Den, který mne čeká, mne náhle tolik neděsí....

Jak se běhává za happy-endy... 

U can take or leave it, if U please....

Odněkud se přede mnou objevila další sklenka vína. Spheere se ušklíbne a zdvihne tu svou v naznačeném přípitku: „Tak na mraveniště a žádný stoky...“

Uchichtnu se.

Ťukneme si a oba do sebe obrátíme skoro polovinu pohárku. Máme vyschlo v krku; tam venku za oknem se červen vší svou zuřivostí snaží dokázat, že už je létem. Zavřu oči a jazykem si přejedu po suchých rtech.

„Tohle nedělej.“

„Proč?“

„Vzrušuje mě to,“ přizná poněkud neochotně. Odloží sklenku, natáhne se a položí mi svou hlavu do klína. Jenom se pousměju.

...Threw early morning fog I see

visions of a things to be...

„Ještě když jsem bydlela ve Třetím okrsku, bývaly na podzim mlhy dost často... Bylo to hezký.“

„Berry... Moc přemejšlíš, už zase. Je to jenom písnička...“

...Sword of time will pierce our skin,

it doesn´t hurt, when it begin...

„Ale trefná,“ namítnu a pokrčím rameny. Na jeden zátah dopiju pohárek; udělá to samé se svým, a oběma nám dolije: „Na všechny trefný písničky!“

 

...Suicide is painless...

...And U can take or leave it, if U please...

 

Ťuknem si.

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Nespím.

Běhám až do zemdlení, což zas tolik práce nedá, protože moje výdrž vůbec za nic nestojí.

Hraju šachy s Daemonicem a Theem, celý noci. Prohrávám partii za partií.

Dost teď piju.

Kromě toho se učím, chodím do práce, vídám se s kamarády a zatím celkem úspěšně se tvářím, že je všechno v pořádku.

Kouřím.

Do školy, ze školy do práce, z práce občas někam ven s přáteli, občas domů, kde padnu na postel a až do svítání civím do zdi, a občas do parku, kde se zpíjím tím nejlevnějším vínem až do rána. A zase do školy. Ze školy do práce...

Běhám.

Někdy se dám přemluvit a vyrazím ven, s Cleistris nebo se Samanthou, a předstírám, jak mě ten neuvěřitelně nudný a bezduchý kolotoč nočního života baví.

Běhám.

Kouřím, a hodně piju.

S každým soumrakem se modlím o spánek...

Ale Stromobohové mý modlitby neslyší.

Asi spí.

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Utíkám na těch pár míst, kde se ještě cítím v bezpečí. Ze světel neonů, lemujících hlavní bulváry, prchám do sutin a rumu polorozbořeného Old City. Zalykám se vděčností za tyhle místa, temný a opuštěný – protože když už občas někoho potkám, mám jistotu, že je to stejná ztracená existence, jako jsem já sama.

Sem se hlídky CASka jaktěživy neodváží; páchne to tu plísní, marihuanou a vymočeným alkoholem... Páchne to tu svobodou.

 

Bydlím v domě, který stojí jen kousek od Hranice. Když nemám sílu jít až do O.C. nebo na Highcastle, když se mi nechce trmácet se až do Obehnanýho Hvozdu, chodím... sem. Grebőeho plantáž je jen pár minut chůze za Hranicí. Jen díky tomu jsou tam ještě nějaký stromy; jinde o ně nezavadíte v celým Arpegu. Nějaký... Vlastně je jich tam spousta. Stromy, rozlámaný lavičky, napůl vyhořelý bývalý vinovar. Betonovými chodníky prorůstá plevel. Na Vyhlídkový terase prý kdysi stávala vznosná bílá vila; teď je tam jenom hromada cihel, rozlámanýho skla a trámů. Sedávám tam, dívám se dolů na Arpeg a kouřím. Občas lezu po Little Rocks, dokud mám sílu. Když už nemůžu, schovám se do jeskyně, celou noc se klepu zimou a zahřívám si dlaně o žhavý konec cigarety.

 

Nakonec ale stejně vždycky přijde ráno.

Vysoké pištění vznášedel a aerobusů, hluk nadzemky, pod kterou se otřásají sto let staré železné konstrukce a viadukty, vyřvávání kamelotů. Davy lidí na ulicích. Většina jich spěchá do práce nebo z práce, ti šťastnější pak do školy, stejně jako já. Určit, kam kdo jde je celkem snadný; studenti většinou vypadají o dost zanedbaněji než zbytek davu - narozdíl od úředníků, bankéřů a podobných existencí, který poznáte dle nervosního výrazu, s nímž za chůze upíjejí nevábně vyhlížející kávu z papírovýho kelímku anebo podle toho, jak se snaží vyhnout vašemu pohledu, aby je přespříliš rozšířený oční panenky neusvědčily z drobný nápomoci přirozený bdělosti.

V létě jsou ulice vyprahlý na kost, v zimě drží inverse smog nízko u země a nedá se skoro dýchat. Když zrovna není léto ani zima, prší. Skoro pořád jenom prší.

 

„Jo, holka, Arpeg má vážně atmosféru. Prostě kouzlo, chápeš? Kou-zlo,“ rozplývá se Imahako, jeden z mých spolužáků, který si tady užívá blahobytu výměnnýho pobytu. Je upřímně a opravdově nadšený. Z párků v rohlíku, architektury, pouličních prodavačů drog.

Vlastně všichni cizinci které znám to tu milují.

Když ráno s kocovinou a červenýma očima usedám do školní lavice, vyprávějí mi o dunění decibelů na Bulvárech, o hektolitrech piva které vypili, o rvačkách v barech a o děvkách. Hučí mi díry do hlavy příběhy, na nichž mne nejvíc děsí to, že by nemusely bejt vymyšlený: „...tak šel, vole, a kdo tam: negr! A prej, esli nechcem´ ňáký věci. Tak mu, vole, povidám: no jasně, ale chci hučet až do rána. Ručíš mi za to svejma černejma kulkama! A von se jen tak usmál a ty bílý zuby se mu blejskaly ve tváři a povidám Ti, takovouhle smaženici sem ještě nezažil...“

„Yeah, to zní vážně dobře,“ řikám vždycky.

Odpovídám tak skoro všem a na všechno – na všechno s výjimkou drog.

A sebevraždy...

 

Zatím.

 

...U can take or leave it if U please...

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Ještě pořád bydlím s expřítelem. Všichni mu říkají Cowboy a skoro jsem zapomněla, jak dlouho se už snaží mi namluvit, že si doopravdy hledá nějakej novej podnájem. Téměř si nepřijdem´ na oči, a je to jenom dobře. Vadí mi sledovat stopy jeho přítomnosti – použitý vatové tyčinky na čištění uší rozházené po celé koupelně, kupříkladu. Myslí si, že je v pořádku po sobě nesplachovat na toaletě a ohání se ekologií (šetří přece vodou...!), a taky si myslí, že mě nebolí slyšet jak si to ve svém pokoji rozdává s tou blonďatou servírkou z hospody, kde si po nocích přivydělává, aby si mohl dopřát nejnovější model komunikátoru.

Vlastně má pravdu.

Nebolí.

Teď už ne.

Teď už mě to jen otravuje.

 

Ze zásady neděkuje, neprosí a nezdraví.

 

Když si pozvu přátele na posezení, čaj a sheeshu, tak nadává, že jsme hluční, ale kdykoli se potřebuji učit, poslouchá na plný koule trashmetal (nedávno si koupil velice výkonné reproduktory) a říká, že je to jen náhoda.

 

Nikdy nevětrá.

 

Nebyl takovej vždycky. Náš vztah byl celkem krátkej, ale pár dní z těch několika měsíců jsem s ním byla celkem šťastná; a tak, se vzpomínkou na ty dny, se s ním odmítám hádat (on říká diskutovat).

Raději si sbalím knihy a jdu ven...

Prostě někam.

Kamkoli.

 

Většinou chodím na Grebőeho plantáž – přecijen je nejblíž. Naučila jsem se nosit baterku, protože v létě s železnou pravidelností zakopávám o milenecký páry.

Milenci.

Páry.

Já nemám žádného – partnera, ani milence.

Jen občas, když jsem opilá víc, než snesu, udělám nějakou hloupost – třeba jako to, že se vyspím se svým nejlepším kamarádem.

 

Jsem sama a vyhovuje mi to.

Alespoň si to namlouvám.

Občas i úspěšně.

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Běží den za dnem.

Noc za nocí.

Nespím, piju a kouřím.

Cítím, jak mě tenhle dekadentní stereotyp začíná pomalu zmáhat.

Kamarády už přestává bavit dívat se na mý věčně ironicky pozdvižený obočí a rty neobratně zkřivený v parodii na úsměv.

Úsměv...

Jak se to vlastně dělá?

Zapomněla jsem.

Už skoro na všechno.

Skoro na všechno.

Skoro...

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Verbální šerm s Milanem. Šachy s Theodoricem. Yudithiny každovečerní lamentace nad vztahem s bývalým manželem. Filosofování s Ravenem a občas latté se ségrou v Popokafepetlu nebo v Dobrý Trafice…

Vlastně se skoro těším na školní rok.

Letos začne pondělkem.

 

Uklízím.

 

Cowboy mou marnou snahu sleduje s pobaveným úšklebkem. Samozřejmě nehne ani prstem, aby mi pomohl – třeba s těžkým prádelním hrncem dolů do sušárny. Jemu totiž přijde normální oblečení neprat.

 

Nevěřili byste, kolik nepořádku se dá za dva měsíce prázdnin vytvořit na tak malém prostoru. Konečně jsem se jakž-takž smířila s faktem, že babička je mrtvá a že už se nevrátí, a začala vyklízet a debordelizovat. Vynosila jsem ke kontejnerům na rohu ulice snad čtvrt tuny papírů, hloupostí a krámů... Vůbec není znát že něco ubylo.

 

S těžkým srdcem dopíjim na ex čtvrt flašky rumu – poslední železný zásoby. Cigarety mi došly už včera.

Ve změti sešitů, knih a poznámek hledám ty, který budu potřebovat. Tupě do nich zírám a snažím se upamatovat se, o čem že se to v nich píše.

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Září už je skoro pryč.

Nekouřím ani nepiju a trochu se mi z tý náhlý změny třesou ruce.

 

Běhám.

 

Pořád mám potíže se spánkem, na to už jsem si ale zvykla. Jen občas proklínám Morpheuse, když po další probdělý noci zaklapávám budík dřív, než stihne zazvonit. Venku je vždycky ještě tma.

 

Dám si sprchu a z lednice vytáhnu jablko nebo banán. Naučila jsem se snídat po cestě. Hodím na sebe první oblečení, který nahmátnu – většinou džíny a mykinu. S důsledností, která se zachytává na podobných malých, v zásadě bezvýznamných věcech, si vždycky večer po příchodu domů rozvazuju tkaničky na teniskách, než je shodím s nohou - to aby mi ranní obouvání nedalo tolik práce.

Takovýhle drobný hlouposti mi pomáhají čelit Arpegu, který čeká za branou mýho bytu, hladový a číhající, aby mě zbavil rozumu – nebo alespoň tý špetky, která mi ještě zbejvá.

 

Docela často potkávám Yudith, jak jde na pátou do práce.

Doprovázím ji až na Ovovalpovovo náměstí, kde mi s těžkým povzdechem a spánkem oteklými víčky zmizí z dohledu na schodech do podzemky.

„Kam vlastně chodíš takhle brzy?“ zajímá se se zíváním.

Místo odpovědi jen zavrtim hlavou a dám jí kousnout jablka.

„Poslouchej, Narriel, doufám, že neblbneš a nelozíš za Hranici, že ne?!“ zeptala se nedávno. „Víš přece, co se vypráví o Highcastlu!“

Ano, vím.

Ale protože tam chodím -už kolik let, má milá Yudith...! Kdybys jenom tušila...- vím taky, že na těch povídačkách není skoro žádná pravda.

„Tak pa, zlato, a užij si to ve škole,“ rozloučí se se mnou úsměvem a pohlazením po tváři.

Něžnost jí oplatím, nicméně beze slov.

Vůbec toho poslední dobou moc nenamluvím.

Už nějakých... Skoro šest tejdnů, uvědomím si zaskočeně.

 

Utíká to.

 

Ohryzek jablka zahodím do přetékajícího odpadkovýho koše a s praxí danou léty zkušeností prokličkuju po všech slepých místech mezi kamerama, hlídajícíma Hranici.

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Nezajdu pozdravit Victora nahoru na Katedrálu. Vím, že o mě ví; to mi stačí.

Jemu také.

Občas stojí na zábradlí, po noci ještě stále ve své člověčí podobě, a mává mi; když se vracím zpátky, vidím už jen velký, majestátní chrlič.

Neoplácím mu to, ale jsem mu vděčná.

Běžím parkem až ke stráni nad starou tramvajovou tratí. Cestu po skále dolů k hradbám bych dokázala slézt snad i poslepu; za tu dobu co sem chodím ji znám nazpaměť.

 

Usadím se do jednoho z oken a čekám.

 

Jako každý ráno.

Čekámi

 

Světlo za moc nestojí, to mi však nevadí.

Čekám, dokud dole neuvidím povědomou postavu.

Běží po staré silnici proti proudu řeky.

Sedim tam a dívám se, dokud mi nezmizí ze zorného úhlu ohraničeného kamennými hradbami.

Vzdálenost a výška zkreslují její obrysy, to mi ale nevadí.

 

Já totiž něco vím.

 

Vím, že ten člověk dole má zelený boty.

Boty zelený jako mango.

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Vím, že mě čeká další den.

 

Další den stojící za hovno.

Den plný historek mejch spolužáků, pouličních prodavačů na Bulvárech, den plnej otázek profesorů, povinností, únavy a osamění.

Další všední den v Arpegu.

 

Nemám z toho vůbec žádnou radost.

 

Běžec dole u řeky občas zmizí za stromy, aby se o několik okamžiků později znovu objevil.

 

Dívám se na něj, myslím na jeho zelený boty -zelenější než mango; zelenější než happyendy- a představa dne, který mne čeká, mne náhle tolik neděsí.

 

...U can take leave it, if U please...

---