Přítomný okamžik v kruhu

Shodou podivuhodných událostí jsem se ocitl v japonském vězení. Tam jsem seděl s Akihišitem. Byl to prostý člověk a rybář, který si odpykával trest za to, že lovil ve vodách, ve kterých byl lov přísně zakázán. Japoncům vousy moc nerostou, ale Akihišita ho měl pěkně rostlý a černý a rád se za něj držel. Jeho svalnaté tělo se ve světle lesklo a kysele zapáchalo. Páchl od všech těch ryb, co jich za svůj život spořádal nebo se o ně otřel. Chobotnice, krevety, kraby a ryby, ze kterých si vybudoval tělo, se postupem času vypařovaly do společné cely, ve které se rozlévala atmosféra slaného pobřeží a chaluh.

Japonci vypočetli, že rýže, kukuřice a hrášek vězňům musí stačit, protože si nic jiného nezaslouží, a taky proto že většinu dne jen proleží a prokoukají do zdi. Vězeňská strava se tedy skládala jen z rýže s kukuřicí nebo se podávala rýže s hráškem a Akihišita neměl možnost své tělo doplňovat elixírem mořské síly, jak nazýval všechno, co pocházelo ze slané vody a po čem jeho tělo prahlo. Jednou za měsíc byla i mořská řasa Wakame, a to ji Akihišita obřadně přežvykoval a koulel přitom šikmýma očima a vypadal jako japonský drak. 

Akihišita potřeboval energii, hodně energie, jeho vášní byl běh stylem Bongo. Uprostřed cely nakreslil Akihišita bílou křídou kruh, do kterého napsal japonský znak. Až později jsem se dozvěděl, že znamená přítomný okamžik.  Kolem kruhu běhal rychlostí metr za minutu. Oběhnutí kruhu trvalo méně než pět minut. Běhal v cele každý den a někdy proběhal i celou noc.  Usmíval se úsměvem prostého vesničana a bylo zbytečné mu vysvětlovat, že zatímco běží a užívá si své vášně, nemohu spát. Doktoři i básníci doporučují spát u otevřeného okna, doktoři kvůli čerstvému vzduchu a básníci proto, že vidíte na měsíc a hvězdy a můžete složit třeba báseň, ale když okno nemáte a navíc je v cele běhající a potící se Japonec, nemůžete spát zdravě.  Respektive nemohl jsem spát vůbec a tak jsem začal běhat. Počkal jsem si, až usne. Myslel jsem si, že si uvědomí jak je to pro druhého nepříjemné. Všechny ty výpary a podupávání a hekání. Nastavím mu zrcadlo a třeba ho to trkne. Ale zatímco jsem běhal a nastavoval na japonského býka svou hruď, japonský drak trkl do mne. Akihišita se usmíval a mě běhání chytlo a stalo se mou vášní. Začali jsme běhat společně. Při opravdu hlemýždím tempu, kterým jsem běhal téměř na místě, jsem se dostával do myšlenkového vakua. Jinými slovy vůbec jsem nemyslel. Postupně mizely vězeňské zdi, poté mizelo i mé tělo a pak i vnitřní pocity a zůstával jen tep života. Běhání mi dodalo pocit svobody.

Když vám nezáleží na čase, nespěcháte, uvolníte se, čas hraje pro vás. Udržujete stejné tempo a čas plyne, a čím ho odteče více, tím více uběhnete, zestárnete, zesílíte … stačí si vybrat, na co zrovna člověk myslí. Já při běhání nemyslím na nic. Když v hlavě nemám jedinou myšlenku, nemám v ní ani starosti. Nemyslím na nic, jen běžím a udržuji tempo. Je to příjemný a osvobozující pocit.  O víkendech jsme běhávali pozpátku, ráno se běhalo doprava a v noci zásadně vlevo. Chvíli jsem dýchal na záda Akihišitovi a chvíli on mě, podle toho kdo se na koho zrovna lepil. Nepředbíhali jsme se. Stačilo jen přibrzdit nebo přidat.

Odkroutil jsem si nespravedlivý trest, ale z Japonského souostroví jsem odlétal ve skvělé kondici. V letadle, které mě neslo zpět do vlasti, mě nožky svrběly a tak jsem si chodíval na chodbičku před záchody dávat půlhodinové Bongo,  a v duchu děkoval Akihišitovi, bez kterého bych tímto způsobem nedosáhl na svůj tep vnitřního klidu.