smířený

„Už nikdy nenapíšu ani řádku,“ truchlil autor neznámého svazku, jenž přečetlo sotva pár lidí.
On sám si připadal jako úžasný spisovatel.
Věřil, že opravdové dílo lidé bez toho pochopí až dlouho poté, co je napsáno.

„Nakloním se ke zbytku světa a něco zašeptám. Nejspíš mě nebudou slyšet. To je můj úděl.“

„Není čas,“ řekl chlap na peróně, který nosil balíky do poštovního vozu vlakové soupravy.
Pár lidí se na něj dívalo ze stromů, co se svitky větviček dotýkaly nádražní budovy.
„Kdyby byl čas, tak by ten svět vypadal mnohem lepší,“ mumlal si pro sebe a házel balíky do vozu.
Lidé posedávající ve větvích stromů mu za to tleskali.

Spisovatel se roztruchlil ještě víc.
NĚKOMU STAČÍ TAK MÁLO, ABY SE MU DOSTALO UZNÁNÍ.
Měl bych možná napsat něco milostného.
Třeba: Láska je něco víc než plešatá královna, která si hraje se svým dvořanem. Láska je pouto, která se musí upevňovat a pak zase povolit.
Láska je tak prozkoumaná oblast, že ji nikdo dodnes nepochopil.

„Včera jsem pozoroval sovu,“ řekl muž jinému muži na větvi stromu.
„Rozumím,“ pokýval ten druhý muž hlavou. „Moudrosti není nikdy dost.“

„Není čas,“ opakoval chlap na peróně.
Vlak se již rozjížděl, když do vagónu házel poslední balík.
„Idiote!“ Zařval na výpravčího, který se mu poškleboval.

„Nehledám. Hledám. A to pořád dokola,“ stěžoval si spisovatel a čmáral klacíkem slova do prachu před lavičkou na níž seděl.
„Není přece možné jen tak přepadnout sám sebe a myslet si, že se o tom nikdo nedozví. Nebo ano? Kdykoli si chci být vědom vlastních činů, tak se naleznu v prázdné krabici od bot, které jsem nikdy nenosil.“

„Není čas,“ řekl zřízenec a pošlapal spisovateli slova v prachu.

Ze stromu spadl ten, co pozoroval sovu.
Sklidil za to velký potlesk.

NĚKOMU STAČÍ TAK MÁLO.
Napsal spisovatel znova do prachu.