvapení, překlápění - mi připomněl Nowickou - Nakrmit kámen.

Zajímalo by mě, jak by vyzníval celek. Některé části na sebe navazují, jiné tvoří samostatnou báseň. 40 mi moc nezapadá.

Vyjímečná fantazie i vyjadřovací prostředky - kultivovaně napsaná poezie... každé slovo na svém místě - snad někdy budeme mít možnost přečíst celý cyklus... stála bych o to.