Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seOčista
Autor
macecha
Brzké ráno je ještě přízrakem noci.
Dívám se na světla města a v duši mám stesk.
Blikají v oknech, jako hvězdy, co ztratily lesk .
Evokují vesmír.
Mrzí mne, že rosu v trávě neuvidím,
všemocná tma ještě halí svět
a naštěstí také tu špinavou změť,
kterou zanechal tu člověk,
co mezi pány tvorstva počítá se,
ale chová se tak?
Ne!
Začíná víkend a já se těším z města ven.
Do hor, do kopců, do údolí, kde teče řeka.
To pravé světlo uvidíš tam.
Když slunce tmu vyhání
a v přírodě začne to veliké zívání v očekávání nového dne.
Celý les, tráva i vřes,
přesto, že šlapeš po nich v těžkých botách,
zvednou zas svá stébla a hledí do nebes,
aby nabrala novou sílu.
A Tobě ji předá.
Vydáš se poznat ji a ona ví, že milovat a chránit ji chceš.
Nabíráš znovu dech a můžeš se vrátit k těm světlům umělým,
zvednout odhozený papír i "jehlu"
a potom možná, až zase z okna pohlédneš,
uvidíš v té trávě špinavé
z nebes spadlou hvězdu v podobě kvítku,
kterým Tě příroda potěšit chce.
12 názorů
Maceško, moc pěkně jsi to řekla, slovy namalovala obraz, který teď mám před očima... */
Kočkodane, marně přemýšlím, proč nazýváme kvítkem i "kvítka," která si to nezaslouží.
„z nebes spadlou hvězdu v podobě kvítku,
kterým Tě příroda potěšit chce. „
Po světě ale běhá i dost pěkných kvítek, která nikoho zrovna moc nepotěší…
upřímné řádky s nostalgií, se zklamáním z chování člověka a plné lásky k přírodě*